- Pravda archivů. V létě minulého roku se rozpoutala v souvislosti s návrhem nového lustračního zákona a se zřízením Institutu národní paměti (IPN) velká diskuse o nedávné i dávnější minulosti Polska. Je to názorová bitva historiků, intelektuálů, politiků, duchovních i publicistů a palba míří na podstatné rysy polských moderních dějin. Především ovšem na současnost a na otázku, jak se vyrovnat s komunistickým dědictvím. Tuto diskusi, u nás bohužel málo sledovanou, nemohu rekapitulovat. Půjde mi zde jen o jeden problém: o to, zda v archivech státní bezpečnosti, svěřených do správy IPN nebo jiných podobných ústavů, je skryta historická pravda, a pokud ano, jaká. To je totiž jádro sporů o archivy tajných služeb ve všech postkomunistických zemích.
Mnoho lidí, mezi nimi také já, zřizování nových ústavů pro národní paměť a vydávání zákonů o minulosti z různých důvodů odmítá. Především proto, že "národ" žádnou kolektivní národní paměť nemá. Kolektivní pamětí národa myslíme to, co jsme se o minulosti dozvěděli ve škole, v románech, ve filmech a nyní v televizi. V současnosti probíhá proces vytváření historického obrazu komunistické minulosti, který vejde do učebnic. Tento obraz v sobě ponese pečeť naší doby a jejích politických a ideových zápasů. Teprve až přestane být nedávná minulost politicky horká, použitelná a zneužitelná, bude se její obraz korigovat, ne ve směru k pravdě, nýbrž k pravděpodobnosti. Takový je osud historie.
Stoupenci a zaměstnanci Ústavů pro národní paměť (ÚNP) jsou většinou obhájci pravdivosti písemností tajných služeb. Pokládají tedy jejich zpřístupnění a zveřejnění za cestu k pravdě. Je to u nich pochopitelné, jinak by práce správců odkazu tajné bezpečnosti neměla žádný smysl. Archivy StB nebo jiných služeb se tak mění v chrámy historické pravdy, spravované kněžími a kostelníky, kteří mohou pravdu z chrámových trezorů vyjímat, sdělovat ji národu, předkládat ji historikům — nebo dodávat bulvárním médiím.
Archivy disciplinace? Archivy tajných služeb by mohly vypovídat o jednom důležitém procesu moderní doby: o disciplinaci obyvatelstva, která probíhá nepřetržitě ve všech moderních státech a společnostech. Tajná policie hraje v tomto procesu určitou, nepříliš významnou roli. Disciplinace se provádí většinou veřejně, prostřednictvím zákonů, výchovy, církví, dnes masových médií. V totalitních režimech není disciplinace založena pouze na aktivitách tajných služeb, ale na činnosti všech státních a mnoha společenských institucí. Tyto režimy dovedly disciplinaci do obludných rozměrů a tajná policie hraje v jejich zločinnosti významnou, nikoliv však rozhodující roli. Je nástrojem vládnoucí moci, diktátora nebo stranických aparátů a je jimi úkolována. Nevím ovšem, zda lze z archivů tajných služeb poznat toto úkolování a změny disciplinační praxe v různých dobách, od období otevřeného teroru k mírnějšímu provozu autoritativních režimů. Význam tajných služeb je v systému totality přeceněn, aby zakryl roli nomenklatury. Tajné služby se staly spíše symbolem, někdy obětním beránkem. Tajná policie byla vnitřní informační sítí režimu a neměla mnoho pravomocí kromě udělování výjezdních doložek. V době hroucení komunistického režimu u nás se prý estébáci obávali, že se to na ně "hodí." Hodilo se to však i na oběti jejich nátlaku a metod.
Zametání. A pak je zde jedno velké omezení pravdy a historického významu nejen archivů bezpečnosti, ale všech archivů totalitní moci. Po první euforii, kdy se mělo zato, že její režim zde bude na věčné časy, se ukázalo, že nic netrvá věčně. Od počátků krizí režimu, změn klimatu a naděje na jejich pád nebo rozklad, začaly po sobě mocenské orgány zametat stopy a změnily způsob komunikace a dokumentace své činnosti. Psalo se stále méně a stále více příkazů a zpráv se sdělovalo a přijímalo "per hubam", telefonem či rozhovorem s informátory na tajných setkáních. Nic z nich není zaznamenáno doslovně a pravdivě. Téměř žádné informace o tom, co vlastně tajné služby dělaly, co se dovídaly, o čem se svými informátory hovořily, neexistují. Není to nic nového. Již ve středověku se poslové museli naučit nazpamět zprávu, kterou přenášeli, aby se nedostala do nesprávných rukou. Jakmile moc ztratila jistotu trvání na věčné časy, prováděl se úklid budoucnosti. A tak se archivy mocenských orgánů, pokud existovaly, vyprazdňovaly a skartovaly. V šedesátých letech pomáhali archiváři z naší katedry uspořádat archiv krajského výboru strany. "Tam jsou věci, co?" ptal jsem se jednoho kolegy, který tam pomáhal pořádat. "Skoro vůbec nic jiného, než to, co je v novinách", řekl. Předpokládám, že v archivech totalitní moci není mnoho dokladů o tom, co bylo konáno, zejména tajně. A že pracovníci bezpečnosti věděli dobře, co mají zapsat, uchovat a pak skartovat. Archivy jsou tak spíše dokladem zatajování pravdy než jejím trezorem.
Jsou zde však úřední seznamy spolupracovníků, senzace postkomunistických zemí. Zpočátku byly publikovány bez jakékoli kritické revize, bez vysvětlení a ilegálně. Otevření archivů se ale ukázalo jedinou možností, jak většinu lidí zbavit strachu, že jsou vedeni jako spolupracovníci. Podezřelí jsme byli všichni. Ale co vypovídají tyto seznamy o uvedených lidech? Jen to, že jsou na seznamech uvedeni. Jak se tito lidé na seznamy dostali, proč a co vykonávali, to nevíme a většinou se nikdy nedovíme. Mnoho "spolupracovníků" je z řad opozice, vyloučených ze strany, v Polsku členů Solidarity a kněží. Někteří byli stykem s bezpečností vedením Solidarity přímo pověřeni, ale v médiích byli skandalizováni jako všichni ostatní. Bulvár o takové detaily nedbá. Z trezorů pravdy tajné bezpečnosti jsou stále zveřejňována nová jména a další a další lidé mizí z veřejného života. Tajné služby nemohly vědět, že ve svých archivech přetrvají na věčné časy a že budou stále ovlivňovat osudy lidí i ovzduší společenského a politického života. Je však možné, že nomenklatura tušila, že její doba přijde i po pádu režimu, a podle toho řídila skartování.
- Papíry. M. Czech v článku "Archivář prokurátorem" (Gazeta Wyborcza, 20. 8. 2006) ironicky píše: "Našim samorostlým lustrátorům nejde přece o člověka, ale o příslovečný papír (...) neboť papír má vždy pravdu (...) dejte dokument a člověk se najde (...) IPN se stane posmrtnou sekcí bezpečnosti." Nakonec cituje znechuceného Michnika: "Nejlepší by bylo zamknout to všechno na sedm pečetí."
Dnes už to není možné. Archivy, které jsou v demokratické společnosti nepřístupné, byly v postkomunistických zemích otevřeny. Bez historické analýzy jsou to zcela bezcenné papíry. Z popsaného papíru vytváří dokument teprve školený historik. Jeho mravní a pracovní povinností je podrobit papír objektivní historické analýze a potom psát na jeho základě pravdu. Pravda nebo lež dokumentu se tvoří v historikově hlavě, neleží v hromadách papíru. Zdá se, že daleko zajímavější než obsah papírů tajné policie je jejich druhý život po zpřístupnění archivů. Obecně vzato, zveřejnění nepřineslo mnoho nového, co bychom o době totality nevěděli. Podobně nepřineslo téměř nic nového otevření archivů Svaté inkvizice po několika staletích jejich nepřístupnosti. Leda že by někdo považoval za cenný historický fakt, že se Svatou inkvizicí spolupracoval kníže Metternich. Do nového života vstoupily archivy tajných služeb jako nástroj politického, kulturního a konkurenčního boje. K vyrovnání se s komunismem a nové mravnosti to nevedlo. Vane z nich jen zlý pach totalitního režimu a otravuje ovzduší.