Kniha historika a novináře Philippa Delormea, která loni vyšla v pařížském nakladatelství Buchet-Chastel, není první, jež se věnuje životu pařížského hraběte Henriho (1908—1999). Princ Henri (VI.) byl autorem vlastního životopisu Mémoires d'exil et de combats (1979). V případě Delormovy knihy ale nejde o paměti prince samotného, nýbrž o knihu rozhovorů, které navíc doplňuje nejen úvodní slovo princova syna, vévody francouzského, Henriho (VII.), ale také Bertranda Renouvina, hlavy neoroyalistické NAR (Nouvelle Action Royaliste), jejíž členové jsou pro své úzké vztahy s levicovými stranami někdy označováni jako "levicoví royalisté". Jsme tak uvedeni do prostředí francouzského royalismu nejen pokud jde o Francii samotnou, ale i pokud jde o politické a společenské dění v celé Evropě během 20. století. Princ Henri, příslušník domu Bourbon-Orléans, prapravnuk Ludvíka Filipa I. (1830—1848), byl v moderních dějinách Francie restauraci monarchie zatím nejblíže. Když roku 1999 zemřel, skončil život, kterému se podařilo francouzské royalistické myšlení vytrhnout z dominantního vlivu Maurrasovy l'Action française (ta ovládala všechny royalistické proudy ve Francii přinejmenším od roku 1909), život nositele royalistické tradice, jehož dialog se syndikalisty a představiteli levice zašel tak daleko, že se mu od nostalgiků krajní pravice a legitimistických royalistů dostalo označení le prince rouge.
...
Philippe Delorme, L'homme qui rêvait d'être roi. Entretiens avec Henri comte de Paris, Buchet-Chastel, Paris 2006, 250 s., 18 €