Básníka, esejistu, kunsthistorika a ještě mnoho jiného I. M. Jirouse není třeba zevrubně představovat. Nejvýznamnější mluvčí undergroundu normalizačního období, opakovaně za své aktivity vězněný, proslul již dávno jak svou poezií, tak i neústupností před režimním násilím. Význam jeho díla nakonec dokazuje i vydavatelský zájem nakladatelství Torst, které již shrnulo dostupné eseje (Magorův zápisník, 1997), básnickou tvorbu (Magorova summa, 1998) a nyní přišlo s edicí vězeňských dopisů. A nakonec právě ta stála i u ocenění, jehož se Jirousovi dostalo udělením Seifertovy ceny pro rok 2006, odůvodněné uměleckou hodnotu Magorových dopisů, ale i závážností jeho dosavadních textů vůbec.
Editovat dopisy z vězení je přitom nepochybně "riskantní" — pro editory i autora. Okolnosti vzniku, formulování s vědomím cenzurních zásahů, odtrženost od světa za zdmi, potřeba mluvit konkrétně k rodinným, svým způsobem intimním záležitostem, vyvolává otázky, nakolik bude sdělení srozumitelné pro cizí oči, kolik vysvětlit v poznámce a zda neuvažovat o selekci, která by představila autora v lepším, "nebanálním" světle. Je potěšitelné, že editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgensová takový přístup nepřijali a limitem se stala pouze dostupnost dopisů — ne všechny se zachovaly, například poslední, pátý vězeňský pobyt, je přiblížen jen jediným textem. I tak je ovšem celek úctyhodný, asi 140 dopisů, adresovaných v prvním souboru přítelkyni Daně Němcové, v ostatních pak manželce Julianě. Poznámkový aparát umožňuje pochopit některé souvislosti a narážky, rozkrývá pseudonymy a občas i dovysvětluje, neboť Jirous někdy reaguje na vnější podnět, jenž je pochopitelně v této "jednostranné" edici skryt. Nepochybně by se dalo z pohledu čtenáře žádat ještě více, ale to podstatné je v poznámkách řečeno.
Je těžké hodnotit takový druh textu, protože když už čte člověk cizí dopisy (a "gentleman nečte cizí dopisy"), musí si motivaci zformulovat sám. Jistě, je to originální pramen, který mnoho vypovídá o Jirousovi samotném, vězeňství i soudržnosti undergroundového společenství. Historik jej může použít do svých skládaček, namátkou třeba k pochopení zoufalých veršů z května 1983 (soubor Labuť sv. Huga), které volají po síle odolat lákání příslušníků StB k rezignaci a spolupráci či odchodu ze země. Dopisy z tohoto období, stručné a cenzory oklešťované, dávají najevo, že nešlo o náhodu. Jirous byl nepochybně cílevědomě "lámán", a to i formou oddělení od rodiny, od možnosti posilovat odolnost vírou v ty, kdo na něj s láskou čekají. Na jiném místě historika zaujme ochota uvažovat o odchodu do exilu, byť vyvolaného obavou o Julianinu sílu vydržet — vzhledem k tomu, že tento náznak se objevil pár měsíců před shora naznačeným zpracováváním, není pochyb o tom, že jeho dopisy byly pozorně čteny nejen cenzorem. Jiný způsob četby nám dává prostor k lepšímu chápání Jirouse samotného, od prvního uvěznění se autor před čtenářem neustále proměňuje. Dokládá to například zřetelný posun v přístupu k Bohu, který na začátku nehraje prakticky žádnou roli, aby se při čtvrtém, nejdelším věznění, stal jedním z ústředních motivů a opor. Jestliže na začátku bere Jirous své věznění jako jistou absurditu, která nic nepředjímá, další pobyty jsou tím, co je nutné přijmout jako součást zaujatého postoje. To neznamená, že by se stylizoval do mučednické role, tato poloha je Jirousovu přístupu vzdálena, spíš probleskuje vědomí, že "oni" nás stejně nenechají žít, tak ať nepadneme jako ovce. Nepochybně podstatnou rovinou čtení je kontextualizace ostatních Jirousových aktivit. Dopisy probleskují motivy vytvářených i budoucích básnických celků — sochy, vlašťovky, či hloh z jeho básní dostávají konkrétní podobu, Jirous se ptá na podrobnosti z umění, zajímají ho texty jiných autorů. Znovu a zřetelněji lze chápat sílu pohádek a dětských říkanek ze souboru Magor dětem, které jsou sice rozverné, z dopisů je však zřetelné, v jak frustrujících podmínkách se rodily.
Existuje však ještě jedna rovina, v níž lze Jirouse číst. Je to rovina lásky, tak zřetelněji vystupující z dalšího a dalšího dopisu. Jirous, uvržený do "očistce", "obklopen nenávistí", mluví, přes všechnu praktičnost, primárně jazykem lásky. K Julianě, k Františce a Martě, ke zvířatům, kytkám a volnému prostoru. Jistě, nejsou to jednoduše "milostné dopisy", koneckonců, pisatel se nepochybně snažil obrnit své nitro před sentimentem a přílišnou otevřeností, "výbuchy" lásky jsou však nepřehlédnutelné. Takto čteny, jsou pak dopisy i obžalobou — těch, kdo tolikrát udělali z Juliany osamělou matku a dětem sebrali otce.
Torst, Praha 2006, 528 s., 399 Kč