Titul díla, přicházejícího k českým zájemcům v kvalitním překladu, věrně odráží vysoké ambice knihy. Autor se však naštěstí pro čtenáře nesnažil bezbřehé téma vyčerpat ve formě chronologicko-topografického přehledu. Omezil se na několik podle něj klíčových kapitol z dějin vzájemného stýkání a potýkání se obou náboženských a kulturních systémů. Po impozantním vstupním popisu námořní bitvy u Lepanta následuje nejdelší a nejpropracovanější z pěti částí knihy, pojednávající v dlouhé časové perspektivě o osudech muslimů ve Španělsku. Na ni navazují oddíly zasvěcené křížovým tažením do Svaté země, problematice Balkánu a kritice tradičních stereotypů v nazírání Západu na Orient a jeho kulturu. Závěrečná aktualizující pasáž analyzuje maledicta — slova nenávisti, především pak ta z nich, která adresoval George W. Bush islámským fundamentalistům po 11. září 2001.
Britský historik v závěru dospívá vcelku nepřekvapivě k názoru, že bushovský koncept křížového tažení je políčkem do tváře jeffersonovských idejí tolerance a zdravého rozumu jakožto principů, na nichž byla zbudována americká svoboda. Citované konstatování stojí na pomyslném vrcholu důmyslné konstrukce, již autor zamýšlel vyklenout jako poutavý a mnohovrstevnatý příběh o postupném utváření a proměnách obrazu nepřítele na obou stranách pomyslné fronty. Místo toho však nabídl jen řadu intelektuálních exhibic a soubor variací na téma zlého a netolerantního křesťanského Západu, který v průběhu dvou tisíciletí nepochopením, démonizací, podceněním a posléze arogancí založenou na technické převaze nevratně narušil a základních jistot zbavil pestrý a produchovnělý svět Blízkého východu. Lze jistě souhlasit s tvrzením, že "dominující západní paradigma, představující stoupence islámu jako utlačovatele, divochy a hrozbu, určovalo způsoby chápání konkrétních událostí, struktur a obrazů" (s. 89). Otázkou zůstává, zda lze toto paradigma zvrátit jen převrácením hodnotících znamének a bez přihlédnutí k paradigmatu východnímu.
Andrew Wheatcroft přitom vůbec není vypravěčem nekompetentním, jednostrunným či nudným. Jeho heuristický základ je obdivuhodný a časté odbočky k beletrii, teorii literatury, filosofii či dějinám výtvarného umění nejsou v jeho režii samoúčelnými exkursy. Metodologicky autor surfuje od Derridy k Bachtinovi a od teorií informačních systémů (virový marketing jako princip bujení soudobého terorismu!) až k subtilním postupům sémiologickým a ikonologickým. Spisovatelův rozhled, patrný z obšírných poznámek a z bibliografie, zahrnuje i anglosaskou produkcí tradičně opomíjené práce o dějinách Balkánu a střední Evropy (několikrát se autor mj. dotkne i reálií českých). Nejoslnivěji působí na čtenáře první třetina knihy, v níž historik využil svou specializaci na dějiny a kulturu iberského světa. Wheatcroft podává své teze v ostrých ohraničených vstupech s řadou ilustrativních detailů a jeho pohledy na problém jako by využívaly střídavě mikroskopu a dalekohledu.
Postupem četby však čtenáři dojde, že tento efektní styl je založen ponejvíce na aditivním řetězení faktů, interpretací i metodických postupů, jinými slovy, že vypravěč většinou odvisí od textu, který momentálně interpretuje. Díky této extenzivní metodě se pak třeba na jedné a téže stránce dočteme, jak roku 1499 dal kardinál Cisneros v Granadě sebrat a zničit veškeré výtisky Koránu a jiných (arabských) náboženských děl, abychom o odstavec dále nabyli poučení, že tehdy "Korán v tištěné podobě neexistoval" (s. 166).
Wheatcroft se vyhýbá všem kontroverzním skutečnostem, které nezapadají do jeho podprahové teze o primární vině Západu na vzájemném nepochopení obou světů. Výsledkem jsou tu a tam skutečné absurdity, například údajné paralely mezi indickou vzpourou sipáhíů roku 1857, masakry v Bulharsku v letech 1876/77 a 11. zářím 2001: ve všech těchto příkladech podle autora "paniku rozpoutalo psané slovo a vizuální zobrazení" (s. 275). Stejně nepravděpodobně působí třeba definice novodobého islamismu s jeho džihádem jako protějšku k ruskému nihilismu s jeho Něčajevem (s. 334). Barvité příběhy o mučednících z Cordóby, kteří na sebe v 9. století záměrně přivolávali smrt z rukou vládnoucích muslimů (s. 109—113) nijak neobjasňují motivaci současných islámských sebevražedných atentátníků. Křesťanští fanatikové totiž toužili jen po smrti vlastní, nikoliv svých bližních. Jinde se Wheatcroft obšírně zabývá fenoménem paralelní existence islámských, židovských a křesťanských společenství ve Španělsku, známým jako convivencia. Cituje mnohé dobové soudy Arabů o křesťanech a naopak, zcela však pomíjí (při jeho erudici stěží z neznalosti) nábožensky i kulturně motivovanou kritiku Židů vůči muslimům. V takovýchto momentech už začíná politická korektnost poněkud nahlodávat profesionální etiku historika.
Zbývá tradiční ikonografická glosa na závěr. Autorovo nazírání na slova a obrazy a jeho víru ve vševládnost komunikačních struktur hezky ilustruje komentář k akademickému bitevnímu plátnu Povstání v Káhiře 21. října 1798 od Girodeta de Roucy-Trioson (obr. 7 ze s. 112). Wheatcroft sugestivně popisuje, kterak zde "nahý otrok brání svoji osmanskou paní". Nuže, nejen oděv a zbraně, nýbrž i švihácký knírek jasně ikonograficky určují, že osmanská paní je ve skutečnosti osmanský pán! Právě u autora, který věnuje tolik prostoru reflexi obrazů, omyl zábavný leč příznačný. Alenka se v říši divů kdysi ptala, k čemu jsou dobré knihy bez obrázků. Zdá se, že v současnosti můžeme její otázku vztáhnout spíše na množství knih zaplněných tolika obrázky, že se na ně hlubokomyslní interpreti neumějí už ani normálně podívat. Ve snaze chytit co nejvíce zajíců najednou se zkrátka tu a tam sám autor zamotá do jemného přediva oněch slov a obrazů, o nichž tak rád hovoří.
Přeložil Miroslav Košťál, BB art, Praha 2006, 472 s., 349 Kč