Dějiny a současnost

Michail Michajlovič Bachtin patří k nemnoha představitelům ruského humanitního myšlení sovětské éry, jejichž práce si získaly ohlas i za hranicemi socialistického bloku a silně zapůsobily na metodologická hledání západní vědy. Kniha François Rabelais a lidová kultura středověku a renesance byla napsána již ve třicátých letech 20. století, vydání se však dočkala až roku 1965 a od té doby se stala předmětem nesčetných diskusí a polemik, které se už samy stávají ...

S knihami věnujícími se Francouzské revoluci jako by se u nás v poslední době roztrhl pytel. Nejedná se přitom o knihy ledajaké, ale v řadě případů o překlady skutečně přelomových děl světové historiografie. Po dvoudílných dějinách Francouzské revoluce Françoise Fureta se zásluhou brněnského Centra pro studium demokracie a kultury dostává českému čtenáři do rukou i další klasika oboru, více než dvacet let stará studie Lynn Avery Huntové.

Jedná se přitom ...

Otu Mádrovi bylo letos 15. února 90 let. K takovému jubileu je vhodné vydat oslavenci knihu — monografii, nebo alespoň sborník. Ediční péčí Jolany Polákové se takové dílo podařilo také v Mádrově případě. S ohledem na věk by se kdekdo mohl domnívat, že jde také o oslavencův testament. Jenže při podrobnějším čtení zjistíme, že se tu nikdo neloučí.

Tím, co charakterizuje Mádrovo celoživotní dílo, jsou slova akce nebo čin. Recenzovaná kniha ...

„Slova, slova, samá slova.“ Tolik shakespearovská část úvodu knihy novináře a publicisty Vladimíra Bystrova, který se dlouhodobě věnuje problematice (především) ruské emigrace v Československu a perzekuci jejích příslušníků po roce 1945. Za téma si tentokráte vzal osobnost generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského, nejznámějšího a snad i nejvýznamnějšího představitele poměrně veliké skupiny bývalých carských a "bělogvardějských" důstojníků, sloužících v meziválečné československé armádě. Vojcechovskij mezi nimi dosáhl nejvyšší funkce, od konce dvacátých let ...

Přední český historik Jaroslav Pánek připravil k vydání spis příslušníka starobylého šlechtického rodu Jana Zajíce z Házmburka, který v Čechách patřil k přívržencům Ferdinanda Habsburského, avšak nikdy nedosáhl významnější politické kariéry. Na rozdíl od jiných autobiografických pojednání, která se v souvislosti s prosazením metod historické antropologie těší v posledním desetiletí značné badatelské pozornosti, nebyla tato práce pouze deníkem, představujícím reprezentativním způsobem jednu ze zajímavých etap života raně novověkého šlechtice. Útlá ...