„Slova, slova, samá slova.“ Tolik shakespearovská část úvodu knihy novináře a publicisty Vladimíra Bystrova, který se dlouhodobě věnuje problematice (především) ruské emigrace v Československu a perzekuci jejích příslušníků po roce 1945. Za téma si tentokráte vzal osobnost generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského, nejznámějšího a snad i nejvýznamnějšího představitele poměrně veliké skupiny bývalých carských a "bělogvardějských" důstojníků, sloužících v meziválečné československé armádě. Vojcechovskij mezi nimi dosáhl nejvyšší funkce, od konce dvacátých let byl zemským vojenským velitelem na Moravě a posléze v Čechách. V roce 1938 byl jedním z pouhých pěti armádních generálů a patřil v nejužší elitě československé generality k několika nejčelnějším postavám.
Na jeho postupný funkční a hodnostní vzestup měly vliv jak jeho nepochybná odborná erudice a zkušenosti, tak i fakt, že si význačné místo vydobyl již v řadách československých legií v Rusku, v nichž působil od roku 1917. Své nové vlasti poté zcela loajálně sloužil až do hořkého konce, přičemž služebně prošel postupně celou republikou od nejvýchodnějších posádek až do Prahy.
Patřil k rozhodným odpůrcům mnichovské kapitulace, po okupaci českých zemí Němci se stal spoluzakladatelem vojenské odbojové organizace. Z odboje se záhy stáhl do ústraní, jen proto, aby jeho osoba jako ruského emigranta a bojovníka proti Rudé armádě nebyla na závadu případným kontaktům se Sovětským svazem. Tehdy asi netušil, že tento postoj dozná ihned po válce tragického naplnění. Sovětská tajná služba ho ještě v květnu 1945 zatkla a odvezla do Moskvy, kde byl odsouzen k deseti letům nucených prací; konce "trestu" se však nedožil. Generála, dávno již československého občana, kdysi oslavovaného a uctívaného, kterého si mezi válkami vážili oba naši prezidenti, vojáci i civilisté, potkal smutný osud. S případnou intervencí v jeho prospěch si v Československu nikdo z nové mocenské špičky nehodlal pálit prsty. Československo, země, pro kterou toho tolik udělal, si tak, nyní již bez jeho souhlasu, jako jeho poslední službu vybralo doslovné splnění úkolu „nebránit svojí osobou sblížení se Sovětským svazem“. Zemřel zapomenut a v zapomnění měl i zůstat. Obrat nastal až po roce 1989. V roce 1997 obdržel in memoriam Řád Bílého lva a díky diplomatickému naléhání se mu dostalo oficiální rehabilitace i v Rusku. Na tomto úspěchu měl podstatný podíl právě Vladimír Bystrov.
Kniha je rozdělena na sedm částí podle jednotlivých významných mezníků generálova života, tedy chronologicky, do roku 1914, léta první světové války, období občanské války v Rusku, působení v meziválečné československé armádě, léta 1939—1945, poslední období jeho života do roku 1951 a konečně závěrečná část, popisující snahu o posmrtnou rehabilitaci a zjištění okolností jeho věznění a skonu (1991—2006).
Je otázkou, zda publikace je textem, bohatě doplněným dokumenty, či spíše široce komentovaným souborem dokumentů. V každém případě je tento autorský přístup velice zajímavý a šťastný; Vladimír Bystrov je ostatně především pilným dokumentaristou a generálovou osobou se zabývá dlouhodobě (v minulosti připravil i úspěšnou výstavu). Knihu doplňuje celkem 55 fotografií, přičemž téměř z poloviny se jedná o kopie dokumentů. Datace a lokace několika fotografií je chybná, tento nedostatek pravděpodobně vznikl převzetím údajů z rodinných archivů. Velkou práci si autor dal s poznámkovým aparátem, pro českého čtenáře jsou zvláště přínosná poměrně bohatě zpracovaná biografická hesla.
V. Bystrov sám hned v prvních větách úvodu upozorňuje, že nepíše knihu „o historii vojenství“. Přesto je nutno říci, že i čistě "vojenské" pasáže knihy jsou velmi zajímavé. Přinášejí totiž množství neotřelých, byť občas i viditelně subjektivních postřehů a názorů. Detailního rozboru generálových schopností z vojensko-odborného hlediska, tedy odborného posouzení Vojcechovského jako vojáka, se sice čtenář nedočká, svědčí to však o poctivém přístupu autora, který se vyhnul laciným spekulacím, což platí i pro ne zcela jasná zákoutí generálova soukromí. Vladimír Bystrov se i při popisu kritických okamžiků života Sergeje Vojcechovského snaží udržet věcný ráz a nevnášet do analýzy dokumentů osobní pocity, a až na ojedinělé případy se mu to pozoruhodně daří. Přesto není kniha ani zdaleka suchým "akademickým" líčením života pomocí rozboru pramenů.
Publikace je zdařilá i po technické stránce, což u renomovaného nakladatelství nepřekvapí. Ostatně, pozornosti si jistě zaslouží i další knihy edice Paměť, které je možno čtenáři pouze doporučit.
Academia, Praha 2007, 584 s., 560 Kč