Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Proč právě Havel

Aktuální číslo

Disident a intelektuál v politice

Disident a intelektuál v politice

Tři životní role Václava Havla
Petr Pithart

Intelektuál a disident, to je dvojrole zcela přirozená. Disident a politik v jedné osobě znamená problém. A intelektuál a politik je téměř contradictio in adjecto, rozpor ve věci samé.

Václav Havel získal světový věhlas a stal se obecně uznávanou autoritou (v anketě časopisu Prospect z roku 2005 skončil jako v pořadí čtvrtý nejvlivnější intelektuál na světě) právě tím, že proti vší pravděpodobnosti dokázal zastávat všechny tyto tři nesourodé role. Co hlásal, nebylo vždycky zcela neslýchané. Bylo však velmi neobvyklé, z jakých pozic a s jakou zkušeností to říkal: „filozof“ na trůnu, ručící za svá slova dvojím vězněním. Ke všemu tomu je nejen „profesí“, ale i povahou dramatik: do každé z těchto tří rolí (a do jejich kombinací) bezděčně i záměrně vnášel prvky dramatu, čímž stupňoval a obnažoval napětí mezi nimi. Nejednou mu šlo také o „scénickou působivost“ toho, co podnikal. Nebylo to přitom tak, že by se o své role cílevědomě ucházel – „jenom“ před nimi neustupoval, když mu je příběh jeho země a jeho příběh osobní předestíraly jako výzvy. Jeho vypjatý (možná by připustil adjektivum patologický) smysl pro odpovědnost mu nedovolil z napětí mezi těmito třemi rolemi utéci. Byly jistě chvíle, kdy si absurdní střetnutí mezi nimi užíval, ale i z osobní zkušenosti odhaduji, že více bylo těch, kdy jimi trpěl. Základním, celoživotním Havlovým postojem je postoj intelektuála. Intelektuál všechno komplikuje: klade otázky, na které nezná odpovědi, vznáší pochybnosti, kritizuje, varuje. V tomto smyslu je protikladem běžného politika, který zjednodušuje, ujišťuje, plnými hrstmi nabízí zamjatinovské „zářivé jistoty“. To není kritika politiků a oslava intelektuálů: zdravá společnost potřebuje ty i ony. Platí však, že je obtížné být intelektuálem a politikem zároveň. Obtížné, jak se však ukazuje, nikoli nemožné.

DISENT PROTESTU A DISENT REFLEXE Václav Havel byl nejsilnější postavou československého, českého disentu. Ten byl společenstvím pluralitním. Zahrnoval stoupence všech myslitelných politických i ideových postojů, a prostředí disentu tak stimulovalo i k ostrým výměnám názorů. Vedly se v něm principiální debaty, byl líhní nezávislých, originálních osobností. Nikterak nesměřoval k nějaké „jednotě“, spíše k vyhraňování. Není pravda, že ho ovládali reformní komunisté: rozhodně ne myšlenkově. I kdyby se vzalo v potaz nepříliš relevantní hledisko statistické (početnost jednotlivých ideově charakterizovatelných skupin signatářů Charty 77), dominovali by nikoli bývalí komunisté, nýbrž příslušníci undergroundu a mladí dělníci. Výtky vůči disentu, že byl reformně komunistický, jsou často jen alibistickým argumentem těch, kteří neměli odvahu připustit, že se k němu nepřidali ne proto, že Chartu 77 podepsal také Pavel Kohout, ale proto, že by k tomu prostě neměli odvahu – anebo opravdu vážné důvody. Pluralita disentu nebyla však jen ideová. Šlo tu také o jakousi bezděčnou dělbu práce. Disent byl podle mé osobní zkušenosti dvojí: disent protestu a disent reflexe. Disent protestu soustřeďoval pozornost na každodenní počínání moci. Zejména na to, jak zacházela s nekonformními občany, nejen s otevřenými (podepisujícími se) kritiky režimu. Tato část disentu systematicky monitorovala porušování platného práva a mezinárodních konvencí o lidských právech. Informovala o tom veřejnost doma i ve světě, apelovala na ni, organizovala protestní akce, podporovala perzekvované. Usvědčovala moc ze lží, z pokrytectví, ze zamlčování skutečností. Činila tak neanonymně; za jednotlivé zprávy a analýzy disidenti osobně ručili: lidé, kteří se na „protestní“ aktivity soustředili, se podepisovali i s adresou pod každé zveřejněné slovo. Byl to disent v první linii, disent riskantní, riskantnější než disent reflexe. Ti, kdo se podepisovali pod dokumenty, usvědčující moc z věrolomnosti, museli počítat se zadržováním (až 96 hodin), s vazbou (mnohaměsíční), s vězněním (až sedmiletým), s domovními prohlídkami, s odposlechy, s diskriminací v zaměstnávání a v přístupu ke vzdělání i pro děti, se zabavenými řidičskými průkazy, pasy, s vypnutými telefony. Ale i s bitím na odlehlých místech. Disent protestu vzal vážně třetí koš helsinské úmluvy, a tím plnil doslova historickou roli: bez tohoto každodenně pracujícího disentu by Helsinky zůstaly jen prázdnou proklamací, kterou režimy sovětského bloku zprvu ochotně vyměnily za garance poválečných hranic v Evropě. S disentem, který vzal stát a jeho helsinské závazky v oblasti lidských práv za slovo, zjevně nepočítaly. Veřejnost dodnes disent chápe především v tomto prvním smyslu, totiž jako ty, kteří byli v permanentním, přímém denním konfliktu s mocí, především s jejími represivními složkami. Ale byl tu také disent reflexe: spisovatelé, publicisté, filozofové, politologové, historici, sociologové, teologové, psychologové, v menší míře i ekonomové. Ti vystupovali převážně také osobně, podepisovali se pod své texty, ale soustřeďovali se spíše na reflexi společnosti. Kladli si otázky, jak vůbec bylo možné, že se u nás etablovala právě takováto moc, a jak může tak dlouho a tak snadno společnost ovládat. Jejich tématem byla společnost, nikoli moc; ta je vlastně tolik nezajímala. Snažili se společenským poměrům rozumět a analyzovat je. Občanský disent protestu musel pracovat rychle, kolektivně, často konspirativně: mnohdy šlo právě o rychlost, s níž byla zpráva zpracována a rozšířena. Intelektuální disent reflexe pracoval na důkladnějších analýzách, individualističtěji. Protože neiritoval tak bezprostředně jako disent protestu, nebyl v tak častém a nepříjemném dotyku s represivními složkami moci, i když je to zjištění jen relativně platné. Obě složky disentu – jakkoli tehdy nebyly takto pojmenovány – se respektovaly a beze stop nějakého zjevného vyhraňování si uvědomovaly, že jsou obě nezastupitelné. Přesto bylo lze vytušit napětí: ti první byli chtě nechtě mocí fascinováni, pro ty druhé byla moc stále méně zajímavou. Prví byli vesměs radikálnější než ti druzí, pro které byla moc odvozena ze stavu společnosti, a proto je zajímaly její proměny v historickém čase, její hodnotové orientace a sociální rozvrstvení. První dokazovali znovu a znovu, že moc je nelegitimní, druzí kladli nepříjemné otázky společnosti: ptali se, jak je možné, že jsme takovou nelegitimní moc strpěli. Konfrontacím se spíše vyhýbali – ačkoli museli počítat s tím, že moc nemá pro nějaké nuance mezi „protestem“ a „reflexí“ žádný smysl. Václav Havel dokázal to, co nikdo jiný: být vůdčí postavou obou těchto odlišně zaměřených disentů. Byla to nesamozřejmá, mimořádně obtížná, vlastně již politická role: člověk reflexe, který je zároveň klíčovým organizátorem protestů. Ve svých textech Havel pronikavě analyzoval mechanismy konformity, tedy nejen totalitní či později autoritářskou moc ve vztahu ke společnosti, ale také vztah společnosti k moci. V protestních akcích pak nelegitimní počínání moci odhaloval. Pozdější vůdčí role Václava Havla v československé společnosti se rodí již z této jeho role v disentu: po dlouhá léta stál na občas se rozestupujících krách disentu a držel je při sobě osobní invencí, odvahou, otevřeností, lidskou věrohodností a myslitelskou originalitou. A obětavostí: zaplatil mimořádně vysokou cenu dlouholetého věznění, nenávratného poškození zdraví a řekl bych i jisté osobní osamocenosti. V kruté nadsázce – perzifláži to sám vyjádřil ve hře Largo desolato. Tady někde je pro mne klíč k Havlově mimořádné „trojroli“: dokázal myslet i jednat ve zdánlivě disparátních plánech, totiž starat se například přímo osobně o rodinu uvězněného disidenta a zároveň oslovovat světové intelektuální společenství (pochopitelně nepředneseným) projevem-esejí Slovo o slovu k udělení Mírové ceny německých knihkupců ve Frankfurtu v roce 1989. Ve smyslu pro lidský detail a v odpovědnosti k němu a zároveň ve vůli porozumět celkovému smyslu či nesmyslu lidského počínání je nejspíše Havlova výjimečnost.

OD VÁHÁNÍ KE KANDIDATUŘE Roli disidenta a intelektuála spojoval Václav Havel až do listopadu 1989. Pak pro něj nastává hektický čas formování Občanského fóra, vůdčí role stratéga i taktika Koordinačního centra OF při vyjednávání s mocí. Nikdo tehdy nezpochybňoval Havlovu autoritu: byla samozřejmá, paradoxně tím spíše, že zprvu nebyla stvrzena žádnou funkcí, žádnou institucionalizovanou odpovědností. Havel nebyl do čela čehokoli zvolen: byl v čele a nebylo o tom sporu. Objevil se ale nový problém, otázka prezidentské kandidatury. Byl jsem očitým svědkem Havlova dilematu a trvám na tom, že nešlo o nějaké „upejpání se“, které by se – dejme tomu – dalo „očekávat“. Znamenalo to přece v nemalé míře zbavit sám sebe svobody. Nikoli snad svobody myslet, ale svobody vyjadřovat své myšlenky hlasitě. Že je jakákoli ústavní funkce, nota bene funkce prezidenta svazující, uvědomoval si nejvíce právě Havel sám. Intelektuál i disident, tím spíše disident-intelektuál si nad jiné cení nezávislosti na vnějším prostředí. Obě to jsou role solitéra: jak pro intelektuála, tak pro disidenta je normální být v menšině. Nepodrobují se vůli většiny snadno, poněvadž nezávislé postavení si museli vydobýt a zaplatili za to nemalou cenu. Mají mimořádně silnou potřebu si svou nezávislost bránit a nenechat se zatáhnout do toho typu odpovědnosti, které sebou standardní politika nutně nese. Zprvu se o Havlovi jako o prezidentovi ani neuvažovalo: lidé, kteří se sešli v užším vedení OF a slovenské VPN totiž nějakou dobu váhali, zda vůbec vstoupit do struktur moci dříve než po svobodných volbách a zda nezůstat jen v roli „pozorovatelů“, hlídačů a garantů, že tyto volby budou svobodné. Váhal tedy nejen Havel osobně, ale i celé OF. Odrazem toho byly dnes obtížně srozumitelné postoje i rétorika v prvních jednáních s mocí: nevěděli jsme zprvu s jistotou, co jsme a co všechno vlastně chceme. Zřetelný zlom k čitelnosti a zároveň k rozhodnosti nastal ve chvíli, kdy v noci z 5. na 6. prosince 1989 na nátlak většiny KC OF a VPN se Václav Havel rozhodnul, že kandidovat bude. Od té chvíle bylo jednání československé opozice náhle docela jiné, srozumitelné, konsekventní a se zřetelným „tahem“ k cíli, k převzetí moci. Ve světle dalších let (a dalších Havlových kandidatur) se může zdát nevěrohodné, že se intelektuál a disident Václav Havel skutečně trápil a funkci prezidenta zprvu opravdu přijmout nechtěl. Smířil se s ní nakonec pod podmínkou, že bude prezidentem jen na dobu kratší, než je běžné: nejdříve si představoval, že jen na šest měsíců, tedy do prvních voleb. Po nich se rozhodl, že ještě tedy na dva roky, do druhých voleb. Havlovi v jeho nechuti k nejvyššímu úřadu v zemi vyšlo mimořádně vstříc nešťastné rozhodnutí KC OF a VPN zkrátit na polovinu (na pouhé dva roky) mandát prvních zvolených parlamentů. (Podle mého názoru šlo tehdy o osudovou, zároveň však příznačnou, totiž právě disidentsko-intelektuálskou chybu Občanského fóra a VPN: měly si mandát z voleb v červnu 1990 spíše prodloužit než zkrátit, protože takto šlo potom jeho původní disidentské jádro, v České republice později Svobodní demokraté, rovnou na volební porážku). Ostatně nebyl sám, kdo váhal: disidenti se přinejmenším zprvu vůbec k moci nehrnuli. Když byl Havel nakonec hlavou státu zvolen, znovu se ve svých promluvách vracel ke svým ambivalentním pocitům, k tomu, že vlastně prezidentem být vůbec nechtěl, že by se mnohem raději věnoval psaní her… Naznačoval tak, že to od něj byla vlastně oběť (takto přímo to neříkal, ale tak tomu lidé rozuměli). Bylo by jistě pochopitelné říci to jednou, ale nutkavě se k tomu vracet bylo politicky nešťastné počínání, které mnozí lidé vnímali jako pokrytecké a vlastně nesympatické. Havlovi osobně nikterak neprospělo: od té doby byl pro některé lidi nevěrohodným moralistou, pokrytcem: „Moci se štítí, ale pro sebe ji bere…“ Stěží lze však toto „upejpání“ Havlovi vyčítat: jeho přirozenost, jeho osobnostní statut, za který tolik zaplatil, je tu náhle problematizován, vsazen do hry s nejistým koncem. Havel se nakonec moc „naučil“, totiž naučil se ji i chtít, což je v politice postoj jedině možný a správný. Usilovat o moc znamená v demokratických poměrech ucházet se také o méně populární důsledky moci, o odpovědnost. Setrvat ve společensky užitečné roli kritika – osamoceného intelektuála, disidenta lze jen v roli nepolitické. Václav Havel a spolu s ním i řada dalších se rozhodli nesetrvat v ní a do politiky vstoupit. Kromě disentu tu v prvních dnech a týdnech po 17. listopadu ostatně nikdo věrohodný, schopný domluvy a vzájemně si důvěřující nebyl, žádná politická opozice v plném smyslu slova neexistovala. Václav Havel se nakonec s mocí smířil, ba naučil se ji chtít, bojovat o ni. I tak si nejsem jist, zda by to byl schopen a ochoten ještě dnes takto přímo připustit: intelektuál a disident se v něm pořád instinktivně ozývají. Bylo tedy pro něj nakonec přijatelné usilovat o funkci prezidenta. Ale patrně nikdy by nedokázal usilovat o funkci vůdce politické strany. Kvintesencí vysvětlitelné nechuti k moci je u intelektuála či disidenta, nebo dokonce u disidentského intelektuála obtížně a málo věrohodně zastíraná nechuť k politickým stranám, k politickému stranictví.

PREZIDENT, POLITICKÉ STRANY A OBČANSKÁ SPOLEČNOST Rozumově nejspíše většina soudných intelektuálů a bývalých disidentů chápe, že bez svobodné soutěže politických stran není parlamentní demokracie myslitelná – v pátém článku ji jako základní princip parlamentní demokracie předpokládá i naše ústava. Politické strany nemůže nic nahradit, právě proto, že jen ony soutěží ve volbách o moc. A tato soutěž je zároveň nejdůsažnější formou kontroly moci. I ty nejnechutnější, nejpokleslejší, intelektuálně odpudivé průvodní jevy této soutěže jsou lepší než údajně sebelepší systémy, které soutěž o moc či o podíl na moci vylučují, nebo i jen omezují. Přijmout něco rozumem a důsledně podle toho jednat jsou dvě věci. Intelektuálové i disidenti, s jejich téměř instinktivním zájmem na tom, aby si udrželi osobnostní nezávislost a myšlenkovou originalitu, se ve světě politických stran pohybují jen neradi, nemotorně a jen zcela výjimečně se jim může podařit získat v nich vůdcovskou roli a úspěšně ji vykonávat. Nejčastěji o nic takového ani neusilují. Stranictví a tím spíše vůdcovství ve stranách vyžaduje nemalé intelektuální odříkání, ba řekl bych přímo intelektuální půst, a ne každý je k něčemu takovému ochoten. Václav Havel měl s politickými stranami po celou dobu svého politického působení potíže. Nikdy jejich existenci a jejich smysl výslovně nezpochybňoval, ale nejednou světu stran nerozuměl či nechtěl rozumět. Občanskému fóru se brzy přestal věnovat, i když je pravda, že zprvu zastával jasné stanovisko: mělo existovat jen pár týdnů a poté se rozpustit v politických stranách. Havel to ale říkal jen jaksi na okraj a váhavě. Musel přitom vědět, že politické strany by se do prvních voleb nestačily ustavit a vrůst do společnosti. Nějakou dobu odmítal pochopit rozdíly mezi volebními systémy, přesto však rozhodně prosazoval většinový systém. Ne však proto, že generuje silné vlády, ale kvůli tomu, že vylučuje servilní produkty aparátů a dává šanci na úspěch silným, nezávislým osobnostem. Ve Federálním shromáždění vystoupil v lednu 1990 s návrhy závažných ústavních změn, aniž on či jeho lidé předem vyjednávali s poslaneckými kluby politických stran. Pokus skončil fiaskem: byl odmítnut se všemi svými návrhy a naopak začala jím nezamýšlená „pomlčková válka“. Představa, se kterou se mi svěřil, že před poslance (volně parafrázuji podle paměti) vlítne s novým státním znakem, a než se vzpamatují, bude z oficiálního názvu státu odstraněno slovo „socialistický“, byla ukázkou dramatikova nepochopení podstaty parlamentní práce, despektu k politickým stranám. Myslím, že parlament se tehdy téměř jako celek urazil. Byly i jiné projevy tohoto nepochopení: v době přípravy nové ústavy (v druhé polovině roku 1990 a v následujícím roce) zval opakovaně na jednání nejvyšší ústavní činitele obou republik a federace, nikoli však reprezentanty relevantních politických stran. Podle toho byla pak tato setkávání neplodnou a denervující ztrátou času a autority politiků u veřejnosti (to v omezeném čase toliko dvouletého mandátu!). Václav Havel byl a zůstává propagátorem silné občanské společnosti, onoho ústavního kotviště demokracie Ralpha Dahrendorfa. Bylo by v tom srozumitelnější a snad i úspěšnější, kdyby zároveň projevoval respekt k subjektům svobodné politické soutěže, kdyby měl dosti porozumění pro politické strany. Každá jeho jednotlivá teze o občanské společnosti byla a je nezpochybnitelná: občanská společnost vskutku není nikdy dost silná, nikdy není dost pestrá, dost rozrůzněná. Problémem byl u Havla kontext těchto jím pronášených a obhajovaných tezí, tedy Havlovo počínání jako prezidenta ve vztahu k politickým stranám a jejich vůdcům. A pak také to, že se nepodařilo tento zcela nevýstižný pojem „přeložit“ do srozumitelného jazyka. Ale komu se to podařilo, aby na to nepotřeboval esej či knihu? Podobně je tomu s onou nešťastnou, protože nepochopenou a posmívanou nepolitickou politikou. Původně pojem Karla Havlíčka Borovského a pak Tomáše Garrigua Masaryka je beze vší pochyby nejen ospravedlnitelný, ale označuje skutečnost maximálně žádoucí, a to nejen v podmínkách nesvobody či neexistence vlastního státu. Adjektivum nepolitická jako pojem komplementární k občanské společnosti ostatně jasně naznačuje, že existuje také „politická“ politika. Ta první přece nevylučuje druhou, ba naopak – a to byl cantus firmus Havlovy argumentace – ji předpokládá. Nešťastný je pojem „nepolitická politika“ proto, že bohužel i jemu nebylo dobře rozuměno – zase ale až v kontextu jisté Havlovy praktické přezíravosti či podceňování významu politických stran. Třeba však říci, že také v důsledku hrubě demagogické, zkreslující protiargumentace druhé strany, konkrétně Václava Klause. Pro toho je občanská společnost a nepolitická politika maskovaným útokem na parlamentní demokracii, na politické strany: co neprojde „ohněm voleb“, neplatí… Ani občanská společnost, ani nepolitická společnost nejsou a ani nemohou být konkurenty politické společnosti, politické politiky. Platí však, že jsou elementárními předpoklady vší plurality, všeho politického, tj. všeho toho, co dodává obsah a tedy vlastní smysl onomu politickému boji o podíl na moci. Svět vlastní politiky, odtržený od působení občanských sdružení a nepolitického (kde není a ani nemá být všechno odvozeno z výsledků voleb) veřejného života, anebo takovýto veřejný život dokonce potlačující, musí vskutku usychat, ztrácet životodárné podněty a přirozené zdroje zájmové a hodnotové plurality a uzavírat se do sebe. Nakonec riskuje celkové znechucení veřejnosti. V jistém důležitém smyslu tedy Václav Havel zůstal determinován intelektuálskou, disidentskou životní zkušeností: nenaučil se vnímat politické strany o mnoho lépe než jako nutné zlo. Ještě dnes říká, pravda opatrněji, že politické strany nejsou vyvrcholením či smyslem demokratické politiky, že by neměly být důležitější než veřejný zájem, zkrátka že by měly být spíše jen šlehačkou na dortu. Chybí jednoznačné konstatování, že jsou podmínkou sine qua non parlamentní demokracie. Přesto si troufám tvrdit, že jeho jakkoli třeba jednostranné akcenty na občana a na přirozené nepolitické prostředí byly spíše na místě, než jsou zase jen jednostranné akcenty na „standardní“ politické stranictví. Zkušenost z meziválečného dvacetiletí, které skončilo totální deziluzí právě z příliš standardního, totiž z příliš jednostranně stranického politického prostředí, a nakonec osudovou deziluzí z parlamentarismu vůbec, je dodnes varovná. Nestranickým prezidentem byl Václav Havel celkem přirozeně, i když jeho sympatie jako voliče byly většinou patrné. Sympatizoval však spontánně s některými zpravidla dosud neetablovanými politickými proudy a uskupeními, což odpovídalo jeho životní zkušenosti. Je brzy na celková hodnocení Václava Havla, který byl a je ve světě ctěn mnohem více než doma: „nebýt doma prorokem“ platí u nás snad ještě více než jinde. Hledejme klíč k jeho osobnosti také v jeho osobních vlastnostech. Je kupříkladu slušný tak, až uvádí lidi do rozpaků. Když jsme si dali schůzku v hospodě a já tam přišel záměrně o deset minut dříve, aby na mne nečekal, on tam už byl a rozpačitě se usmíval. Příště jsem přišel už o čtvrthodiny dříve, ale pan prezident už tam byl a rozpačitě se usmíval. Plachý, vlastně stydlivý člověk, prožil kus dramatického života, jaký nenapíše žádný autor. Je jen násilným pokusem o pointu říci, že sám sebe dosadil do hlavní role svého kusu. Spíše je pravda, že šel statečně naproti svému osudu, který mu však také spěchal vstříc a on věru neuhýbal: ke všemu tomu životu v napětí obtížně slučitelných rolí ještě také smrtelné nemoci, smrt ženy, druhý sňatek s populární, mladší herečkou… Bylo mu naloženo, či spíše sám si naložil víc, než může člověk unést. Bude trvat ještě nějaký čas, než to pochopíme.

Petr PITHART (nar. 1941) je politik, právník a esejista. 1962–1970 odborný asistent na Právnické fakultě UK, signatář Charty 77, 1990–1992 předseda české vlády, od roku 1996 senátor. Autor řady úvah a esejů o politice a historii, mj. Obrana politiky (1973), Pokus o vlast (1979), Osmašedesátý (1980). S Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal v osmdesátých letech knihu Češi v dějinách nové doby, podepsanou kolektivním pseudonymem Podiven (1991).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz