- Návrat intelektuálů? Znovu se klade otázka, zda ještě existují intelektuálové a zda mají společnosti a světu ještě co říci. Přitom se nostalgicky nebo nenávistně vzpomíná na intelektuály konce 19. a 20. století: Zolu, Sartra, Arona, Foucaulta, Thomase Manna, F. X. Šaldu a další. Existují ještě a bude jich vůbec zapotřebí v 21. století jako duchovních vůdců? O zajímavou odpověď na tuto otázku se nedávno pokusil francouzský filosof, historik a intelektuál par exellence Marcel Gauchet, s jehož knihami se české publikum právě seznamuje. Domnívá se, že intelektuálové skutečně vyklidili veřejnou scénu, nepočítáme-li k nim mediální hvězdy, které jsou součástí mediálního divadla a na něž se možná díváme s potěšením, ale ani by nás nenapadlo se podle nich řídit (Le Figaro, 10. 11. 2003). Gauchet soudí, že intelektuálové 20. století, kteří byli odchováni politickou kulturou revoluce a náleželi většinou k levici, vyšli z módy, protože se změnili lidé i situace. Zvýšila se vzdělanost a informovanost a lidé již tolik nepotřebují intelektuální vůdce. Horší je, že s nimi odešlo to, čemu Gauchet říká intelektualita společenského prostoru, tj. především myšlení o celkovém stavu a perspektivách společnosti. Intelektuál totiž začíná tam, kde končí rozum techniků, expertů a specialistů.
V posledním čtvrtstoletí zvítězila radikálně liberální představa a ideologie, že společnost je velký a skvělý mechanismus s vnitřními autoregulačními silami. Tuto představu sdílí jak pravice, tak levice, takže velké koalice jsou logické. Experti a specialisté mechanismus hlídají, odstraňují drobné závady a doplňují olej v převodovkách. Intelektuálové do jeho ložisek akorát tak sypou písek. Víra v autoregulační mechanismus světa se v době vítězného tažení radikálního liberalismu zakořenila, ale má své meze. Nad světem se vznáší tísnivý neklid a lidé chtějí poznat, co se s nimi děje, a vzít záležitosti do svých rukou, pokud je to ještě možné. Dodejme, že o tom svědčí i dnešní krize kdečeho a že lidé vycházejí stále častěji manifestovat do ulic. Svět je v obrovském pohybu.
Podle Gaucheta je to příhodná chvíle ke znovuzrození intelektuálů nového typu. Měli by promýšlet všechno, co uniká technikům a specialistům, a přinejmenším popsat, co se děje. V tom mají nezastupitelné místo nejen vědci, ale zejména spisovatelé a filmaři. Intelektuálové by dnes měli působit na kulturu demokratické plurality a na její jazyk. Tento proces již podle Gaucheta probíhá a podobá se činnosti učených a uměleckých společností doby osvícenství. Realizuje se v klubech, učených kroužcích a společnostech a v některých časopisech. Intelektuálové ještě zdaleka neřekli své poslední slovo.
- Fukuyamova sebekritika. Vědec a intelektuál se odlišuje od politika tím, že může přiznat teoretický omyl. Na zpochybňování a vyvracení vědeckých teorií a paradigmat je věda založena. K poznání teoretického omylu se ve vědě dochází empirickým zkoumáním a pozorováním skutečnosti a vědeckou poctivostí. Řekněme, že věda se ve své teorii a strategii může — a dokonce musí — mýlit, ale musí vyvrácený omyl přiznat a korigovat teorii. Politika je, jak známo, školou omylů, jenže politikové přiznávají pouze omyly taktické a praktické, například jak se mýlili ve výběru poradců a přátel, bez kterých se politika dělat nedá. Po odhalení strategického, tedy programového omylu, který přivedl společnost na špatnou dráhu, by měl odpovědný politik odejít a přepustit místo svým kritikům a rivalům. Vědec může ve své práci po nalezení a uznání omylu pokračovat.
Myslím, že to ilustrují sebekritiky několika konzervativně liberálních intelektuálů, jejichž teorie a strategie ovlivnily svět v posledním čtvrtstoletí. Patří k nim například Francis Fukuyama, autor metafory o konci dějin, kterou jsme s jásotem přijali v době pádu komunismu ve víře, že opravdu zhynul starý svět a že kapitalismus, liberalismus a demokracie nabízejí perspektivu svobody a blahobytu. Fukuyama zmodernizoval starší teologická, filosofická a eschatologická schémata o konci dějin v pravé chvíli. Na místo křesťanské boží říše, Hegelova sebeuvědomění ducha zhmotnělého v pruském státě a Marxovy teorie třídního boje, vedoucího zákonitě k diktatuře proletariátu a pak ke svobodě, připsal Fukuyama vyústění dějin liberálnímu kapitalismu a demokracii a vlajkové lodi Spojených států. Fukuyamova inteligentní metafora potvrzená rozpadem komunistických režimů byla přijata v postkomunistických zemích jako návod, "co dělat". Nevím, zda liberální hospodářská politika "nechat to běžet" přinesla všeobecné blaho pro všechny lidi, ale postupovalo se podle liberálního modelu, který byl lepší než komunismus. Nový prorok se stal nejen mediální hvězdou, ale měl jako člen myšlenkového trustu neokonzervativců, blízkého americké vládě, vliv na vývoj světových událostí. Podporoval například oprávněnost preventivních válek proti diktátorským režimům a myšlenku, že západní model liberální demokracie je vzorem pro řešení problémů společnosti na celém světě bez ohledu na jejich historii, náboženství a kulturu. Na otázku, co se stalo, že již není neokonzervativcem odpověděl: "Stal se Irák" (Spiegel, 24. 3. 2006). Válka v Iráku ukázala, že destrukce státu bez jeho rychlé obnovy je katastrofou pro všechny a že bylo omylem domnívat se, že po odstranění diktatury se prosadí demokracie všude na světě analogickým způsobem jako v evropských postkomunistických zemích. Nechci se pokoušet o meritorní posouzení Fukuyamova "obratu", ale nemohu sdílet ani ironii Fukuyamových kritiků. Napsali např., že Fukuyama se stal svou sebekritikou nejznámějším exkonzervativcem na světě a že když veřejné mínění začalo být proti válce, zaujal statečně protiválečnou pozici (Le Monde, 3. 4. 2006). Myslím, že Fukuyama přiznáním omylu prokázal, že není politickým lokajem moci, ale vědcem a intelektuálem v pravém slova smyslu. Ke ctnostem intelektuála nepatří skalní víra v prokázané omyly.
- Existuje společenská autoregulace? Tento základní článek liberální víry a ideologie je víc než sporný. Zpochybňuje jej celá dosavadní historie i mechanismy současného světa. Pokud by takový model platil, nezbylo by lidem než pasivně čekat, že je autoregulace dovede po správné cestě do ráje ilustrovaného reklamou, a prokázalo by to, že náš model nejlepšího světa nepotřebuje alternativu, jen údržbáře. Víra v autoregulaci společenského a historického dění zatemňuje, snad záměrně, prostor moci. Nikdo naštěstí nemůže z jednoho centra mocensky ovládat svět a vnucovat mu svou vůli. Nicméně ve světě existuje řada životně důležitých oblastí, které jsou přímo regulovány a projektovány nadnárodním kapitálem, státním zájmem velmocí, církvemi, pojišťovnami, vlastníky mediálních kanálů a různými vzájemně propojenými řetězci a sítěmi. Bohudík dnes víme, že dějiny nejsou fatálním mechanismem, nýbrž dějištěm a produktem alternativních voleb, lidské společenské aktivity, událostí, náhod a také myšlení. Tím je dán prostor intelektuálům. Jejich úkol promýšlet a pokud možno objasňovat stav společnosti je dnes složitější než kdykoliv dříve. Známe problémy, před kterými svět stojí, ale nemáme přístup k rozhodujícím informacím, k moci a zřídkakdy k masovým mediím. Svobodně a nezávisle myslící intelektuál musí brát svět takový, jako je, ale nemůže jej považovat za naprogramovaný mechanismus, který nemá alternativu a nepotřebuje myšlenkovou práci. Potřebuje ji také každá rozumná demokratická moc.