Člověka 21. století, zvyklého na obří univerzitní kampusy, možná překvapí, že středověká univerzita dlouho nepotřebovala žádnou vlastní budovu. Učitelé přednášeli ve svých vlastních nebo pronajatých domech.
Orleánské učení, jehož existence je doložena poprvé k roku 1235, netvořilo žádnou výjimku. Jeho centrem - nikoli trvalým sídlem - bývalo opatství Bonnes-Nouvelles, jehož zvon svolával k univerzitním shromážděním, domovy učitelů se většinou nacházely v prostoru mezi dnešními ulicemi Gros-Anneau a Puits Liniěres. Vedle vědění v nich svým studentům poskytovali příbytek a stravu. Orleánská právnická studia, Écoles des droits, využila buly Honoria III. Superspecula z 25. listopadu 1219, zakazující výuku římského práva na univerzitě pařížské - v Paříži tak zůstalo jen kanonické právo, zato v nedalekém Orléansu se přednášela práva obě. Bulou Klementa V. Inter cetera z roku 1309 se čile prosperující orleánské školy staly univerzitou. Není bez zajímavosti, že text buly pocházel z brku někdejšího orleán-ského studenta, biskupa Pierra de la Chapelle-Taillefera; podle tradice patřil Klement V. k jeho žákům. Bula zaručila univerzitě stejná privilegia jako měla univerzita v Toulouse, založená roku 1229. Králi Filipu Sličnému nebyly uvedené aktivity papeže po chuti a chápal je jako narušení své suverenity. Roku 1312 práva univerzity sice potvrdil, ale současně ji podřídil jurisdikci orleánského probošta. To se zase nelíbilo studentům a na královské rozhodnutí odpověděli roku 1316 hromadným odchodem na nedávno založenou univerzitu v Angers. Když se následovníci rozvaděného krále a papeže, Filip V. a Jan XXII., roku 1320 usmířili, začal počet studentů v Orléansu opět vzrůstat - v roce 1394 jich bylo přes osm set. Přednášky zdejších profesorů měly evropskou reputaci, byly pokládány za velmi přitažlivé, údajně lepší než kurzy na proslulém právnickém učení v Bologni. Navíc ze střední či severní Evropy sem bylo blíž než do Itálie. Stoletá válka znamenala pro orleánskou univerzitu katastrofu: ani obležení města v letech 1428-1429, ani osvoboditelský zásah Johanky z Arku svobodným uměním nepřály. Přednášky byly sice po osvobození města obnoveny, probíhaly však v obtížných podmínkách. Orléansu nadto začala konkurovat univerzita v Kolíně nad Rýnem, která od roku 1388 přitahovala studenty ze zemí na sever od Alp, další konkurenci představovalo učení v Lovani založené roku 1426. Orléans ožil studenty opět koncem 15. století, především díky francouzským králům, oprávněně přesvědčeným o nezbytnosti solidního právnického vzdělání jak pro královské, tak pro městské úředníky. Univerzita sice poněkud ztratila svůj internacionální charakter (ubylo kosmopolitních kleriků a přibylo laických studentů snících o kariéře v centrálních nebo městských úřadech své země, více si vědomých národní příslušnosti), zato získala vlastní prostory. Zpráva z 2. května 1510 výslovně uvádí, že zedníci a tesaři odevzdali své dílo a dům je pod střechou. V budově nacházející se na rohu dnešních ulic de Gros-Anneau a de TUniversité, pár kroků od katedrály svatého Kříže, byly dva rozsáhlé sály umístěné nad sebou; krátce po dokončení zakoupila univerzita ještě sousední dům. Protože prostory brzy nestačily, byly přikoupeny další objekty v sousedství a jejich adaptace ukončena v roce 1528. Od středověku se studenti na univerzitách sdružovali v národy. Ač neodpovídaly geografickým a národním kritériím, hrály důležitou úlohu. V Orléansu jich bylo nejprve sedm, pak dokonce deset: francouzský, germánský, lotrinský, burgundský, šampaňský, pikardský, normandský, tourrainský, akvitánský a skotský. Každé tři měsíce volily svého zástupce, prokurátora, který vedl registra, do nichž zapisoval nové studenty i hlavní události, k nimž během jeho úřadu došlo -týkaly se kolegů, učitelů, univerzity, města, Francie i Evropy. Každý prokurátor byl členem doktorského kolegia, a podílel se tak na řízení univerzity. Z deseti prokurátorů byl od roku 1482 volen vždy jeden generální, který bděl nad shodou mezi všemi univerzitními národy. Nařízením pařížského parlamentu ze 7. září 1538 byl počet národů redukován na čtyři, francouzský, germánský (o jeho síle svědčí skutečnost, že pohltil národ skotský, anglický i „benátský"), pikardský a šampaňský. Nařízení zavedlo úřad pokladníka, který se staral o finanční záležitosti svého národa, z dřívějších časů zůstal zachován úřad asesora, zabývajícího se komunikací s opisovači knih a textů, a knihovníka. Univerzitní národ nebyl jen základní organizační jednotkou univerzity, svým členům současně poskytoval pocit sounáležitosti, kolegiality a přátelství, uchovával pouto s domovem a fungoval jako sociální síť. Studia byla drahá a mladíci (třebaže studenti práv pocházeli převážně ze zámožných rodin) mívali hlouběji do kapsy. Peníze, s nimiž přijížděli, zpravidla velmi rychle utratili. V případě nouze mohl pokladník poskytnout nešťastníkovi peněžitou podporu, vypravit posla k rodičům nebo příbuzným se žádostí o peníze, jídlo či oděv. Představení národa dokonce dokázali kolegu, ztrestaného pro dluhy nebo nějakou potyčku, vyvést z vězení... V knihách prokurátorů jsou někteří studenti označeni jako pauperes; víme, že si dokázali přivydělat jako preceptoři či služebníci u zámožnějších kolegů nebo profesorů. Každý národ se pečlivě staral o svůj archiv, v němž se nacházela jeho statuta a privilegia, registra prokurátorů, matriky, účetní knihy, texty potřebné ke studiu. Na rozdíl od ostatních, jejichž archivy se častým stěhováním rozptýlily, případně byly zničeny při bombardování Orleansu v roce 1940, se archiv německého národa dochoval skoro v úplnosti. Umožňuje rekonstrukci života na univerzitě i ve městě a poskytuje údaje o jménech, původu a případných funkcích studentů. K německému národu patřili studenti přicházející ze Svaté říše římské, jejíž hranice byly nejasné a proměnlivé, studenti z Britských ostrovů, Benátčané, Nizozemci, Valoni, Dánové, Poláci, Češi, Moravané, Slezané, ojediněle i studenti z pobaltských zemí. Jeho příslušníci využívali možnosti získat ve městě solidní znalosti římského práva i neméně solidní znalost francouzštiny, která byla právě v tomto koutu země nejčistší a nejsrozumitelnější. Vytříbeným jazykem zde údajně dobře mluvily i půvabné dívky - lepší motivace ke studiu snad ani neexistovala. Žádný div, že německý národ patřil v městě na soutoku Loiry a Loiretu k nejpočetnějším: jen mezi léty 1444 a 1546 nalezneme v knihách jeho prokurátorů na 1265 studentských jmen. NĚMECKÉ ŠELMY A ZLOBA VE MĚSTĚ Příslušníci národa využívali univerzitních svobod a výsad, které byly vloženy do univerzitních statut. Civilní i trestní pře soudil přímo městský soud - „němečtí" studenti se tak vymykali univerzitní jurisdikci. A protože mezi nimi bylo hodně šlechticů, zůstalo jim právo nosit zbraň. Zdarma přihlíželi divadelním představením, svobodně se věnovali oslavám svých národních svátků, zpívali při nich „starobylé" písně, doprovázeli se na hudební nástroje, hudbou vyjadřovali stesk po domově i lásku ke své zemi. Vedení univerzit si studentů z ciziny většinou vážilo a snažilo se jim vycházet vstříc, přesto nemáme žádný doklad o tom, že by v Orléansu cizincům usnadňovali složení zkoušek, jako tomu bylo například na lékařské fakultě v Montpellieru. Živý zájem studentů ze střední Evropy o studium v Orléansu dokládá cestovní příručka německého filologa Justa Zinzerlinga, latinsky zvaného Jodocus Sincerus (narodil se asi 1590 v Thuringu, zemřel kolem roku 1620), světoběžníka, absolventa právnických studií v Basileji, dočasného korektora v lyonské tiskárně. Pod názvem Itinerarium Galliae, ita accomodatum, ut ejus duetu mediocri tempore tota Gallia obiri, Anglia et Belgium adiri possint; nec bis terve ad eadem loca oporteat; notatis co-juscunque loci vocant deliciis. Cum appendice de Burdigala, ac verborum indice vyšla prvně roku 1616. Podle Zinzerlinga město vyniká svou výstavností, možností vycházek do malebného okolí, nechybí mu nic, co je třeba k životu: je zde i réva, která se pěstuje v blízkém okolí města; víno je považováno za jedno z nejlepších ve Francii. Není vsak prospěšnézdraví, proto ho královští princové nesmějí pít. Zdá se, že studenti si s dopadem zdejšího vína na své zdraví hlavu nelámali -jejich náklonnost k poháru budila kritiku slovní i obrazovou. O životě a problémech německých studentů ve městě byl Zinzerling dobře informován a svým krajanům rozhodně nestranil: U Herkula! Jak velmi veliké výhody pro studenty z cizích krajů, kteří se zde na čas zdrží! Jen těm šelmám Němcům líbí se do města zlobu vnášeti! Zinzerling měl pravdu; vztahy mezi „německými" studenty a obyvateli města nebyly idylické, naopak. K prvním projevům napětí došlo za vlády Františka I., který údajně Germánům nadržoval do té míry, že se jednoho snažil prosadit za generálního prokurátora, čímž vzbudil nevoli ostatních. Okázale projevované národnostní cítění studentů ze Svaté říše římské, umocněné steskem po domově, je patrné v dnes nezvěstném traktátu Index librorum Nationis. Jeho autor Adolf Eichholz (Adolphus Roboreus), kanovník z Kolína nad Rýnem, přišel do Orléansu kolem roku 1516, o rok později byl zvolen prokurátorem německého národa. Sympatie k francouzským hostitelům Eichholz rozhodně neprojevoval, k tomu se netajil názorem, že orleánská univerzita patří Němcům, neboť město založil císař Aurelius a německé císařství je dědictvím římské říše. Němci prý mají na univerzitu i morální právo, neboť jsou vznešeného původu, věrní, jejich mravy jsou cudné, nejsou hýřiví ani lakomí, vynikají v tělesných cvičeních a jsou dobrými lovci. Obyvatelé Orléansu a příslušníci ostatních univerzitních národů nechtěli této německé „výlučnosti" rozumět a zpupné počínání „německých" (skutečný geografický původ nejsme schopni určit) studentů se jim zajídalo. Na francouzských univerzitách (roku 1500 jich bylo ve Francii třináct) patřili studenti z českých zemí k německému národu, v O rléansu v něm zaujímali poměrně významné postavení. Kořeny kontaktů mezi Prahou a orleánskou univerzitou spadají už do konce 13. století, kdy Václav II. poslal na právnická studia mladíka jménem Konrád, aby tam měl úspěch ve studiu znalosti zákonů a někdy po návratu uspořádal v Království českém sestavení těchto zákonů, jak si to král usmyslil. Nalézt Konrádovy stopy v písemnostech univerzity nelze: prvním studentem z českých zemí, z pražskédiecéze, doloženým v registrech je Johannes Rorel, rodák z Tachova a pražský kanovník, imatrikulovaný v Orléansu 29. prosince 1490 a v posledním kvartálu roku 1492 zvolený prokurátorem. Mezi léty 1490 a 1686 se zapsalo na orleánskou univerzitu 157 studentů z českých zemí. Zdejší univerzita se těšila nesporné oblibě: z jednotlivých českých či moravských rodů zde občas studovali představitelé několika generací. Z rodu Kotviců sem roku 1546 jako první přišel Wolfgang, 1611 Bohumír, o čtrnáct let později Jan Fabián a roku 1628 Jacek Magnus. Roku 1564 se zapsal (a krátce nato byl zvolen prokurátorem) Julius Šlik, hrabě z Pasou-nu a Holiče. Další Šlik, Jan Kryštof, přišel na univerzitu pět let po bělohorské bitvě. Po bratřích z Griespeku, Ferdinandovi (jen díky varování královny Isabely unikl smrti během bartolomějské noci v srpnu 1572) a Karlovi, imatrikulovaných roku 1571, přilákal Orléans o čtyřicet let později Karlova syna Floriána Jiřího. Studovali zde rovněž dva členové rodu Bubnů, oba katolíci; Adam Maxmilián se roku 1669 stal prokurátorem. STUDENTI S TITULY I BEZ NICH Podle nařízení pařížského parlamentu z 11. července 1447 vyžadovalo absolutorium každé fakulty šesti a půl roku a zahrnovalo tři postupné zkoušky. Bakalářskou, skládanou asi po čtrnácti měsících od zahájení studia, magisterskou, k níž se přistupovalo zhruba čtyřicet měsíců po bakalářské. Ta probíhala před profesory; pokud byl kandidát shledán způsobilým, následovala po ní její druhá část zvaná promotio, probíhající v katedrále svatého Kříže, již bylo možné složit jen ve dvou termínech během univerzitního roku. Poslední, třetí zkouška, doktorát, měla charakter univerzitní slavnosti. Titul, který kandidát obdržel, doctor legum, doctor decretorum nebo doctor utňusque juris, mu dával právo přednášet na některé univerzitě. Většina magistrů se však do doktorátu nehrnula: byl spojen s poměrně vysokými náklady, navíc řada studentů neměla potřebné nižší grády. Z mladíků pocházejících z českých zemí se doktorské zkoušce podrobili jen dva. Českobudějovický rodák, luterán Simon Proxenus ze Sudetu, preceptor Julia Šlika, ji složil roku 1566 a Pavel Albert Michna z Vacínova, odchovanec ingolstadtských jezuitů a pozdější český místodržící, v roce 1605. Události spojené s náboženskými válkami zachycuje druhá kniha register prokurátorů německého národa, začínající v době nástupu Františka II. Vyplenění všech kostelů ve městě zahájilo léta nejistot a strádání. Neklid zhoršil podmínky k cestování - studenti ze střední Evropy však přijížděli i nadále. Německý národ stále čítal několik desítek jmen, z jedné třetiny šlechtických a ze dvou měšťanských. Mladíci ze zemí Koruny české mezi nimi nechyběli. V roce 1567 se nově zapsali čtyři, o čtyři léta později šest. Od roku 1573 po více než dvacet let byla výuka na univerzitě několikrát přerušena, přesto se v tomto období zapsalo do matriky postupně deset studentů z českých zemí. Konfesijní příslušnost nehrála ještě na přelomu 16. a 17. století roli, jak je zřejmé i ze jmen českých a moravských studentů. Většina z nich byli sice protestanté (Karel z Liechtensteina, někdejší žák bratrské školy v Ivančicích, přišel roku 1585 do města ještě jako protestant), nicméně vedle nedávno konvertovavšího Viléma Slavaty zde najdeme i další katolíky: roku 1603 Viléma Voka Vítu ze Rzavého, rok nato zmíněného Pavla Alberta Michnu z Vacínova, roku 1605 Zdeňka Libštejnského z Kolovrat, o tři léta později Karla Hložka ze Žampachu... Moravští studenti Karel starší ze Žerotína a Jiří Zikmund Prakšický ze Zástřizel patřili v polovině osmdesátých let mezi horlivé posluchače orleánských kázání Jana Kalvína a Theodora Bezy. Žerotín si odnesl z francouzských studií vcelku příznivý dojem; ten však vzal za své v průběhu jeho desetiměsíčního pobytu ve francouzském vojsku. Proto v květnu roku 1598 varoval Viléma Slavatu před pobytem na neřádném a zmateném pařížském dvoře. Chce-li Slavata řádně studovat, má opustit Paříž a obrátit se spíše do Bourges nebo Orléansu. Slavata ho poslechl: roku 1599 najdeme jeho jméno v knize register německého národa. Mezi studenty byli zapisováni i členové doprovodu šlechtických synků, jejich vychovatelé i služebníci. Vedle zmíněného Proxena ze Sudetu (ve výpravě Julia Šlika byl ještě bakalář Zdenkoslav Brosch a dva chlapci, Čech a Němec) poznal v roce 1567 Orléans Kašpar Herman, fámulus Viléma Poeblise z Vratislavi. Sedlčanský rodák Matouš Gregorinus (Říhovic) z Tulechova, preceptor Ferdinanda a Karla z Griespeku, byl imatrikulován roku 1571, Jan Radešínský z doprovodu Jana Betengla (Wetengela) z Neuenperku roku 1582, Jan Krakovský, provázející Karla z Liechtensteina, o tři roky později. Slezan Jan Paludius, prefekt Moravana Jiřího Zikmunda ze Zástřizel, dorazil se svým svěřencem roku 1598, Pavel Ješín z Bezdězí se zapsal spolu se svým pánem Janem Smilem z Michalovic v únoru 1617. Mladým mužům nešlo většinou o získání titulu, ale o všestranné poznání: ostatně z Orléansu nebylo daleko na univerzitu do Angers (kam se roku 1603, poté, co mu vypršel úřad prokurátora, nechal na dvě léta zlákat Jaroslav z Donína) či Bourges (sem se roku 1581 z Orléansu přemístil Jan z Vrbna). V obou městech zněla hezká francouzština, zrála réva a procházely se půvabné dámy - volba mohla být někdy skutečně těžká. Často byl Orléans skutečně jen zastávkou na cestě po Evropě: roku 1557 se na univerzitu zapisuje po studiích ve Wittenbergu a Lipsku Slezan Joachim z Bergu. Do Orléansu přibyl z Anglie, po cestě se zastavil v Paříži, pak pobyl v Blois a v Bourges, v Ženevě poslouchal Kalvína, studoval v Curychu, Bernu, Basileji, Freiburgu, Štrasburku, zamířil do Itálie a pak se přes Štýrsko, Korutany, Rakousy, Uhry a Polsko vydal domů. Připomeňme ještě Zdeňka Brtnického z Valdštejna, pisatele cestovního deníku, brázdícího v letech 1599-1602 Evropu: v listopadu 1599 byl v Orléansu zvolen prokurátorem německého národa, ale hned zjara následujícího roku zamířil do Poitiers (řeč, kterou pronesl při svém odstoupení z úřadu, se zachovala ve čtvrté knize prokurátorů), přes Paříž se dostal do Londýna, pak zpět do Francie, Itálie a domů. Mohli bychom pokračovat, nicméně se omezme na shrnutí, že se vyšší vzdělání stávalo součástí modelu dokonalého rytířství, stavovskou povinností, jak lapidárně vyjádřil jeden z urozených studentů. Mladý muž nastupoval tuto cestu ve věku zhruba osmnácti až čtyřiadvaceti let, poté, kdy završil výuku poskytnutou mu buď doma, nebo v některé z domácích kolejí. Vedle studentských peregrinací, podniknutých jak mladými šlechtici, tak měšťany, se tak prosadil model „kavalírské cesty" urozených mladíků po významných evropských univerzitách i dvorech, uměleckých sbírkách, poutních místech. Cesta nevedla primárně k získání univerzitního diplomu (někdy se cestovatel do univerzitní matriky pouze zapsal, jindy ani to ne; tuto liknavost odsuzuje ve své cestopisné příručce už Zinzerling), ale k nabytí společenské obratnosti, poznání cizího národa a země, zdokonalení se v cizích jazycích. Cesta byla závěrem výchovy renesančního či barokního kavalíra, součástí jeho socializace, příležitostí ke zdokonalení v cizojazyčné komunikaci, významným krokem k jeho dospělosti a samostatnosti, přesně tak, jak doporučoval Baldasaro Castiglione ve svém Dvořanovi, díle rozšířeném po celé Evropě. Uvedený postup, časově i finančně nesporně náročný, byl účastníky i jejich doprovodem vcelku oblíben - i v dávných stoletích patřil studentský život k nejveselejším... OD KAVALÍRSKÉ CESTY K ŘÁDNÉMU STUDIU V prvních desetiletích 17. století byl počet studentů z českých zemí zapsaných na univerzitě v Orléansu nejvyšší - v letech 1601-1633 se zde postupně imatrikulovalo 77 studentů, což je skoro polovina z celkového počtu známého pro roky 1490-1686. V roce 1620 jich přišlo sedm, o jedenáct let později devět. Ostatně německý národ hrál ještě v době třicetileté války v Orléansu významnou roli. Podle inventáře zhotoveného ve třicátých až čtyřicátých letech 17. století měli jeho příslušníci dobře vybavenou knihovnu, v níž se kromě všech spisů nezbytných ke studiu nacházely všechny úřední knihy. Dokument zmiňuje dva dubové stoly, dva dubové čtecí pulty, velké tabló s privilegii německého národa zahalené žlutým taftem, žlutou pokrývku na stůl, spinet, mandoru, hedvábné černožluté praporce, buben, portréty římskoněmeckého císaře, francouzského Jindřicha IV., Ludvíka XIII., podobizny prokurátorů německého národa (jména nejsou uvedena), velký stůl, několik zeměpisných map a vývěsní štít ze dřeva. Představitelé národa užívali dvě stříbrná pečetidla, velké a malé. V místnosti, kde zasedali, byla velká dubová truhla zamčená na klíč, obsahující malou truhlu ze stejného dřeva, zamčenou na tři klíče, uprostřed stál dubový stůl s pokrývkou, tři sesle, pět dubových židlí potažených žlutým suknem, u stěny jedlová skříň. Časy se však měnily: za dlouhé vlády Ludvíka XIV. byl už německý národ v Orléansu málo početný. Francie přestala studenty ze střední Evropy, jen zvolna se vzpamatovávající z válečné pohromy, lákat. Poslední Bohemus, jehož jméno se nachází v registrech prokurátorů německého národa, byl Jiří Ignác Xaver Wolf. Zapsal se do matriky roku 1686 a na podzim tohoto roku byl zvolen akcesorem. V následujícím století se pojetí poznávacích i kavalírských cest mění. Končí vcelku nezávazná peregrinace od jedné univerzitě k další; studium má být dokončeno a místo nečinného pobývání u panovnického dvora dává mladík přednost pozvání do některého z vlivných salonů. Kavalírské cesty ustoupily vážně pojímaným cestám vzdělávacím - kromě nabytí kvalitních znalostí šlo o navázání užitečných známostí. I mládenci s modrou krví začali usilovat o získání univerzitního diplomu. O orleánské univerzitě 18. věku máme jen kusé informace; roku 1716 zde bylo všeho všudy 75 studentů; je málo pravděpodobné, že by mezi nimi byli ještě nějací studenti z českých zemí. Toto století mělo do zlaté doby peregrinatio academica hodně daleko, navíc univerzitami zmítaly doktrinářské a politické spory. Za revoluce poznamenala město jakobínská krutovláda. Nic z toho nemohlo vrátit univerzitě někdejší slávu. V pozůstalosti orleánského historika Eugena Bimbeneta se dochovaly tři sešity imatrikulačních register, poslední, které vznikly před zrušením univerzity, později předané do zdejšího archivu. Podle nich se roku 1792 zapsali na univerzitu dva studenti, takže na celé univerzitě studovali jen tři mladí muži. Dne 15. Září 1793 bylo dekretem Konventu, který reorganizoval veřejné školství, zrušeno všech dvaadvacet univerzit na celém území Francouzské republiky. Je otázkou, zda si toho v na univerzitě v Orléansu ještě někdo všiml.
LITERATURA M. L. Černá, „Studenti ze zemí českých na universitě v Orleansu a na některých jiných francouzských universitách", in: Český časopis historický 40, 1934, s. 347-362 a 548-564; E. Jarry, Les écoles de ťUniversité d'Orléans. Leur topographie, Orleans 1919; J. Le Goff, Za jiný středověk. Čas, práce a kultura na středověkém Západě, Praha 2005; J. Mathorez, Un étudiant pangermaniste a Orléans en 1517, Paris 1914; J. Zinzerling, Voyage dans la vieille France avec une excursion en Angleterre, en Belgique, en Rollande, en Suisse et en Savoie par Jodocus Singerus, Lyon 1859.
Milena LENDEROVÁ (nar. 1947) je děkankou Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice. V poslední době vydala knihy: K hříchu i modlitbě (1999), Zdenka Braunerová (2000), Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska i republiky (2002). Nejnověji vyšla v nakladatelství Paseka kniha: Tragický bál. Život a smrt Pavlíny ze Schwarzenbergu (2005).