Spojení tématu voleb evropského středověku a raného novověku může na první pohled vzbudit údiv: volby nebývají řazeny mezi charakteristické rysy těchto období, o okrajový jev však jde jen zdánlivě.
Volby v této době samozřejmě nebyly masovými volbami, o něž se opírají parlamentní režimy vzniké v 19. století. S principem volení jakožto vybírání jedné nebo více osob pro určitý úřad skupinou k tomu zmocněných se ovšem ve staré Evropě setkáváme poměrně často. Nahlížet však na tyto volební mechanismy středověku a raného novověku pouze jako na zárodky moderních občanských svobod odvádí od porozumění jejich úloze v historickém kontextu. Volební praktiky v době, kdy názorová jednota byla považována za ideál a imperativ, měly pramálo společného s moderními demokraciemi. Opíraly se o zcela jiná pojetí společnosti a vlády a v praxi vesměs sloužily k reprodukci stavovských elit. Rovněž jejich vývoj nebyl ani zdaleka přímočarý – od „temného středověku“ k moderní době. Fragmentarizované středověké společnosti byl princip volby v řadě ohledů bližší než autoritativním a institucionálně sílícím monarchiím 17. a 18. století. Je třeba také vzít na vědomí rozdíl mezi aktem výběru prostřednictvím volby na straně jedné a samotnou proklamací na straně druhé. Ti, kdo volili, často nebyli totožní s těmi, kdo proklamovali zvoleného k určitému úřadu či určité hodnosti: například kanovníci mohli zvolit biskupa, avšak ten se směl ujmout úřadu teprve po potvrzení papežem. S tím souvisí další důležitý aspekt: způsob a závaznost volby nebyly vždy ujasněny. Pokud volitelé nebyli totožní s dosazující instancí, bývalo v mnoha případech obtížné odlišit volbu od pouhého podání návrhů s různou mírou závaznosti. To je dobře patrné na volbách královských. Ve středověké a raně novověké Evropě byly státy s nemonarchickým zřízením v menšině, byť šlo o velmi pozoruhodné případy (městské státy severní Itálie, švýcarské kantony, provincie severního Nizozemí druhé poloviny 16. století). Monarchie bývají rozdělovány na dědičné a volitelné, avšak rozdíl mezi oběma formami ve středověku nebyl takový, jak se na první pohled může zdát. Volební a dědičná posloupnost byly úzce provázány, což bylo dáno jednak nedostatečnou či nejednoznačnou právní úpravou a jednak bytostně mocenskou povahou nástupnictví. Řada volitelných monarchií, např. Švédsko a Dánsko, v praxi fungovala obdobně jako monarchie dědičné. K jasnému rozlišení monarchií volitelných a monarchií dědičných docházelo pozvolna, často teprve v raném novověku. Dobrým příkladem je České království, v němž si právo volby v husitském období přisvojila stavovská obec. Ve skutečnosti však otázka volitelnosti trůnu zůstávala sporná, což bylo umocněno neujasněnou právní základnou a složeným charakterem Koruny české, v níž nárok hovořit do obsazování trůnu vznášely stavovské obce vedlejších zemí. Při jednotlivých změnách na trůně se mísily prvky volební i dědičné a k jasnému proklamování nástupnického práva došlo teprve v České konfederaci, vyhlášené odbojnými stavy roku 1619, a následně deklarováním dědičnosti trůnu vítěznými Habsburky v roce 1627. V některých monarchiích se volitelnost trůnu nikdy neustavila – ve Francii s ojedinělou dynastickou kontinuitou od 10. století do revoluce nebo v Anglii, kde se naopak vystřídala řada dynastií. V několika monarchiích zaniklo volební právo či smíšený systém ve prospěch dědičnosti trůnu. Ve Švédsku byla proklamována Gustavem Vasou v roce 1544, v Dánsku byla královská volba odstraněna roku 1660 a v roce 1687 bylo Uherské království přeměněno z monarchie volitelné v dědičnou, kteroužto změnu stavové definitivně uznali roku 1711. Naopak polský trůn dospěl právě v téže době od dědičnosti v dyna- stiích Piastovců a Jagellonců k nedvojznačně proklamované volitelnosti. Od roku 1573 byli králové polsko-litevské unie voleni na volebních sněmech, které se konaly v době interregna pod širým nebem, na polích poblíž vsi Wola u Varšavy. Tyto sněmy měly často živelný charakter, neboť se jich běžně účastnilo několik tisíc šlechticů oprávněných k volbě. Volbou, i když dosti odlišné podoby, byli ustavováni také oba nejvyšší představitelé západního křesťanstva: římský král (resp. císař, neboť od 16. století si římští králové přisvojovali hodnost zvoleného císaře, aniž by museli podstoupit korunovační cestu do Říma) a papež. K první volbě římského krále došlo po vymření Karlovců v roce 911, avšak teprve ustavením kurfiřtského kolegia ve 13. století jakožto jediné oprávněné skupiny k volbě římského krále a potvrzením jeho pravomocí v roce 1356 se říše definitivně proměnila ve volební monarchii. V praxi však hrál dynastický princip i nadále určující roli: od roku 1438 až do zániku Svaté říše římské císařská hodnost s jednou jedinou výjimkou (wittelsbašskou) setrvala v habsburském, od roku 1745 habsbursko-lotrinském rodě. Římský král, resp. císař, byl volen na setkání knížat a později kurfiřtů, jejichž počet byl v roce 1648 zvýšen ze sedmi na osm a v roce 1692 na devět. Ve vrcholném středověku se volba často odehrávala pod širým nebem, v pozdější době v chrámu některého z říšských měst, od roku 1711 již pravidelně ve Frankfurtu nad Mohanem, kde se také konaly císařské korunovace. V ustavování papežů vládly v raném středověku nejasné a proměnlivé poměry a kromě biskupů do výběru zasahovali císař, římská šlechta a římské obyvatelstvo. Teprve mezi 11. a 13. stoletím se zformovala pevná pravidla papežské volby. Kardinálové jako volitelé papeže byli jistou obdobou kurfiřtů, avšak nejen jejich počet (bývalo jich několik desítek), nýbrž i jejich postavení bylo značně jiné. Zatímco se kurfiřti jakožto dědičná říšská knížata postupně proměňovali v suverénní panovníky teritoriálních států a omezovali císařská práva, zůstávali kardinálové poradním sborem papeže a byli zejména od sklonku 16. století začleněni do byrokratické mašinerie církevní správy. Volby papežů, k nimž se někteří kardinálové sjížděli z dalekých krajin, se od 13. století dály v odloučení od veřejnosti. Konkláve mohlo vzhledem ke složitému mechanismu papežské volby a potřebě získat k právoplatnému zvolení dvoutřetinovou většinu hlasů trvat řadu týdnů, nebo dokonce měsíců. Od 16. století se konkláve konala v Sixtinské kapli Vatikánského paláce a od roku 1378 do současnosti byl papežem zvolen vždy některý z kardinálů, podobně jako se římským králem stával vždy některý z kurfiřtů. Západní církev byla systémem, v němž se princip volby ve středověku uplatnil velmi výrazně. Volební právo zde bylo záhy a pečlivě formalizováno. Kanonická volba – právoplatné povolání určité osoby k církevnímu úřadu – se podle církevního práva mohla odehrát třemi způsoby: jednomyslnou aklamací, delegováním výběru vhodné osoby na užší výbor nebo hlasováním. I papežské volby byly konány jedním z těchto způsobů, přičemž se volba hlasováním od 14. století prosadila jako nejčastější. Problematika obsazování biskupských stolců má dlouhý a složitý vývoj. Soupeřilo zde spolu několik instancí: kapituly, papežství a světští panovníci, přičemž právě kapituly hájily právo volby. Papežství je ve vrcholném středověku v jejich nárocích podporovalo proti světské moci (spor o investituru), avšak později samo prosadilo obsazování biskupských stolců jako své výsadní právo. Volba sice byla některým kapitulám ponechána, ovšem jen jako zvláštní privilegium. To usnadnilo v následujících stoletích přechod práva obsazovat biskupství na panovníky, přičemž papežům zůstalo právo biskupy potvrzovat. Vývoj byl nicméně velmi nerovnoměrný. Zatímco ve Francii a Španělsku se panovníci práva nominace zmocnili rychle, uhájily kapituly ve Svaté říši římské ve většině případů svobodnou volbu. V praxi byly zdejší stolce a kapituly obsazovány říšskou šlechtou nebo říšskými dynastiemi. Sami rakouští Habsburkové jakožto nejvýznamnější dynastie v tomto regionu měli právo nominace jen ke stolcům s poměrně nevelkými příjmy (Praha, Litoměřice, Hradec Králové, Lublaň). Naopak bohatá biskupství ve Vratislavi, Olomouci nebo říšská biskupství v Salcburku a Pasově byla obsazována kapitulní volbou. V praxi byli Habsburkové schopni skrze manipulaci a nátlak prosazovat na místa biskupů své příbuzné a důvěrníky, avšak na výsledek volby, která se dála za zavřenými vraty biskupských chrámů, se mohli jen zřídka s jistotou spolehnout. Svébytným církevním prostředím, v němž se uplatnil princip volby, byly řády, které jakožto autonomní, na hierarchii světského kléru nezávislé organizace potřebovaly systém, jenž by jim umožňoval ustavovat vlastní představené a vytvářet vnitřní hierarchie. Co do rozšíření volebních praktik se řády dosti různily. Zatímco v některých byla volbou obsazována téměř každá pozice, jiné – především jezuité – dávaly přednost jmenování jednotlivých představených nadřízenou instancí a volen byl pouze generál řádu. Ženské církevní řády byly jednou z mála oblastí, kde volební právo mohly vykonávat i ženy. Na rozdíl od vyšších beneficií se v nižších patrech církevní hierarchie ve středověku prosazoval spíše princip subordinace. Svěření kněžského úřadu a uvedení na faru náleželo církevním nadřízeným a patronátním pánům a samotní farníci se při výběru kněze mohli uplatnit nanejvýš návrhem. Reformace ovšem v 16. století otevřela otázku církevní samosprávy na lokální úrovni s plnou naléhavostí. Zejména radikálnější reformační proudy vytvořily různé modely církevní samosprávy včetně participace laických obcí na volbě duchovních. Luterství naopak budovalo církevní organizaci „shora“ a katolická církev v protireformačním období principy hierarchie posílila.
MĚSTA, UNIVERZITY, STAVY Zvláště časté a komplexní volební procedury se vyvinuly v severoitalských městských komunách. V Boloni bylo už roku 1288 voleno na 1800 funkcionářů různých kategorií ročně a jmenovitě Florencie a Benátky patřily k městům, v jejichž systému hrál princip volení dlouhodobě významnou roli. Vedle církve se právě v italských městských republikách vrcholného a pozdního středověku setkáváme s pokusy o právní a teoretické ukotvení volební praxe. Extrémním případem byl způsob, jakým byl od 13. do 18. století volen benátský dóže: volební mechanismus sestával od roku 1268 z deseti fází, kombinujících preference volitelů s prvkem náhody, což mělo znemožnit, aby výsledek určovaly příbuzenské klany. Ze všech patricijů oprávněných k účasti ve velké radě (šlo o několik tisíc osob) bylo vylosováno 30, jejichž počet byl losem snížen na 9. Ti zvolili výbor 40, který byl losem opět redukován na 12, kteří volili 25 patricijů, kteří opět podstoupili losování. Devět zvítězivších jmenovalo výbor 45 osob, z nichž bylo vylosováno 11, kteří zvolili 41 elektorů čili volitelů. Teprve tento výbor byl oprávněn volit nového dóžete, přičemž podmínky připomínaly volbu papeže: patricijové byli uzamčeni v jednom ze sálů dóžecího paláce a pro zvolení bylo potřeba alespoň 25 hlasů. V českých královských městech se volební mechanismy příliš nerozvinuly. Většina městských úředníků nebyla přímo volena, nýbrž periodicky jmenována městskou radou. Obnovování rad se konalo každoročně, avšak toto tzv. sázení konšelů bylo královským právem. Přesto si městské elity od 14. století a zejména v pohusitské době vydobyly větší či menší vliv na jejich obsazování. V praxi tak instance obnovující v panovníkově jménu městské rady často pouze vybírala z návrhu, který měl různou míru závaznosti. Sporné bylo rovněž, kdo byl požádán o podání návrhu, zda to byli sami odstupující konšelé, nebo celá obec, popř. její zástupci. Nejdále v tomto směru zašla tři pražská města, jimž král na přelomu let 1514–1515 povolil svobodnou volbu konšelů: všichni měšťané byli jedenkrát do roka obesláni na radnici svého města, kde volili novou radu. Nejprve měl být určen volební výbor, do něhož volili odstupující konšelé osm, obecní starší dvanáct a obec čtyři osoby, přičemž konšelé vybírali osoby z obecních starších, obecní starší z obce a obec z konšelů. Z těchto 24 osob pak mělo být vylosováno osm volitelů, kteří se uzavřeli do zvláštní místnosti a společně a bez zbytečných průtahů (celý volební proces měl trvat pouhé dopoledne) vybrali 18 konšelů, kteří pak byli královským úředníkem jmenováni. Po stavovské revoltě 1546–1547 bylo toto právo pražským městům odebráno, a i když byla městská samospráva v následujících stoletích drasticky omezena, počítal s rezidui volebních praktik dokonce ještě direktivní státní systém, který zaváděl Josef II. Namísto městských rad byly zavedeny byrokratické magistráty, avšak pražským měšťanům bylo přiznáno právo, aby si pomocí lístků volili čtyřicetičlenný měšťanský výbor, který volil doživotní členy magistrátu pražských měst. Na volebních mechanismech z velké části spočívala rovněž univerzitní samospráva, neboť středověké univerzity byly zakládány jako samosprávné komunity. I v pražském vysokém učení byl volen rektor, konziliáři, představitelé fakult a kolejí. Rektor byl přitom vybírán nepřímou volbou skrze volitele: každý ze čtyř univerzitních národů zvolil čtyři volence, kteří dohromady zvolili sedm osob, ty pak zase pět osob a teprve ty vybraly rektora. Pojetí univerzity v raném novověku bylo v mnohém odlišné. Svobodné postavení vysokých učení bylo relativizováno a podrobeno dohlížecím mechanismům církve a formujícího se státu. Nově zakládané nebo reformované univerzity vykazovaly nižší stupeň autonomie, některé omezovaly volební procedury na minimum. Vedle měst a univerzit byly dalším prostředím vhodným pro rozvoj mechanismů kolektivního rozhodování a volebních praktik stavy a stavovská shromáždění. Volba byla zapotřebí pro výběr a jmenování stavovských úředníků, avšak volební mechanismy se nejvíce a nejpozoruhodněji rozvinuly v případě, kdy byli do stavovských shromáždění vedle jednotlivců z řad privilegovaných skupin s právem osobní účasti (šlechta a klérus) vpuštěni i delegáti samosprávných stavovských regionů a okrsků a vytvořili zde druhou komoru. Tři z takových sněmů získaly v raném novověku mimořádnou autoritu: anglický parliament, polský sejm a uherský országgyűlés (diéta). Zástupci stavů vysílaných do polského a uherského sněmu byli voleni na sněmících, resp. na shromážděních uherských komitátů. V Anglii zastupovali členové dolní komory jednotlivá hrabství a privilegovaná města a byli voleni, přičemž aktivní volební právo bylo podmíněno určitým příjmem. Systém reprezentace byl značně asymetrický, některé okrsky čítaly i několik tisíc volitelů, jiné sotva pár desítek, nebo dokonce jen několik jednotlivců. Udává se však, že procento oprávněných volitelů do dolní komory anglického parlamentu v raném novověku zvolna vzrůstalo. K roku 1830 však stále zahrnovalo pouhých pět procent anglické populace. Ani stavovské a protoparlamentární struktury ovšem výčet oblastí, kde se ve středověku a raném novověku volilo, neuzavírají. Mohli bychom zde dlouho hovořit o vesnickém prostředí, řemeslnických ceších, náboženských bratrstvech a dalších sociálních sférách. Na tomto místě postačí uzavřít konstatováním: volební praktiky patřily ke staré Evropě a představují z kulturněhistorického hlediska velmi zajímavý, dosud ne zcela zmapovaný jev.
LITERATURA W. Reinhard, Geschichte der Staatsgewalt. Eine vergleichende Verfassungsgeschichte Europas von den Anfängen bis zur Gegenwart, München 1999; Z. Vybíral, Politická komunikace aristokratické společnosti českých zemí na počátku novověku, České Budějovice 2005; J. M. Colomer – I. McLean, „Electing Popes: Approval Balloting and Qualified-Majority Rule“, Journal of Interdisciplinary History 29, 1998, s. 1–23; W. Rüegg (Hg.), Geschichte der Universität in Europa, Bd. 1–2, München 1993–1996.
Petr MAŤA (nar. 1973) se zabývá dějinami raného novověku. Autor knihy Svět české aristokracie 1500–1700 (NLN, 2004).