Pojem industriální dědictví zahrnuje průmyslové stavby 19. a první poloviny 20. století. Typickými zástupci jsou továrny, doly, vodojemy či železnice. Barokní mlýny a jiné výrobní objekty staršího období se za památky považují již dlouho. Uvědomění si kulturní hodnoty staveb souvisejících s rozvojem průmyslové výroby přišlo až mnohem později. Začátky můžeme spatřovat v polovině padesátých let 20. století ve Velké Británii. U nás se zájem o památky tohoto druhu projevil až v osmdesátých letech. Mezníkem je rok 1987, kdy vznikla sekce ochrany průmyslového dědictví při Národním technickém muzeu.
Řada těchto staveb je dílem významných architektů. Obecně se jedná o stavební produkci slohových období, která již došla uznání: secesní továrna, funkcionalistická elektrárna. Spojení staveb a techniky vytváří často velmi působivé výtvarné kompozice. Určitě významná je hodnota historická. Průmyslové stavby dokážou výmluvně vypovídat o technickém pokroku i o životě. Jsou součástí našich dějin. Svou roli hraje i kouzlo mizejícího světa. Od konce dvacátého století tyto stavby masově zanikají. To zpětně vyvolává zájem a snahu alespoň něco zachránit.
Byli to tvůrčí architekti, kteří první řekli do té doby neslýchanou věc, že továrna může být krásná. Úpravy průmyslových staveb pro nové využití jsou dnes váženou architektonickou úlohou. Tématu průmyslového dědictví se odborně věnují některá muzea a řada významných osobností. Pořádají se přednášky a výstavy, vydávají se publikace. Zájem projevují i badatelé, kteří se věnují dějinám architektury. Například na konferenci Dějiny staveb, kterou každoročně na zámku v Nečtinách pořádá Klub Augusta Sedláčka, se letos poprvé vedle tradičních témat, jako jsou hrady a zámky, objevila samostatná sekce věnovaná hospodářským a technickým stavbám.
Nejvýznamnějším příspěvkem v tomto směru bylo založení Výzkumného centra průmyslového dědictví při Českém vysokém učení technickém v Praze. Vzniklo na základě interní grantové soutěže ČVUT v roce 2002. Jeho hlavním cílem je vytvořit soupis památek industriálního dědictví na území celé republiky. Hesla mají pevnou strukturu a obsahují i fotografické a plánové přílohy. Databáze se doplňuje průběžně jak údaji převzatými z jiných zdrojů, tak vlastním výzkumem. V současné době je podchyceno zhruba 7000 objektů. Databáze je již částečně přístupná na internetových stránkách http://vcpd.cvut.cz/.
Výzkumné projekty slouží nejen k získání údajů pro databázi, ale jsou zaměřeny na systematické zmapování některé významné lokality či skupiny staveb. Výstupy z těchto dílčích projektů přispívají k posunutí poznání a to je vždycky dobře. Podrobně zpracováno je například území Prahy a Kladna a z tematických okruhů cukrovary, pivovary, železnice a meziválečná průmyslová architektura.
Velkou pozornost Centrum věnuje publikační činnosti. Některé publikace jsou přitom samy o sobě mimořádným kulturním počinem. Připomeňme alespoň nedávno vydaný Pražský industriál, což je kniha skvělá nejen svým obsahem, ale i velmi zdařilým grafickým zpracováním. Do kolonky posouvání poznání a popularizace patří také pořádání konferencí. Zmínit je možno třeba bienále Industriální stopy, jehož třetí ročník proběhl v roce 2005. Neměli bychom zapomenout ani na pedagogickou činnost v rámci ČVUT a spolupráci s projektanty.
Každá pohádka má konec. Grant, na jehož základě bylo Výzkumné centrum průmyslového dědictví zřízeno, letos vyprší, o jeho dalším osudu není ještě rozhodnuto. Hledá se sice řešení, aby mohlo pokračovat, ale jistého zatím nic není. Výčet úspěchů by se tak zanedlouho mohl změnit v nekrolog. Téma průmyslového dědictví je natolik závažné, že jeho poznávání a dokumentace budou pokračovat, byť třeba pomaleji a méně efektivně. Je tu však jeden nepříjemný moment. Jedná se většinou o ohrožené stavby. Zrušení Centra by tak v důsledku mohlo vést k tomu, že některé významné průmyslové stavby zaniknou, aniž by po nich zůstala alespoň dokumentace.