Jsou romány, které nezastírají, že si berou historii jen jako kulisu. Jsou romány, které se tváří jako rekonstrukce historie, ale jsou i romány, které mohou být rekonstrukcí nápaditou, jako v případě Harrisova románu Pompeje.
A to i přesto, že v nich nenajdete pouze doložené osoby a lidské příběhy v nich vyprávěné jsou fikcí. Ale je to historie v tom smyslu, že celá mozaika doby je složena z jednotlivostí, které stmeluje celková atmosféra, nejen rekonstrukce materiálních a politicko-hospodářských daností, ale také duševních pochodů, hodnotových žebříčků či například náboženských představ. Harrisovi stačí jen detail, výsek z životů několika málo obyvatel Pompejí – a čtenář nasaje ducha doby. Udělá si představu o době poznamenané ničivým zemětřesením sedmnáct let před definitivní zkázou města, o době obnovování města, o době podnikatelů, ale i podnikavců – Harris ani netuší, jak tomu člověk v malém státě střední Evropy porozumí! Není vždy jednoduché vcítit se do římské mentality a je to vidět v mnohých knihách. Harrisovi se ale podařilo pochopit římského ducha s jeho praktičností, ale na druhé straně s neskrývanou emocionalitou, s vojáckou drsností, ale senzitivitou v určitých ohledech až neuchopitelnou, vcítit se do duše odborníka, vědce, vojáka, otroka, propuštěnce, politika, ženy či zamilovaného muže. Už první poznámka autora nám dává nahlédnout do římského světa a jeho časoprostoru. Při troše představivosti vstaneme v Kampánii dvě hodiny před svítáním a od Harrise víme, že se slunce tenkrát probudilo v šest hodin a dvacet minut.
NEBEZPEĆÍ POD POVRCHEM Celý děj Harrisova románu se odehraje v pouhých čtyřech dnech, začíná dva dny před erupcí. Během četby si čtenář uvědomí přílišné sebevědomí lidstva a převahu Přírody budící úctu a respekt. Člověk může zkrotit řeku, dát jí chtěný směr, uzavřít ji do cisteren, využít její vody, stojí však bezmocně před vulkánem. Před horou, jejíž tehdejší tepelná energie při výbuchu byla stotisíckrát silnější než energie bomby svržené na Hirošimu. Příroda kontra člověk. Harrisův román je víc než jen historická reminiscence. Že se autor na román důkladně připravil nejen v historii, nýbrž i ve vulkanologii, technologii a dalších vědách, o tom svědčí především dílo samo, ale i doslov s výčtem nejdůležitějších nastudovaných prací v autorově poděkování. Kromě toho v románu cituje také antické autory a nápisy z pompejských zdí. Popisy osob, událostí a reálií proto většinou odpovídají výsledkům nejnovějších výzkumů. Samozřejmě s nutnými vycpávkami, které si romanopisec může a musí dovolit, aby z jednotlivých střepů slepil pěknou nádobu. Škoda jen, že k českému vydání nebyla přiložena mapka Augustova vodovodu, která je součástí anglického originálu, a nějaké další ilustrace. Proč se román nazývá Pompeje, a nikoli třeba Kampánie nebo Vesuv, je nabíledni: je to naprosto jednoznačný tah na šachovém poli tržního hospodářství. O Pompeje zde totiž v prvním plánu nejde – autor umisťuje do blízkosti města poruchu vodovodu, která ohrožuje dodávky vody pro zhruba odhadem jeden milion obyvatel širokého okolí, což mu umožní využít nejnovější poznatky nejen o dodnes dobře zachované vodárenské věži severně od Pompejí, nýbrž i o římském urbanismu a v neposlední řadě o římské společnosti, o jejích boháčích, chudácích, otrocích, občanech, politicích, obchodnících, prostitutkách. Dějová linie příběhu se čtivě a strukturovaně v přiměřeně dlouhých kapitolách umně točí kolem měst v Neapolském zálivu a lidí v nich žijících. Přesto, že tu nejde v prvé řadě o Pompeje, pozná čtenář město dost na to, aby si udělal obrázek o každodenním životě i o historickém vývoji města, o sociálním rozvrstvení obyvatel, snad dokonce více, než kdyby se celý román odehrával pouze zde. Život Pompejí a jeho obyvatel je tak zasazen do širšího rámce římských dějin. Je to zajímavý pohled i pro toho, kdo už o Pompejích přečetl jiná literární a dokumentární díla. Jde tu o výbuch Vesuvu, který pohřbil nejen Pompeje, nýbrž i Herculaneum, Stabie, nemluvě o okolních statcích, a poničil další města i celou přírodní i lidským umem poznamenanou scenerii. O tom všem je v románu řeč. Hlavním „hrdinou“ je tu Vesuv, ničivá přírodní síla, o jejímž skrytém životě nás autor informuje v záhlaví každé kapitoly. Vpravdě skutečným „hrdinou“ je však císařský akvadukt, který z vod Serinu zásoboval několik kampánských měst kolem Neapolského zálivu, „hudba civilizace“, jak to vnímá jeho správce, aquarius, mladý M. Attilius Primus, podřízený římského správce vodovodů pro oblasti Latia a Kampánie. Attilius je tu nejen odborníkem na slovo vzatým, téměř posedlým svým povoláním, zděděným a naučeným od otce i děda, ale i hrdinou milostného příběhu a také amatérským detektivem, který se pokouší na vlastní pěst a přes nepřátelství lidí, s nimiž musí spolupracovat, ba dokonce i za cenu ohrožení vlastního života, zjistit důvody zmizení svého předchůdce, aquaria Exomnia. Nechtěně a proti své vůli se stává také politickou silou, která ovlivňuje poslední hodiny Pompejí. Cokoli dělá, je rozhodné, logické, poctivé, správné, ne vždy moudré, ale vždy s dobrým koncem, založeno na soucitu, empatii, lidskosti. K jeho image patří i to, že je vdovcem s láskou vzpomínajícím na svou ženu, jež zemřela při těžkém porodu. Tato tragédie vyvolá u čtenáře sympatie a v duchu si pak přeje, aby jeho nová láska zahojila starou ránu. Prostě nadčasový pozitivní hrdina! Od prvního zveřejnění románu Edwarda Bulwera Lyttona v roce 1834 jsou Pompeje přitažlivé nejen pro svou zkázu, ale i pro možnost vylíčení různých charakterů v napjatém momentu krizové situace, kdy se projeví charaktery – a málokterý autor odolá moralizování. Přesto nepůsobí Harrisův aquarius pro člověka dnešní doby jako neskutečný hero, macho a stylizovaný, v ničem protivně nepřekonatelný hrdina, který ve čtenáři jen vyvolává pochybnosti o sobě samém. Je svým způsobem skromný a působí kamarádsky. Attiliovým románovým protipólem a ztělesněním hrubosti, nečestnosti – prostě darebákem – je kariérista Numerius Popidius Ampliatus, otec Corelie, do níž se Attilius na první pohled zamiluje. Člověk bez skrupulí, krutý a vychytralý podvodník, zneužívající k vlastnímu prospěchu znalosti a vědomosti o rodině, v níž byl předtím otrokem. Samozřejmě se pokusí Attilia uplatit, aby získal pro své nové lázně levnou vodu, tak jak uplatil již jeho předchůdce Exomnia, a pochopitelně neuspěje. Pokusí se Attilia zabít, což se mu nepodaří. Jedním z velmi důležitých momentů v životě Římana byla čest a pocta a vše, co s tím souvisí: v antice to znamenalo odměny. Výrazem vážnosti a uznání od druhých byly úřady, věnce, sochy, oslavné básně aj. Někteří si ji chtěli vynutit. O to usiluje i Numerius Popidius Ampliatus.
AQUA AUGUSTA V Pompejích skutečně žil člověk toho jména: zřejmě bývalý otrok, kterým ho ponechává i Harris. Jako takový se nemohl ucházet o nejvyšší městské úřady, a proto se snažil zajistit tuto kariéru alespoň svému synovi, Numeriovi Popidiovi Celsinovi, který také v románu vystupuje. Nechal totiž jeho jménem opravit zemětřesením zcela zničený Isidin chrám. Tehdy bylo Popidiovu synovi pouhých šest let, ale místní dekurioni (senátoři) dokázali tuto štědrost ocenit: přijali dítě do místního senátu. Otec Popidius pak měl skutečně – tak jak to líčí Harris – dveře k jednotlivým úředníkům otevřené. Detaily a spřádání jednotlivých příběhů včetně propojení rodiny Coreliina snoubence Lucia Popidia Secunda s vychytralým Numeriem Popidiem Ampliatem jsou samozřejmě již románovou fikcí. Působí však velmi sugestivně. Jiný Popidius Ampliatus, Lucius, se ucházel o úřad aedila zřejmě v roce 75. Jaké rodinné vazby mezi nimi existovaly, nedokážeme zjistit. Je to však zřejmě tento Lucius, a nikoli románový Numerius, kdo sdílel spolu s Luciem Popidiem Secundem dům v okrsku (regio) I, blok (insula) 4. Do Pompejí je hned na začátku románu vyslán aquarius Attilius, aby nahradil postrádaného Exomnia a především aby v dlouhých suchých měsících zajistil dodávky vody, protože aqua Augusta, sto let stará a téměř sto kilometrů dlouhá, ale stále ve výborném technickém stavu, postupně ztrácí na síle. Proč bývalý správce vodovodu zmizel, se dovíme až v závěru knihy; Attilius ho po celou dobu hledá, protože správně tuší, že jeho zmizení má vážné důvody. Když je pochopí, je už pozdě na to, aby varoval obyvatele pod Vesuvem. Čtenář ví, co se děje pod povrchem sopky, a o to napínavější je čtení. Císařský vodovod, aqua Augusta, zásoboval podle seznamu ze 4. století po Kr. města Nolu, Acerry, Atellu, Puteoly, Cumy, Baie, Neapol a končil v Misenu. Pompeje a Herculaneum pochopitelně v tomto seznamu uvedeny nejsou, města v té době už neexistovala. Celkový počet měst, která byla z tohoto vodovodu zásobena, není dnes možno stanovit. Akvadukt byl postaven, jak nás historické prameny zpravují, v době Augustově, později, za Claudia, byl opraven a v provozu zůstal ještě ve 4. století, za císaře Konstantina; Neapol používala vodovod až do středověku, vody Serina využívá Neapol dodnes, byť voda neproudí v antickém akvaduktu. Z antického vodovodu se toho zachovalo celkově málo, mnohé otázky tudíž nejsou zodpověditelné. Dodnes jsou však zachovány některé jeho části a dodnes se z části jeho vod čerpá voda. Druhým městem, v němž se odehrává poměrně velká část děje, je Misenum. Harris tu nechává rozehrát nejen příběhy historických osob, jakými jsou Plinius Starší, který byl v té době velitelem římské flotily kotvící v Misenu, a jeho sestra se svým synem Gaiem Pliniem, později označovaným jako Mladší, ale dává prostor také popisu zdejšího největšího římského podzemního rezervoáru pitné vody. Přitom ovšem jeho vypravování neztrácí na spádu, není únavné. Obrovská piscina mirabilis měla objem 12 600 m3; lokalita se nazývá Bacoli a dodnes je otevřena pro turisty. Harris tu poučuje čtenáře o stavebních a technických schopnostech starých Římanů, o převratném vynálezu betonu (opus caementicium), a to i takovém, který tvrdne pod vodou. Dobře zachovaný vodojem (castellum aquae) u pompejské Vesuvské brány, stojící na nejvyšším bodě města, umožnil autorovi vysvětlit antický systém rozvodu vody. Kdysi se soudilo, že pompejský vodojem odpovídá popisům římského architekta Vitruvia O architektuře. Dnes, po nových archeologických výzkumech, víme, že Vitruviův systém tu byl upraven a přizpůsoben. Odbočka z císařského vodovodu pro Pompeje začínala v Palma Campania. Kontrola a zdaňování zásobování vodou spadaly do kompetence městských aedilů. Poměrně podrobně poučí autor čtenáře o sádkách murén na pobřeží Kampánie, konkrétně ve ville Hortensii na severním předměstí Misena; líčí dramatickou scénu potrestání Ampliatova otroka za úhyn velkého počtu ryb, který chce napodobit římského jezdce Vedia Polliona, ale my si při tom nemůžeme nevzpomenout na směšného povýšence a zbohatlíka, propuštěnce Trimalchiona z antického Petroniova románu, napsaného nedlouho před výbuchem Vesuvu; koneckonců Harris nechá Ampliata uspořádat také takovou hostinu, jakou líčí Petronius. Čtenář je na tuto imitaci přímo upozorněn jednajícími osobami. Místo pro sádky bylo často vybíráno velmi uváženě, s ohledem na panoramatický výhled na pobřeží, jejich vlastnictví vyžadovalo velké jmění, a jejich majitelé tudíž museli být movití, byla to prestižní záležitost, záliba boháčů, o níž kolovala nejedna anekdota. Antické literární prameny zmiňují rybářské sádky Quinta Hortensia v jeho ville v Bauli, Harris ho nechává skoupit i historicky doložené sádky Lucia Licinia Luculla v Misenu a Neapoli. Lucullova villa v Misenu byla postavena Mariem a prodána Cornelii za 75 000 drachem a nakonec ji koupil Lucullus za 2,5 milionu drachem. Po Lucullově smrti prodal jeho exekutor Marcus Porcius Cato Uticensis ryby z jeho sádek v jeho ville za 40 000 sesterciů. Nejrozšířenější a nejoblíbenější – už kvůli sociálnímu dopadu – byly umělé sádky v Itálii v období od 1. století před Kristem do konce 1. století po Kristu. Bylo to období velkých sociálních a politických změn. Archeologické nálezy jsou však v tomto ohledu skoupé. Attilius se ani nestačí pořádně zabydlet a už mu nastávají horké chvilky: nejprve zjistí, že voda z vodovodu je kontaminována, a brzo nato předpoví, že vodovod přestane chrlit vodu: od této chvíle je čtenář vtržen do děje ještě hlouběji. Attilius okamžitě organizuje záchranné akce a projevuje svůj um i svou rozhodnost. Mohlo tomu tak být skutečně? Aktuální vykopávky ukazují, že vodovod byl pravděpodobně těsně před výbuchem opravován. Dnes je však již velmi obtížné určit, kdy k tomu došlo. Velké úseky vodovodu navíc vůbec není možno najít. Neznáme zcela přesnou lokalizaci stavby. Oprava neprobíhá zcela podle jeho představ, ale nakonec se podaří. Mezitím ovšem Harris rozehrává další děje, plné intrik, korupce, vášní a politikaření. Díky obrovské touze po mamonu, za niž vděčí Ampliatus nejen své vrozené povaze, nýbrž i svému předchozímu sociálnímu postavení otroka, se snaží tento povýšenec vrátit svým bývalým pánům, co si od nich zřejmě kdysi užil, a za každou cenu chce zbohatnout.
BEZVÝZNAMNÉ MĚSTO Archeologické a sociální studie ukazují, že se po velkém zemětřesení roku 62 změnila struktura pompejské společnosti, že po celou dobu (až do zdrcujícího konce města) vládl v Pompejích čilý stavební ruch, že se měnili majitelé mnohých nemovitostí, že se velké domy často přestavovaly na několik menších obydlí, respektive že se z částí dříve obytných stávaly dílny. Majitelé si tak vydělávali peníze nutné k opravám katastrofou poničeného a zadluženého majetku. Tak nějak Harris atmosféru města líčí. Ampliatus ve své osudové důvěřivosti a megalomanii nedbá na předzvěsti pohromy a snaží se vše obrátit ve svůj prospěch. I předpověď pompejské sibyly Birie interpretuje tak, aby z toho něco vytřískal. Prý si nechal její proroctví vyložit už v létě, když začaly otřesy. Ve městě žila jakási Biria, která bývá ztotožňována s věštkyní, italský archeolog Matteo Della Corte jí dokonce přiřkl i jedno obydlí nedaleko amfiteátru – což, zdá se, akceptuje i Harris a nechává ji tam promlouvat s bohem Sabaziem, nicméně o ní nic nevíme. Objekt tehdy dostal název Komplex magických rituálů a byl zde zjevně uctíván Sabaziův kult. Tu pak postaví Harris čtenáře na zem: Sibylla totiž věští, že se Pompeje proslaví po celém světě dlouho poté, co budou zapomenuti římští císařové i římská říše; pompejské chrámy, amfiteátr, ulice budou plné lidí mluvících všemi jazyky, to, co my jsme postavili, přetrvá věčně. Čtenář ví, jakým způsobem se v antice bezvýznamné město Pompeje dostane do dějin. Jen Ampliatus to chápe po svém. Nevěří, že by v Pompejích hrozilo nebezpečí, naopak snuje plány na své další obohacení. Další děje jsou dramatické, až z toho čtenář zadržuje dech a mráz mu běhá po zádech – hlavně proto, že ví, že k takové katastrofě skutečně došlo, a věří Harrisovi, že líčí možný průběh událostí. Románu nechybí spád, a i když poučený čtenář ví, že dojde k neštěstí, knihu neodloží, dokud nedojde k poslední stránce. Neví totiž, koho nechá autor přežít, kdo musí trpět a zahynout, a samozřejmě drží palce zamilovanému páru: Attilius se setká s kurážnou Corelií hned na začátku příběhu. Corelia se tu projeví jako až neanticky odvážná dívka, když si uvědomíme, jakou moc nad ní, jakož i nad celou rodinou má její otec – a to nejen kvůli své povaze a kvůli svému jednání, které si osvojil jako bývalý otrok, ale z titulu svého postavení otce rodiny, který má v římském světě právo nad životem i smrtí celé rodiny. Corelia se mu dokáže postavit, ba dokonce ho podvádí, jen aby ho zničila. To je zcela jistě ojedinělá záležitost. Corelia se tím však stává pro moderního čtenáře atraktivnější. Naopak, její matka je zde vylíčena jako poslušná římská matrona; je si daleko více vědoma své závislosti na manželovi. Postavení ženy v římském světě bylo po formální stránce zajisté nezáviděníhodné, žena byla až na výjimky podřízena muži (otci, manželovi či tutorovi), v císařském Římě se však podle Augustových zákonů – byla-li žena svobodná a měla tři děti nebo byla-li propuštěná a měla děti čtyři – mohla pohybovat a jednat poměrně emancipovaně. V Pompejích známe hned několik rozhodných a podnikavých žen: například jistou Iulia Felix (v překladu Šťastná), která po bouřlivém zemětřesení rychle v Pompejích obnovila své obydlí a především ty části, jež mohla nabízet k pronájmu. Oprava stabijských lázní ani lázní poblíž občanského náměstí nebyla dosud dokončena, nové Centrální lázně tou dobou ještě nebyly hotovy, bazén palestry byl nepoužitelný; tehdy přišla Iulia Felix na nápad zřídit lázně ze svého vlastního majetku a neváhala zohyzdit svou luxusní zahradu pronajímanými místnostmi. Nebo tu byla jistá Eumachia, která nechala nejen jménem svým, nýbrž i jménem svého syna (kde je její manžel, byla vdovou?) na občanském náměstí – politicky i ekonomicky velmi zajímavém místě – postavit na vlastní náklady velkou budovu, jež jednoznačně vykazuje návaznost na císařský dvůr. Patřila tedy k místní honoraci. Nicméně v postavení zatím neprovdané dcery byly dívky i po vydání Augustových zákonů v naprosto nesvéprávném a bezvýchodném postavení. V Harrisově románu se propojuje fiktivní drama, přírodní katastrofa a historický výzkum. Ačkoli svět zažil od roku 79 další obrovské katastrofy s mnohem horšími následky, než byl tehdejší výbuch Vesuvu, nikdy na Pompeje nezapomene, Pompeje se staly synonymem přírodní katastrofy, jíž lidé neumějí čelit. Zcela neprávem se tím zastiňuje osud Herculanea a všech ostatních postižených míst. A pozorný čtenář najde v i tomto rekonstruujícím historickém románu narážky a paralely k dnešku. Lidské charaktery za oněch 2000 let neprodělaly velkou změnu. Jsou tu i další aktuální paralely, americký čtenář si při líčení prchajícího obyvatelstva připomene novinové články o teroristickém útoku na newyorská dvojčata, místy mezinárodní politiku USA, i český čtenář leccos přirovná k české realitě. Ve všech zemích, v nichž bude román přeložen, budou pak čtenáři vnímat nadčasový a dnes více než kdykoli dříve aktuální kontrast mezi lidskou (z)vůlí a přírodou, mezi egoismem a lidskostí. Harrisovy romány jsou osvědčeným tahákem pro filmové diváky – do kin se dostaly již jeho romány Enigma a Fatherland – počkejme si, zda se filmové adaptace dočkají i jeho Pompeje, a doufejme, že z toho nebude kýč. Harrisův román totiž kýč není. Nicméně chtivého filmového producenta může k happy endu svádět. Poslední románové věty o záchraně milenců mají – evidentně záměrně a v duchu starověku – nádech historek, jaké nám líčí antický historik Dio Cassius. Čtenář, který čte historické romány, aby se lehkou formou naučil dějepis, může Harrisovi ve velké míře důvěřovat. Nesmí však zapomínat, že tu jde samozřejmě o fikci.
LITERATURA L. Casson, Ships and seamanship in the ancient world, New Jersey 1972; P. Castrén, Ordo Populusque Pompeianus. Polity and society in Roman Pompeii, Roma 1983; J. F. Healy, Pliny the Elder on science and technology, Oxford 1999; D. Kek, Der Römische Aquädukt als Bautypus und Repräsentations-architektur, Münster 1996; A. Varone, Pompei. I misteri di una citt sepolta. Storia e segreti di un luogo in cui la vita si fermata duemilla anni fa, Roma 2000.
Jana KEPARTOVÁ (nar. 1950) přednáší dějiny a kulturu antického starověku na PedF UK v Praze a specializuje se na římskou epigrafiku. Tématu popularizace antiky byl věnován XIII. běh Letní školy klasických studií v roce 2005. Více informací na www.clavmon.cz