Nekončící debata o vyhnání Němců z Česko- slovenska, příčinách, metodách, následcích, vinících a obětech se sice ne vždy vede se snahou o objektivitu, přesto však není pochyb o tom, že za posledních patnáct let se podařilo objasnit celou řadu dosud neznámých nebo jen tušených věcí. Česko-německý dialog otevřel i některá tabuizovaná témata, ne všechny vášně sice pohasly, ale mír do další války (volební) trvá. Mohlo by se zdát, že americký historik Norman Naimark sýčkuje, když píše: K takovému usmíření, k jakému Poláci a Němci dospěli v devadesátých letech, zatím mezi Čechy a Němci nedošlo. ... Mnoho otázek zůstává nevyřešeno a rány se dosud nezahojily. Vnímáno čistě politicky, jde spíše o přepjatý pohled, v některých aspektech vyhnání je však přece oprávněný. Přesvědčivě to dokumentuje výsledek kdysi tak emotivní debaty o počtu obětí, která již ubrala na intenzitě, a historici se vesměs ztotožňují se stanoviskem česko-německé komise, udávající podstatně nižší počet zemřelých než starší vyhnanecká literatura. Jenže tento "úspěch" se bohužel nepřetavil v logický a potřebný krok další. Těch přinejmenším 30 000 mrtvých (pochopitelně jen zčásti přímé oběti násilí) zůstalo pro značnou část historiků i veřejnosti anonymní masou, která zemřela asi bůhvíjak, ale rozhodně to má jen málo společného s naší minulostí. Namísto důsledného pojmenovávání a seberefl exe se dozvídáme, že případy "nehumánního (!) ubití Němců v "divoké fázi" odsunu byly postihovány čs. soudy a veřejně odsouzeny Benešem, pachateli byly "kriminální a sadistické živly" a následný řádný odsun hodnotily americké a sovětské orgány jako vzorný a organizačně dokonalý (Jan Rataj). Hněvivé a pštrosí reakce na nedávné tematizování masakrů v Postoloprtech přitom dokazují, že nejde jen o marginální problém.
Nová studie Tomáše Staňka je v tomto kontextu posun tím správným směrem. Jeden z nejlepších českých odborníků na poválečné osudy německé menšiny spojil v této práci výsledky svého již téměř dvacetiletého bádání s výzkumem dalších pramenů, aby se pokusil odpovědět na celý svazek otázek týkajících se jak tzv. excesů vůči německému obyvatelstvu, tak i jejich širších okolností. Mezi nimi vynikají zvláště otázky "živelnosti" tohoto násilí a české ochoty vzít na vědomí a vyřešit značné množství případů, kdy odkaz na předchozí německé násilnosti nemohl překrýt nepřiměřenost a brutalitu údajné odplaty. Jak oprávněně upozorňuje, násilí a následné potrestání se tak dostává do širšího rámce československého poválečného politického vývoje, v němž i v podstatě jednoduché kriminální kauzy byly řešeny jako politická témata, užívaná ve vnitropolitickém zápase. Dvojí tvář doby dokládá i rozpor mezi zřízením vyšetřovací komise bezpečnostního výboru Ústavodárného národního shromáždění v červenci 1947 (ojedinělé v celém středoevropském prostoru) a v podstatě mizivým dopadem jejích zjištění, vcelku důsledně zablokovaných širokým výkladem zákona č. 115/1946 o právnosti jednání souvisejícího s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Staňkova práce dává mnoho důkazů o tom, že lapidární označení amnestijní zákon má své oprávnění, a to nejen z důvodů blahovůle vyšetřovatelů a soudců, ale i pro ne zcela pochopitelné protažení jeho působnosti až na sklonek října roku 1945. A říkáme-li, že se Staněk pokusil odpovědět na takové otázky, nijak to snad není v rozporu s jeho preventivním ohrazením, že studie je pouze zkusmou sondou do komplikované a kontroverzní historické látky.
Každé z hlavních Staňkových témat je přesvědčivě a s maximální možnou objektivitou zdokumentováno a podáváno. Čtenáře nutně zamrazí, když čte o násilnostech v Terezíně či Kounicových kolejích v Brně, přeměněných na tábory pro Němce a v mnoha směrech i v místa sadistické odplaty. Přestože snad bylo jejich využití "logické", přehlížet tuto poválečnou proměnu jako zanedbatelnou je stěží přijatelné, vždyť počet brněnských obětí násilí je vyšší než 300 osob a v Malé terezínské pevnosti dokonce až 600. Nepotěší ani výrok amerického vojáka: My Američané ...nešli jsme do války proto, aby Češi, třebas v spravedlivém hněvu, dělali nové Buchenwaldy, tak ostře kontrastující s postojem generála Klapálka, komentujícího zabití asi 800 Němců v Postoloprtech slovy, že vojáci jednali ve smyslu ...vojenských zásad správně, a došlo-li v jednotlivých případech k přehmatům, pak musíme uvážit, že vojáci jsou prostí lidé... Staněk se však nesoustředí jen na známé a velké kauzy, nepřehlíží ani "malé" případy, někdy v mnohém děsivější svou přízemní účelovostí. Už skutečnost, že snad každý gymnaziální učitel by mohl nyní svým žákům ukázat v okolí známé místo, kde Češi překročili hranice přijatelné odplaty, se mi vůbec nezdá nedůležitá.
A totéž platí i pro následující otázku vyšetřování a potrestání i v dobovém kontextu nepřijatelného násilí. Staňkovo konstatování, že naprostá většina skutků naplňujících podstatu zločinů proti lidskosti nebyla stíhána a že v konečném výsledku trest (vesměs ještě k tomu nevykonaný) postihl spíše kriminální trestnou činnost, nikoliv vraždění, je stejně podstatné. A to nejen jako informace o stavu justice, ale jako nepřehlédnutelný doplněk atmosféry třetí republiky, v níž sice nejvýhodnější stranickou legitimací k uniknutí trestu byla legitimace KSČ, ale politickému zasahování a ovlivňování kauz se dlouho nebránili ani zástupci stran ostatních.
Je jistě možné namítnout, že v mnoha případech nejde o zásadní objevy, o politizaci vyhnání Němců kde kdo ví, o různých "excesech"se již mluvilo apod. Na to ovšem můžeme odpovědět, že i případné opakování téhož je v našem prostředí třeba, neboť přiměřená recepce hrozných skutečností zřetelně chybí. A to nejen těch jmenovaných, ale i třeba dnes již doložitelné skutečnosti, že jakkoliv přímé vládní schvalování násilí chybí, nedá se pochybovat o absurditě tradovaného tvrzení o zločinech "divokého odsunu". I ten byl centrálně plánován a také ve značném rozsahu veden silami řízenými státní mocí. Oblíbené šidítko "vymknutých" revolučních gard je v konfrontaci se Staňkovou prací neudržitelné. Říci to nahlas je nepříjemnou, ale potřebnou cestou ke skutečnému srovnání se s jednou z bolestí našich národních dějin.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, Praha 2005, 366 s., 150 Kč