Na výstavách Prague, the Crown of Bohemia 1347—1437 v New Yorku a Karel IV., císař z boží milosti v Praze byly veřejnosti poprvé prezentovány výsledky recentního českého uměleckohistorického výzkumu, jenž umožnil zařadit osobnost Zikmunda Lucemburského a umění vzniklé v Českých zemích za jeho vlády do kontextu středoevropské gotiky. Téměř paralelně se však koná výstavní a vědecký projekt soustředěný jenom na Zikmunda, k jehož realizaci spojily síly a možnosti Maďarsko a Lucembursko. Rex v titulu této výstavy je ovšem jenom král uherský. Na výstavě, v katalogu i ve sborníku loňské vědecké konference se česká koruna Zikmundova doslova jen mihne v letmé narážce na upálení Jana Husa a na vojenské srážky s českými husity. Návaznost na kulturní tradici Anjouovců, kulturní vztahy k renesanční Itálii a rekonstrukce těsných vztahů s Vídní zcela vytlačily jakoukoli reflexi takových témat, jakými by mohlo být poučení získané z rozvinuté vladařské reprezentace Zikmundova otce Karla IV. či jeho vlastní působení v Braniborsku. Připomíná se jenom závažná úloha "školy" českého iluminátorství první čtvrtiny 15. století. Rozdíl perspektiv si pěkně uvědomíme, když v katalogu čteme, že v roce 1420 Zikmund v Praze získal velkou sbírku cenných knih. Z české strany známe totéž jako "loupež" Václavovy knihovny, odvezené řadou vozů z Nového Hradu u Kunratic.
Odhlédneme-li od toho, že výstavní koncepce je z hlediska historické skutečnosti nesporně pokřivená, musíme výstavu i její doprovodné publikace pouze obdivovat. Podařilo se zde shromáždit a v instruktivních celcích pěkně vystavit velké množství exponátů, těsněji či volněji souvisejících se Zikmundovou mimořádnou osobností a s uherskou kulturou jeho doby: Pisanellovy kresby císaře, nádherné pečeti, iluminované rukopisy z řady knihoven (včetně Vatikánské, tradičně velmi obtížně přístupné), fragmenty bohatých sochařských souborů z budínského hradu (vykopané teprve po roce 1974), nejcennější zlatnické práce včetně obou ostatkových bust sv. Ladislava i ukázky deskového malířství a sochařství, dochované na území dnešního Slovenska, Rumunska a Chorvatska. Mimořádně zajímavé jsou zejména nezvykle početné doklady světské kultury — od luxusního stolního náčiní a řezbami zdobených sedel (na kterých se prakticky nejezdilo) přes odznaky dvorských řádů (včetně pověstné "točenice" Václava IV., která byla ve skutečnosti odznakem řádu českého krále) až po iluminované rukopisy, věnované astrologii či vojenské magii i technice. Lze si zakoupit sedmisetstránkový vědecký katalog i malý, přitažlivě vybavený svazek pro veřejnost (ten je kromě maďarštiny a němčiny i ve slovenštině).
Zikmund Lucemburský sám by pravděpodobně nebyl příliš potěšen, že se mu upírá česká koruna, které si velmi cenil a neváhal pro její faktické získání nasadit obrovskou energii i prostředky. Celá situace ale velmi dobře ilustruje, jak se do vědy promítají dnešní aktuálně politické zájmy i včerejší tradiční kulturně-politické orientace. Maďarsko jako země pevně zapojená do evropské kultury, Vídeň jako nejlepší spojenec v kontrastu ke slovanským zemím — a samozřejmě také česká tradice, pro niž je Zikmund "liška ryšavá" a dědičný nepřítel. Dohromady to vše ovšem ukazuje, že Zikmund Lucemburský patří k aktuálním tématům historické reflexe, kterou velké letošní výstavy spíše otevírají, nežli by ji završovaly.
Szépművészeti Muzeum 18. 3.—18. 6. 2006;
Luxembourg, Musée national d´histoire et d´art 13. 7.—15. 10. 2006
(www.sigismundus.hu)