Drasticky strohé průčelí domu na Michalském náměstí ve Vídni, navržené v roce 1910 Adolfem Loosem, platilo po desetiletí za ztělesnění pravdy a upřímnosti v architektuře. Hrdé gesto, s nímž se stavba vzdávala konvenční dekorace, bylo vnímáno jako projev nesmlouvavé umělecké morálky. Až postmoderní kverulanti vznesli námitky, zda fasáda vyzývavě čnící proti císařskému sídlu není jen kulisou jiného druhu, která zakrývá konstrukci i účel domu. Anglická historička Leslie Toppová nedávno přišla s novým výkladem "pravdivosti" Loosova díla. Co možná zdrženlivý zevnějšek exkluzivního krejčovství nic nezastírá, ale ani nevystavuje na odiv. Slouží jako dobrý anglický oblek, který svému vlastníkovi skýtá největší pohodlí, aniž by cokoliv říkal o jeho osobnosti. Zároveň se snaží splynout s okolní měšťanskou zástavbou a co nejvíc se odlišit od mondénních obchodních domů, které se v té době stávaly terčem antisemitských útoků. Židovský majitel krejčovství měl dost důvodů, proč svému domu nasadit tuto "poctivou masku".
Autorka se ve své knize o heroických letech vídeňské architektury na přelomu 19. a 20. století zabývá "pravdou" jako klíčovým myšlenkovým konceptem architektonického modernismu. V odborných debatách oné doby tento pojem vyjadřoval vztah mezi vnitřní esencí stavby a jejím vzhledem. Pravdivost znamenala hlavně zviditelnění struktury a funkce, jakož i odmítnutí historického kostýmu. Na těchto hodnotách založený "realismus" byl do značné míry součástí nebo alespoň obdobou širokého sociálněkritického hnutí, zaměřeného proti pokrytecké morálce západní společnosti. Leslie Toppová při své analýze "pravdivé" architektury používá osvědčenou metodu kulturní historie — konfrontuje vybrané stavby s názorovými pozicemi autorů či stavebníků a hledá jejich místo v kulturních, sociálních a politických souvislostech. Činí tak na jedné straně originálně, na druhé straně důkladně, takže její práce patří k nejlepším příspěvkům o tomto nikterak opomíjeném předmětu.
Originalita práce je dána již volbou "pravdivosti" jako ústředního tématu, jež umožňuje vést příčný řez špičkovou architektonickou produkcí a dostat se až na dřeň s ní spjatých myšlenkových modelů. Autorčina důkladnost přináší plody hlavně při řešení klíčového problému: zda stavby skutečně byly tím, zač je jejich autoři či stavebníci vydávali. Otázka po "pravdě" a "upřímnosti" architektury totiž nutně vybízí k neustálému porovnávání forem a významů, deklarovaných programů a jejich naplnění.
Představy o "pravdivé" architektuře byly na prahu moderní doby nanejvýš rozmanité, a jejich uskutečňování tudíž přiměřeně obtížné. Tento přídomek svého času náležel i Olbrichovu výstavnímu pavilonu Vídeňské secese, ačkoliv pro pozdější generace ztělesňoval ornamentální a iracionální styl, naprosto protichůdný uvedenému konceptu. Autorka pro takový rozpor nalézá přesvědčivé vysvětlení. Elementární, jakoby předklasické formy pavilonu asociují přírodní, univerzální řád věcí, a byly tak generací pozdních romantiků právem nazírány jako "pravdivé" v hlubším, nadčasovém smyslu. Naopak Hoffmannovo sanatorium v Purkersdorfu využívalo nejnovější technologie a také jeho přesný geometrický tvar, podobající se bezchybně fungujícímu stroji, vyvolával bezmála utopickou atmosféru technologické modernity. Architekt chtěl vytvořit protiklad vůči neurotizujícímu velkoměstu, prostředí bez prostorových nejasností, vizuálního nesouladu a fyzického nepohodlí.
Leslie Toppová se snaží číst historické texty "proti srsti", a tak není divu, že dochází k pozoruhodnému paradoxu: "Pravda" byla prohlašována za hlavní pohnutku pro vznik staveb, které se nám zdají klamné, nejasné a maskované. Tento závěr připomíná útoky na "pravdu" z pozic současné kritické teorie. Zároveň vzdor veškeré skepsi ukazuje, jak mnohotvárné byly základy moderní architektury a jaké dobrodružství ještě čeká na ty, kdo se nespokojí s jejich zažitým čtením.
Leslie Topp, Architecture and Truth in Fin-de-Siècle Vienna. Cambridge University Press, Cambridge 2004, 231 s.