Parlament není v oblibě ani ve vážnosti, jak stále ukazují průzkumy veřejného mínění. Vyčítá se mu partajnictví, zbytečné rozmíšky. Ve srovnání s parlamentem první republiky je však současné poslanecké shromáždění poměrně klidné.
Před osmdesáti lety se v Rudolfinu, kde parlament zasedal, odehrávaly scény patřící spíše do ringu nebo do zaplivané hospody. V parlamentě se totiž poslanci často jen předváděli voličům a pro noviny. Začalo to hned po ustavení nové sněmovny, ještě koncem roku 1925. Předseda vlády Švehla nemohl zprvu ani přednést programové prohlášení. Sotva se objevil na tribuně, vypukl poprask. Německý nacionál Schollich si vzal na pomoc píšťalku, jeho straničtí druhové a hakenkreuzleři povstali a zpívali německou hymnu Deutschland, Deutschland über alles. Slovenští luďáci ve zpěvu pokračovali svou hymnou o Hej Slovácích, kterou si upravili k útoku na vládu. Čeští koaliční poslanci zase zpívali Kde domov můj? a komunisté Internacionálu. Sněmovna nepřetržitě hlučela. Slovní urážky byly projevem nejmírnějším – jedna německá poslankyně byla nazvána starou, špinavou čarodějnicí. Předtím si štítivě otřela do kapesníku ruku, kterou při slibu podala premiéru Švehlovi. Parlamentem zněl ryk a tlučení do lavic. Švehla mluvil jen k poslancům vládních stran, kteří obklopili řečnický pult. Co se tady děje, je paskvil parlamentarismu! volal rozčileně. O dva měsíce později se projednával československý jazykový zákon. Německé protesty, většinou oprávněné, zaplnily znovu sněmovnu hlukem, v němž zanikaly hlasy řečníků. Začal jako obvykle Schollich. Bídáku! Porušil jste slovo! křičel na Švehlu, jen co ho zahlédl. Vinil Švehlu z toho, že před lety jako ministr vnitra slíbil Němcům účast na vypracování jazykového zákona a teď ji nezajistil. Němci ovšem nebyli ve vládě. Nacista Patzel hrozil pouličními demonstracemi. Z českých míst čelili německým soupeřům nejtvrdší nacionalisté, libující si v pocitech škodolibosti a pomsty, a tak měl parlament načas o vzrušení postaráno. Vláda opírající se jen o křehkou poslaneckou většinu v něm nemohla uspět. Dramatickou politickou situaci měly na svědomí nedávné, v listopadu 1925 konané volby do Národního shromáždění.
VLÁDNOUCÍ PĚTKA V Československu byly tyto volby teprve druhé, neboť dosavadní vládní koalice už ztratila dech a nebyla s to se udržet. I tak spravovala stát poměrně dlouho, tři roky, a docela se jí dařilo. Dokazovala, že politické strany uskupené do vládní sestavy jsou v Československu skutečně hlavní politickou silou. Páteří vládní koalice vedené obratným a politikou zcela pohlceným premiérem Antonínem Švehlou byla „Pětka“: složilo ji ze svých představitelů pět stran, jež se cítily „státotvorně“ – agrární, sociálně demokratická, socialistická, národně demokratická a lidová. Pětka dirigovala i parlament, vláda v něm měla většinu, poslanci byli povinni chovat se a hlasovat jako straníci. Lehký život ale přesto vláda neměla. Vražedným atentátem přišla o tvrdého a rozhodného ministra financí Rašína. Vzápětí prosadila zákon na ochranu republiky, demokracie však politický extremismus nezadusila. Koalici zasáhly také korupční aféry. Hlavní vznikla v Družstvu hospodářských lihovarů a stála politickou kariéru jeho předsedu, vlivného agrárníka Karla Práška, dosud řídícího senát. Padl také socialistický ministr Alois Tučný. Předsedal odborářské Obci, majitelce kina Louvre, jemuž lihovarníci poskytli několikamilionovou půjčku. V červnu 1924 přijalo Národní shromáždění zákon o inkompabilitě, neslučitelnosti činnosti zákonodárce s jistými povoláními a aktivitami. Aféru mezinárodního dosahu způsobila v červenci 1925 oslava svátku mistra Jana Husa. Vydatně k ní přispěl sám prezident T. G. Masaryk, který neměl Vatikán v lásce. Se Švehlou se účastnil vzpomínky na Husa na Staroměstském náměstí, na Hradě dal vztyčit husitský prapor. Vatikán varoval, že oslava „Kacíře“ bude důvodem k odvolání nuncia, a hrozbu pak splnil. Ministr zahraničí Edvard Beneš se snažil konfliktu zabránit, považoval ho za zbytečný a Československu neprospěšný. Masaryk marně čekal na rozsáhlé přitakání veřejnosti jeho chování. Vnitropolitickou dohru měla aféra v demisi ministra Jiřího Stříbrného, který ji pojal jako součást zápasu o ovládnutí socialistické strany. Nejtíživěji pocítila koalice spor mezi dvěma hlavními stranami, agrárníky a sociálními demokraty. Vznikl z podstatných zájmů vrstev, které strany zastupovaly. Sociální demokraté připravili rozšíření sociálního pojištění, jež by zlepšilo situaci zaměstnanců, hlavně dělníků. Tři občanské strany se k tomu nijak vlídně netvářily, zvláštní komise o tom jednala celé dny i noci, ale určitější řešení stále nenacházela. Na koaličním stole ležel ještě další závažný požadavek – na zavedení dovozních agrárních cel. Československé zemědělství bylo výkonné, trpělo však importem lacinějších výrobků ze zahraničí. Agrární strana navrhovala zatížit je ochrannými cly. Znamenala by samozřejmě udržení vyšší cenové hladiny potravin. Sociální demokracii se to nelíbilo. Agrárníci jí však přislíbili, že za souhlas se cly podpoří nové sociální pojištění. Zákon o něm byl 9. října 1924 přijat, vzápětí však sociální demokraté od podpory cel ustoupili. Byl to nejtěžší úder koaliční Pětce. Přispěl ke zhoršení zdravotního stavu ministerského předsedy Švehly, který už delší dobu nebyl valný, proto se na čas uchýlil do ústraní. Vládu za něj vedl Stříbrný. Musel ji v únoru 1925 hájit v rozvášněném parlamentu. O bouře vrcholící i pěstními souboji a rvačkami se postarali především komunističtí poslanci. Doplňovali svými virvály demonstrace v ulicích, které vyvrcholily 10. února na pražském Václavském náměstí. Z bojovně naladěného masového průvodu létaly na policisty kusy cihel a kamení, útočilo se holemi a vůbec vším, čím bylo možno udeřit. Policisté si na pomoc zavolali četníky a vojáky. Náměstí řičelo a běsnilo jako za urputné bitvy. Ostatně se také střílelo, desítky demonstrantů byly zraněny. Dohra v plénu parlamentu nepřidala zákonodárnému sboru na důstojnosti a znovu potvrzovala, že je pro jisté strany jen arénou.
PŘEDVOLEBNÍ KLÁNÍ Švehla se po návratu dokonce rozhodl poslat parlament předčasně na prázdniny. Bylo to ve chvíli, kdy se dozvěděl o Stříbrného demisi a kdy vrcholil střet s Vatikánem. Sněmovna byla v červencových dnech stále neklidná, hlučná, nesoustředěná. Pánové, oslovil ji Švehla, je horko. Všichni jsme trochu nervózní. Bude dobře, když si nějaký čas odpočineme a parlament také. Proto odročujeme obě komory na neurčito. To už byl problém s agrárními cly dočasně vyřešen, bez parlamentu, vládním nařízením o clech pohyblivých. Sociálně- demokratičtí ministři byli proti, dali svá křesla k dispozici vedení strany, ale to se usneslo, aby neodstupovali. O clech a vůbec o hospodářské a sociální politice měly rozhodnout parlamentní volby. Strany vládní Pětky se dohodly vypsat je už na podzim 1925 a nečekat na jaro 1926, kdy měl být jejich řádný termín. Dříve než se naplno rozběhla volební kampaň, objevily se úvahy o stavu československého parlamentního systému. Hlasy zásadně negující, nacionalistické nebo jinak vyhraněně ideologické byly bezcenné a vlastně už součástí kampaně. Ty vážnější se zaměřovaly na dominanci stran v politickém životě. Byl jich shledáván nadbytek a za jejich hlavní znak nalézáno právě stranictví, úzké zájmy, byť se třeba vydávaly za národní prospěch. Přitom se strany dále tříštily a mělo jich ještě přibýt. Ataky proti určitým rysům politického systému a hlavně jejich konkrétním projevům v oficiální politice se staly součástí kampaní všech stran, i vládních. Považovalo se to za vhodné a potřebné, za součást stranického obrazu: včerejší vládní partneři byli teď protivníky, které bylo nezbytné usvědčovat z egoismu. Sebereflexe byla přitom střídmá a projevovala se spíše ve slibech, co se udělá „nově“ a „jinak“. Pro závěrečné zasedání parlamentu 16. října 1925 stačila vláda připravit ještě novelu volebního zákona. Mířila proti menším stranickým uskupením, zvláště těm, která vznikla odštěpením od stran vládních. Tak se rozděloval velký pražský volební kraj a upravovalo volební číslo. Strany, které ho v žádném kraji nedosáhly, neměly právo na mandáty, i když by celostátně jejich výsledek vyzněl příznivěji. Pak už se mohlo myslet na volební kampaň, volby do obou komor byly vypsány na 15. listopad 1925. Naplno ale kampaň trvala jen dva týdny, tedy až po přidělení čísla na volební listině. Od první kampaně před pěti lety se předvolební klání lišilo. Teď musela mít kampaň na vědomí bilanci státního a vládního pětiletí. Hodně se v něm událo a také neuskutečnilo – měřeno aspoň programy, požadavky a zájmy stran. Obojí bylo výzvou k hodnocení, programovému zacílení a k příslibům. O mandáty v parlamentu se ucházelo 29 stran, v senátu 23 stran – většina nestojí dnes ani za zaznamenání. Každá kandidátka musela být podepsána aspoň stovkou voličů: od nich se v případě propadu strany vymáhaly volební náklady, třeba i exekučně. Agrární strana celkem hladce zvládla secesi, kterou způsobil ustavením vlastní Československé agrární a konzervativní strany vyloučený Karel Prášek. Tlačil ji silně doprava, vsadil na statkáře a bohaté sedláky, a to bylo voličsky málo. Agrárníci pracovali s už osvědčeným heslem o venkově jako jedné rodině, o půdě jako poutu a hlavní živitelce národa, o potřebě jednoty všech, kteří jsou jakýmkoli způsobem na půdě závislí. Připomínali přijetí dovozních cel na zemědělské výrobky a slibovali cla ještě pevnější. Byli pro sociální reformy, ale proti socialismu. Těžili ze Švehlovy osobnosti jako rozvážného, pracovitého, odpovědného „správce“ státu. Působilo to i na některé voliče městské. Agrární agitace dovedla být i hodně ostrá. Vyzýváme naše lidi! psalo se v jednom regionálním listu: Netrpte v obcích schůze stran vyloženě protistátních, tedy schůze hlízy komunistické a schůze Práškovy party. Braňte poctivý ráz svých vesniček. Nenechte spílati svým pracovníkům a svému státu! Nechoďte do takových schůzí a zamezte do nich přístup lidí, kteří si neváží venkovské, stavovské a národní cti! Vedení sociální demokracie čekalo značný úbytek hlasů, početné členstvo mu už před lety sebrala komunistická strana a zatím nebyla naděje na jeho návrat. Protidrahotní demonstrace proběhly v komunistické režii, část veřejnosti ovlivňovaly. Strana chtěla nejdříve volby odložit až do řádného termínu, prý by se na ně lépe připravila. Jejím hlavním argumentem bylo rozšíření sociálního pojištění. Obecně slibovala odstranění všech nespravedlivých privilegií a bylo znát, že hledá jistější program. Tradiční mlhavá mnohomluvnost charakterizovala volební agitaci socialistické strany – chtěla spojovat národní se socialistickým. Vybízela – volte republikánsky, pokrokově, sociálně, protiklerikálně! Měla oporu ve známých spolcích a organizacích, legionářských, učitelských, ženských. Hodně si slibovala od volebních vystoupení Edvarda Beneše, který se prohlašoval za „revolucionáře“ a dovedně představoval svou zahraniční politiku. V Evropě byl Beneš politikem známým a ceněným, a tak byl i představován svou stranou. Jiří Stříbrný se ale staral, aby ho ministr zahraničí nezastínil. Mířil sám do čela strany. K volební kampani přispíval halasným připomínáním své protestní demise a prudkou protikleriální a nacionální rétorikou. Komunisté byli sebejistí, hluční, útoční, revolučně frázovití. Stále ještě těžili z toho, že při rozkolu sociální demokracie před pěti lety získali dvě třetiny jejího členstva. Do volební propagandy se hodily politické boje a stávky, jichž v roce 1925 vedli komunisté více. Byli při nich i mrtví. Práce a půda – tak zněly stále opakované sliby. Samozřejmé bylo napadání vládních stran, žádala se vláda dělníků a rolníků a právo na sebeurčení – i za cenu rozbití Československa. V pohraničních českomoravských oblastech bylo dokonce hlavním heslem strany. Agitaci dostaly na starost závodní, uliční a vesnické buňky, strana soustředila kampaň i na vojáky a mezi mužstvem měla pak opravdu ohlas. Komunistická internacionála nutila svou československou „sekci“ k stále vyhraněnějšímu, „bolševickému“ levičáctví. Námitky zaplatil vypuzením ze strany její pražský sekretář a předseda poslaneckého klubu Josef Bubník a obdobně dopadlo i několik brněnských rebelů. Lidovci hlavně zásluhou svého předsedy Jana Šrámka zvládli v roce 1925 další protiklerikální vlnu v Čechách. Na katolické Moravě měli své pozice jisté. Uměli oslovovat zvláště věřící venkovany, byli pro sociální spravedlnost, ale odmítali třídní boj. Představovali se jako československá „národní“ strana, která bere vážně odpovědnost za stát. V kultuře a vzdělávání se podle ní měly více uplatňovat křesťanské zásady a hodnoty. Rozpadal se původně jednotný klub lidovců se slovenskými luďáky. Těsně před volbami ještě Šrámek luďáckému vůdci Andreji Hlinkovi navrhl stranické „společenství“. Mělo Šrámka vynést do křesla premiéra a Hlinkovi přinést ministerstvo pro správu Slovenska. Nabídka byla odmítnuta a lidovci se rozhodli kandidovat na Slovensku samostatně. Poštvali tím luďáky proti sobě a voličsky neuspěli. Propad v prvních parlamentních volbách tížil vedení národní demokracie. Strana jako by se stále hledala. Sám předseda Karel Kramář se pustil rázně do kampaně. Jezdil po republice a přesvědčoval, že strana zabránila poválečnému rozvratu a že jediná je schopna sjednocovat národ. Už zapomněl, že ještě před lety se národní demokracie chtěla přizpůsobovat potřebám lidovým, teď jen obecně mluvil o pokroku. Nejzvučněji zněla struna česky národní s ostrým zamítáním účasti Němců ve vládě. V zářijovém rozhovoru s německým historikem a publicistou Hansem Helmoltem o ní mluvil Masaryk, který ji ostatně už delší dobu v jednáních s některými německými politiky chystal. Národní demokracie se proti tomu drsně ohradila a zdůrazňovala – kdo nechce německé ministry, musí ji volit! Slibovala také zásadní změnu zahraniční politiky, která „zreviduje“ vztah k Rusku a opře se o slovanství. Vážnější se zdála potřeba čelit nové straně, která se právě prodírala na svět z prostředí národní demokracie. Vznikla z popudu jejího moravského zemského výboru, získala však zakladatele i v Čechách. Chystala se delší čas, byla dílem inteligence nespokojené s Kramářovým vedením a s jeho už trvalým soubojem s Hradem, především s Masarykem. K prezidentovi se tato Národní strana práce, ustavená v září 1925, také přihlásila: Náš program: Nebát se a nekrást. Náš vzor: T. G. Masaryk. Naše taktika: Poctivost i v politice. Masaryk sice stranu přímo nepodpořil, tajně jí ale půjčil peníze a dbal, aby se z jeho okolí nekritizovala. Do voleb šla strana se jmény bratří Čapků, Peroutky a dalších známých osobností. Chtěla v parlamentu případně působit jako „loajální opozice“ vůči vládní koalici.
NA SLOVENSKU A MEZI NĚMCI Na Slovensku otevřela nejútočnější kampaň Slovenská ludová strana. Do svého názvu si přidala jméno předsedy Andreje Hlinky, který ji řídil zatím pevnou rukou a těšil se sympatiím lidového vůdce. Hlavním bodem stranického programu byla slovenská autonomie, která měla vyřešit bolesti země, jeho součástí obrana víry a katolické církve proti českému husitismu a pokrokářství. Antičeské tóny ve stranickém prostředí zesilovaly, drsněly a vzbuzovaly někdy u Čechů obavy. Nezapomínalo se ani na oblíbené „zrádcování“, které se objevilo už za prvních parlamentních voleb: kdo nevolí nás, luďáky, je zrádce slovenského národa. Do kampaně zasáhly i letáky zjevně vyráběné v Maďarsku – Marš husiti, marš von Česi, Slovensko patri Slovákom! Německé strany vystoupily počátkem roku 1925 tvrdě proti vládě, a tak daly vůdci nacionálů Lodgmannovi von Auen naději, že by mohly vytvořit „volební souručenství“. Shodlo by se na hodně halasné protičeskoslovenské kampani, podobné té, kterou jeho nacionální strana a hakenkreuzleři pěstovali celé roky. Její tóny ostatně znaly i další strany. K jednotě vyzývaly i tradiční bojovné německé spolky, které se s Československem také dosud nesmířily. Ze „souručenství“ ale nic nebylo. Někteří němečtí politikové, kteří si už budovali styky s Masarykem a dalšími českými politiky, nechtěli přijít o možnost účasti na správě státu po volbách. Sociální demokraté odmítli „sudetoněmecký svaz“ okamžitě, parlamentní kluby šesti dalších stran se na něm sice 17. října uradily, ale záměr vydržel jediný den. Překvapivě se hned proti němu postavila říšská konference nacionálně socialistické strany, jen přislíbila, že se strana nevzdá společného boje v parlamentu i mimo něj. Širší kandidátní listinu pak sestavili jen němečtí agrárníci, s nimiž se spojili živnostníci, maďarská nacionální strana a spišští Němci. Do parlamentních voleb šlo nakonec 19 stran, 16 se do parlamentu dostalo. Volilo přes 90% občanů, zákon ukládal povinnost volit, jen nemocní a starší 70 let k volebním urnám nemuseli. Volební den byl klidný, rušení by se ostatně přísně trestalo. Volební výsledky znamenaly otřes nejen pro dosavadní vládní koalici, ale pro politické poměry vůbec. První místo patřilo agrární straně, sociální demokracie obsadila až čtvrtou příčku, když ztratila téměř 18% hlasů. Získali je hlavně komunisté, kteří se ocitli na druhém místě v těsném závěsu za agrárníky. Třetí místo bylo také překvapením, patřilo lidovcům. Pozici si udrželi českoslovenští socialisté, zato vůbec neuspěli národní demokraté. Propadla i Národní strana práce. Na Slovensku triumfovali luďáci, mezi Němci agrárníci. Do parlamentu se nedostal Lodgmann von Auen a stáhl se z politiky. Sestavování vlády trvalo poměrně dlouho. Vystřídali se tři kandidáti na její vedení, až – napodruhé – uspěl Švehla. Opakovala se v ní dosavadní koalice, ale bez dostatečné opory v parlamentu byla snadno zranitelná. Po několika týdnech se proto stalo, co se vlastně čekalo – vláda končila. Vyčerpaný Švehla znovu onemocněl. Lékaři doporučili vzdálit se starostem a odjet někam na jih. Vládu začal řídit sociální demokrat Rudolf Bechyně, měl však s ní prosadit zákony, které se jeho straně ani trochu nelíbily, zasahovaly životní úroveň zvláště městských vrstev. Navrhl proto odstoupení vlády: Švehla s tím ostatně počítal a už předem souhlasil. Také prezident již věděl, že koalice je u konce se silami i soudržností. Vznik nové potřeboval delší čas. Vyplnit ho měla úřednická vláda, už podruhé v začínajících dějinách Československa. Předsedu dostala stejného jako před šesti lety, moravského zemského prezidenta Jana Černého. Obě sněmovny vyslechly 24. března 1926 kraťounké vládní prohlášení. Mělo jen šest odstavců a slibovalo splnit, co neudělala Švehlova vláda. Úřednická vláda prosadila pevná cla na dovoz zemědělských výrobků a příplatek ke kněžským platům, ač parlament zase bouřil a burácela i ulice. Do příští vlády už neměli přijít socialisté, a ani nechtěli. Také Hrad měl mít politicky namále. Hodža, slovenský agrárník, a další se za scénou činili: Masaryka mohl podle nich nahradit Švehla (vůbec o to nestál), toho zase v čele koalice Hodža. Anebo by si Hodža vzal na starost aspoň zahraniční politiku. Na různých místech se dokonce myslelo na „převrat“ či na „puč“, nebo se aspoň o nich šeptalo. Politicky bylo za nepolitickou vládou tak neklidno, že nejsme s to zatím přesně povědět, co všechno se stalo, zamýšlelo, chtělo odzkoušet. Pro mladý stát a jeho demokracii bylo půlroční vládní provizorium až nebezpečnou dobou. Mnohé voliče teď překvapilo, o čem vlastně rozhodli. To se však po volbách stává.
LITERATURA A. Klimek, Boj o Hrad I–II., Praha 1996–1998; J. Malíř – P. Marek, Politické strany. Vývoj politických stran a hnutí v českých zemích a Československu I–II., Brno 2005; Z. Kárník, České země v éře první republiky (1918–1938) I. Vznik, budování a zlatá léta republiky (1918–1929), Praha 2000.
Robert KVAČEK (nar. 1932) je profesorem českých dějin na FF UK v Praze. Autor řady monografií a učebnic dějepisu. Specializuje se na dějiny meziválečného Československa.