„Dny voleb byly veliký svátek, o kterém všechny domy byly ozdobeny prapory v národních barvách. Kdo nezúčastnil se takových voleb tehdy, nemá představy o tom, čím byly, jak soustředily a vyčerpaly všechen interes, jak napínaly horoucnost a bojovnost a jak byly také poučny pro široké vrstvy obyvatelstva.“
Nadšená vzpomínka mladočeského novináře J. Penížka může s odstupem více než jednoho století vyvolávat dojem, že organizace voleb a výkon vlastního volebního práva byly v habsburské monarchii víceméně bezproblémovým úkonem provázeným občanskými ctnostmi a uvědoměním. Je však třeba přiznat, že volební dění bylo od znovuzavedení ústavnosti v roce 1861 až do počátku dvacátého století vším možným, jen ne svátkem občanů. Volební klání zpravidla provázely chaos, sporné výklady volebních zákonů, větší či menší volební podvody, nátlak a machinace ze strany úřadů, lokálních občanských elit, politických stran i prostých voličů. V nejednom případě se setkáváme i s brutálním násilím, usilujícím o zmaření výkonu této nejčestnější občanské povinnosti a práva současně. Ne nadarmo proto současníci i dnešní historici hovoří o tzv. volebním teroru. Moderní volební kultura se v českých zemích datuje od supervolebního roku 1848, kdy masy mužských voličů na základě téměř všeobecného a rovného volebního práva prakticky ze dne na den předstupovaly před volební komise, aby podpořily své kandidáty při volbách do zemského sněmu, do říšského sněmu ve Vídni, případně i do celoněmeckého parlamentu ve Frankfurtu a koneckonců v Praze i do obecní samosprávy. Nepřekvapí, že se při volební premiéře širokých vrstev vyskytovaly v nemalé míře nepřipravenost, zmatky a nepochopení nového úkolu. Oproti revolučnímu roku 1848 se ovšem volební podmínky po znovuzavedení ústavnosti v roce 1861 podstatně změnily. Někdejší revolučními okolnostmi diktovaná demokratičnost byla tatam, volební právo bylo liberální Schmerlingovou vládou přiznáno pouze nejmovitějším a případně ještě vzdělaným vrstvám, a to na základě kompromisu, který měl uvolněním přístupu k politické moci usmířit staré a nové elity, tedy šlechtu a někdejší měšťanstvo. Politický systém byl nastaven jako autoritativní konstituční monarchie, kde byl parlamentům vyměřen poměrně malý prostor a exekutiva měla nad legislativou zcela dominovat. Anton Schmerling, tvůrce ústavy a volebních řádů do říšské rady a zemských sněmů, které v řadě případů v prakticky nezměněné podobě trvaly až do zániku mocnářství, neponechával nic náhodě. Byla učiněna řada kroků, aby dobře smýšlející občané a národy nabyli politického vrchu nad těmi špatně smýšlejícími. Není divu, že podobný parlamentně-konstituční systém připomínal pouhou hru na parlamentarismus a že pro jeho první scénu se v Čechách vžilo hanlivé označení Schmerlingovo divadlo – či ještě lépe Schmerlingova bouda. Záměrem sice důmyslného, propracovaného, ale současně svojí složitostí a nespravedlností lehce zranitelného volebního systému bylo vytvořit na říšské radě i na zemských sněmech víceméně provládní, centralistické a pokud možno i liberální a německorakouské většiny, které by byly zárukou neměnného trvání nalinkovaného politického systému. K volbám oprávnění občané byli proto na základě svého sociálního statusu rozděleni do zájmových skupin (města, venkov a velkostatkáři, tj. především šlechta), tvořících oddělené volební kurie, jejichž mandátová síla jen zdánlivě odpovídala jejich daňovému přínosu do státního rozpočtu. V Čechách tak ještě hlavně německé městské elity ve spojení s tradiční a dynasticky smýšlející šlechtou měly podle Schmerlingových záměrů utvořit dostatečně silné uskupení, jež by kontrolovalo volené zástupce převážně českého venkova. Vedle takto zajištěného centralistického efektu však bylo zapotřebí kamuflovat i nepříznivý početní poměr mezi Čechy a českými Němci (2:1). Pomocí kouzel tzv. volební geometrie bylo prostřednictvím utvoření malých německých a velkých českých volebních okresů docíleno poměru českých a německých poslanců bezmála 1:1. K vytvoření sněmovní většiny se tak jedna z národních stran musela vždy spojit se šlechtou (velkostatkáři), která stále ještě striktně odmítala být česká či německá v národním smyslu a trvala na svém národnostně bezbarvém rakušanství, případně na českém zemském vlastenectví. A právě takováto šlechta měla být pojistkou dobrého smýšlení vzniklé sněmovní majority. Volební systém založený na kombinaci daňového aspektu, zájmového zastoupení a volební geometrie vytvářel absurdní situaci, v níž všechny tři uvedené kurie byly co do počtu mandátů téměř shodné. Zatímco v kuriích měst a venkova bylo ke zvolení poslance zemského sněmu zapotřebí stovek, případně tisíců hlasů, v kurii velkostatku připadalo na jednoho poslance zhruba šest voličů, neboť zhruba 400 majitelů asi půltisícovky velkostatků v Čechách volilo do 241mandátového zemského sněmu plných 70, respektive 75 poslanců velkostatkářské kurie. Tato kurie se tak nutně stávala jazýčkem na vahách a počítalo se s ní jako se spolehlivým nástrojem vlády. Systém však nepočítal s jednou eventualitou, a to že mezi šlechtou dojde záhy k výrazné politické polarizaci, která nepočetné velkostatkářské voličstvo rozdělí na dvě zhruba stejně velké skupiny. V situaci, kdy celá země představovala pro všechny velkostatkáře jeden jediný volební obvod, to znamenalo uplatnění efektu většinového volebního práva v jeho absolutní podobě – vítězná strana brala všech 70 mandátů. Volební dopad takto striktně uplatněného většinového volebního systému byl o to tvrdší, že při takřka vyrovnaných počtech voličů obou velkostatkářských stran mnohdy o vítězi rozhodovalo jen několik desítek hlasů, v roce 1870 dokonce jen jeden jediný hlas! VOLEBNÍ TEROR V PRAXI Je nasnadě, že podobně nastavené politické prostředí vytvářelo zejména v kurii velkostatkářů obrovský prostor k politické korupci, machinacím a nátlaku, kterýchžto prostředků rakouské vlády s chutí využívaly, a sněmovní většiny v Čechách se měnily podle toho, kdo v éře „ústavních experimentů“ 60. a 70. let zrovna seděl v křesle ministerského předsedy. V praxi volební nátlak na šlechtice vypadal většinou tak, že místodržitel či přímo člen panovnického rodu, nejčastěji císařův bratr Karel Ludvík, později známý jako arcivévoda přes výstavy, vybraným šlechtickým předákům, jejichž strana měla v zájmu blaha státu a dynastie prohrát volby, sdělil císařovo přání, jak volit, případně nejít k volbám vůbec. Oblíbené byly i pozvánky na lov v císařských oborách a revírech v den voleb a není třeba podotýkat, čemu šlechta zpravidla dávala přednost. V 70. letech si manipulativní techniku a chování osvojily i vlastní velkostatkářské strany, které pochopily, že zárukou volebního vítězství je pojištěné disponování voličskými hlasy, vázanými v této kurii na konkrétní velkostatky a jejich majitele, kdy majitel jednoho či více velkostatků disponoval jedním volebním hlasem. Před volbami proto začínaly v netušené míře kvést nejrůznější fiktivní převody velkostatků, kdy aristokratičtí vlastníci vícera velkostatků své jednotlivé velkostatky převáděli na své méně majetné příbuzné apod. Ve spojení s českými či rakouskými bankami pak vznikala finanční konsorcia, která před volbami za nemalé obnosy skupovala volné velkostatky a s nimi i volební hlasy na nich váznoucí. Poražená strana, která za obrovské sumy v řádu milionů zlatých skoupila nedostatečné množství velkostatků / hlasů, pak z voleb odcházela poražená nejen politicky, ale i hospodářsky zruinovaná. Nejznámějším případem volebních manipulací tohoto druhu jsou chabrusové volby do českého sněmu z roku 1872, které ekonomicky semlely četné občanské velkostatkáře, jako např. Jana S. Skrejšovského a Jana Palackého. Podobný chabrusový boj však byl pro všechny zúčastněné natolik vyčerpávající, že od něj obě strany pro budoucnost s radostí upustily. Od 80. let se pak volební atmosféra mezi velkostatkáři výrazně zklidnila, vláda přestala do jejich volebních klání otevřeně a razantně zasahovat, což mělo v Čechách za důsledek, že od roku 1883 až do roku 1901 na českém sněmu vládla o něco málo politicky silnější konzervativní (česká) šlechta. Strach z rostoucího nacionalismu, všeobecného volebního práva a především hrozícího rozpadu říše potom (1901) konzervativce přiměl podat ústavověrným ruku k smíru a nabídnout jim přepuštění zhruba třetiny velkostatkářských mandátů. Volební nátlak a machinace však byly jako doma i v ostatních volebních kuriích. Zejména v 60. letech se objevovali četní vládní kandidáti nejčastěji z řad státního úřednictva, jejichž zvolení politické úřady všemožně napomáhaly. Velmi často nadřízení sahali k prostému zastrašování svých podřízených a především jim kladli na srdce, koho volit. S ohledem na fakt, že volby nebyly v počátcích obnoveného parlamentarismu tajné, resp. byly ústní, působil na úředníky strach z možných dopadů případného nerespektování úřední autoritou doporučené volby. Ještě v 70. letech se vedla v českém tisku vášnivá debata o tom, zda jsou lepší tajné, či ústní volby. Radikálové horovali pro obnovení jejich ústnosti, neboť tajné hlasování považovali za výsměch občanské statečnosti. Ve skutečnosti však i těmto zastáncům občanských ctností šlo v první řadě o kontrolu a nátlak na voliče a jejich nacionální, popřípadě partajní disciplinovanost kontrolovanou veřejným míněním. Politické úřady však nediktovaly pouze úředníkům, koho volit, nýbrž neváhaly zastrašovat i ostatní voliče, zejména na venkově, jimž bývalo například v roce 1867 vyhrožováno znovuzavedením roboty a desátků či odvedením syna k vojsku, pokud budou volit vládě nepohodlného kandidáta.
UZENKOVÉ MANDÁTY Na voliče vykonávaly nátlak nejen úřady s jejich představenými, nýbrž i samotné politické strany. Zatímco vůdce národa Rieger sázel na svou popularitu, autoritu a nejobyčejnější lidské slabůstky a ke zvolení jím doporučené osoby stačívala pouze jeho navštívenka, jeho staročeský oponent Skrejšovský rovnou objížděl voliče s bedničkou pruských (!) tolarů a kupoval si jejich přízeň. Volební korupce však nechávala úřady dlouho klidné a nijak proti ní nevystupovaly, vždyť prodávání a kupování hlasů bylo jen poněkud odvrácenou tváří politické svobody, po níž občané tak dlouho toužili. Vláda šla ostatně ještě dále, když v roce 1907 uvolnila ze svých tajných fondů desetitisíce korun na potření nebezpečných kandidátů na poslance. Vládní peníze tehdy směřovaly na konta dobře smýšlejících politických stran. Nejdemokratičtější z předsedů rakouských vlád Max W. Beck, který prosadil zavedení všeobecného a rovného volebního práva do říšské rady, takto např. nabízel českým agrárníkům rovných 10 000 korun k tomu, aby ve volbách porazili obskurního, nicméně v lidu velmi oblíbeného hraběte Vojtěcha Sternberga. Mimořádně schopný Beck jen pár měsíců před volbami ve svém novém volebním zákoně podpořil paragraf, který zakazoval tzv. hoštění voličů v den voleb, kdy si za sklenici piva či volební buřt politické strany dosud kupovaly volební přízeň. Tzv. „uzenkovým mandátům“ sice po roce 1907 odzvonilo, ale nám zřejmě po nich dodnes zůstává zákaz prodeje alkoholu v den konání voleb. Kupovat si hlasy však šlo nejen v den voleb, ale po celou dobu volební kampaně. Nejdále to v tomto směru zřejmě dotáhl zmiňovaný hrabě Sternberg, který, ač neuměl pořádně česky, dokázal opakovaně vítězit v ryze českých volebních okresech na Královéhradecku. V roce 1904 toho dosáhl tak, že údajně nakoupil kolem tisícovky hlasů po pěti korunách za kus. O tři roky později přišel na originálnější způsob ovlivňování voličů: navštěvoval hostinské zábavy, tančil se selkami, objednával voličům panáky. Skutečnou bombou v Sternbergově kampani pak bylo, když do volebního okresu vyrazil se svým zbrusu novým automobilem a povozil své voliče na ďábelském stroji. Za taneček, panáčka či jen svezení ze strany šviháckého hraběte se české volební hlasy jen hrnuly a to, že hrabě nebyl Čech, nikoho z prostých voličů v jinak extrémně nacionalistické atmosféře nevzrušovalo. Sternbergův volební „vehicl“ se tak stal synonymem moderní „americké kampaně“ a postrachem ostatních stran. Nemalý vliv na výsledky voleb mělo bezprostřední dění v den voleb. Politické strany se od přelomu století předháněly nejen v tom, jak voliče ovlivnit či koupit, nýbrž i v tom, jak je k volbám vůbec dostat, neboť už tehdy bývala volební účast dosti nevalná a více než třetina oprávněných voličů k volbám zpravidla nechodila. Z horlivé činnosti agitátorů ve dnech a hodinách těsně před volbami lze vyvozovat, že velká část voličů svého kandidáta vybírala na poslední chvíli a značný počet voličů vůbec nebyl rozhodnut, zda k volbám půjde. Voliči mohli až do konce století volit v podstatě jen mezi mladočechy a staročechy a nejeden z nich měl s oběma stranami neblahé zkušenosti, a tak volební dilema řešil absencí u volební urny. Oblíbený herec Národního divadla F. F. Šamberk tyto pocity vyjádřil více než lapidárně: Koho mám volit? Mladočechy nevolím, poněvadž jsem staročech, a staročechy nevolím, poněvadž jsou volové! Volební účast se s výjimkou prvních všeobecných voleb 1897 a 1907 nezvýšila ani v desetiletích před první světovou válkou, kdy se podstatně rozšířila nabídka soupeřících stran. Tehdy došlo k hlubokému poklesu účasti občanů ve volbách, účast oproti někdejším zhruba 60% kolísala mezi 30 až 50%!
VOLEBNÍ PODVODY Velká volební neúčast však stranám paradoxně vyhovovala, neboť ji mohly využít ve svůj prospěch. Nástrojem k tomu se staly početné volební podvody opřené o nemožnost přesné identifikace voličů. Po celé 19. a první polovinu 20. století totiž neexistovaly žádné povinné identifikační průkazy, jimiž by dospělé osoby musely prokazovat svoji totožnost. Protože organizace obecních i parlamentních voleb bývala z velké části záležitostí obecní samosprávy a stát k nim zpravidla vysílal pouze jednoho svého zástupce coby člena volební komise, problémem přiznání volebního práva na základě daňové poplatnosti a s tím související identifikace voličů se zabývali z valné části právě obecní úředníci. Ti sestavovali především seznamy oprávněných voličů, kde zpravidla figurovalo nemalé množství mrtvých duší, a současně distribuovali (někdy i s volebními lístky) i tzv. legitimační lístky, jež své držitele opravňovaly k volbě. Tyto legitimační lístky si volič mohl sám vyzvednout, případně mu byly obecními posluhy doneseny až do bytu. Protože řadu legitimačních lístků se nepodařilo s ohledem na úmrtí, nepřítomnost či ostentativní nezájem voliče jít volit vždy předat, vracely se tyto lístky zpět na úřad nebo byly ponechávány u sousedů v domě. Taková praxe samozřejmě nahrávala jejich zneužívání, koneckonců představení obce nebyli nikým jiným než politiky! Nepřevzaté legitimační lístky tak mnohdy putovaly stranickým váhlmachrům a tzv. kortešům, kteří organizovali volební agitaci a s ní bezprostředně související volební podvody. Centrem organizovaných volebních podvodů se stávaly ve větších městech volební kanceláře, které si nejčastěji v hostincích v bezprostřední blízkosti volební místnosti otevíraly jednotlivé politické strany. Někdy postačila i prostá maringotka tažená koňmi, zaparkovaná před volební místností. Původním účelem kanceláří byla politická osvěta, kdy váhlmachři měli nerozhodnutým voličům pomoci při jejich rozhodování, vysvětlit jim programy své strany a zejména jim pomoci s vyplněním volebního lístku. Úředně natisknuté volební lístky totiž dlouho neexistovaly, a tak voliči byli povinni na libovolný kus papíru udat jméno, případně povolání a adresu svého kandidáta a tento lístek vhodit do volební urny. V případě nejednoznačné identifikace kandidáta, zkomolení jeho jména apod. se lístek automaticky stával neplatným, i když mohlo být každému zcela evidentní, koho volič zamýšlel zvolit. Takto v roce 1896 prohrál na Táborsku volby Alfons Šťastný jen proto, že na rozhodujícím volebním lístku (při poměru odevzdaných hlasů 116 ku 117) bylo místo Šťastný napsáno Šťastna, a komise platnost Šťastného volby odmítla uznat. Politické strany se problém s vypisováním lístků snažily řešit tak, že buď lístek se jménem kandidáta otiskly ve svých novinách a voličům tak stačilo jen lístek vystřihnout, nebo volební lístky na požádání správně vyplnili jejich váhlmachři. Vedle volebních lístků však váhlmachři v kancelářích disponovali i neodebranými či zfalšovanými legitimačními lístky, které předávali za peníze najatým osobám bez volebního práva, jež pak pod cizím jménem odvolily tu správnou stranu. Trestní sazba za podobné podvody se pohybovala v řádu několika málo týdnů a jejich soudní projednávání neodvratně doprovázelo většinu volebních klání. Například v roce 1897 bylo takto v Praze odhaleno 78 podvodníků. Organizování volebních podvodů však nebylo záležitostí pouze stranami najímaných váhlmachrů a kortešů, nýbrž bylo považováno za legitimní prostředek volebního boje nejen vedením politických stran, ale i vládními ministry. Dokladem je postěžování si agitátora J. Kožešníka v roce 1901 bývalému mladočeskému ministru financí Josefu Kaizlovi na průběh Kaizlovy volby na Smíchově, kde se díky snaživému okresnímu hejtmanovi nedalo dost dobře podvádět: Kdo nám však nejvíce vadil? V prvé řadě okresní hejtman ... dal nám za členy volební komise i sociální demokraty, i nár[odní] dělníky a radikály; to nám vadilo, že nemohli jsme dělati, co dělali v Karlíně, totiž cizí osoby posílati k volbám. Obcházení zákonů velmi napomáhaly četné nejasnosti a mezery v nich samotných. Obrovským problémem dlouhá desetiletí zůstávala otázka, zda je volební právo získané na základě odvádění daní povoleno i ženám (ovdovělým živnostnicím, selkám). Volební zákony z počátku 60. let totiž o pohlaví voličů nic neříkaly a genderově nespecifikovaným používáním slova volič / Wähler se mohla teoreticky rozumět i žena. Koneckonců zde byla i velmi rozkolísaná praxe jednotlivých volebních komisí, z nichž některé odmítaly živnostnicím přímý výkon volebního práva (tedy bez právního zástupce) přiznat, některé je naopak k volbám připouštěly, mnohdy však zřejmě pod nátlakem, kdy byly konfrontovány s davem rozlícených žen. Jiným gumovým ustanovením volebních předpisů bylo jmenování čestných občanů měst a obcí, kdy čestní občané bez ohledu na to, zda v obci bydlí a zda vůbec platí daně, se automaticky stávali voliči. Často se pak při obecních volbách stávalo, že odstupující městská rada najmenovala několik desítek čestných měšťanů z řad stoupenců své strany s cílem zajistit si vítězství. Problematickým ustanovením starých volebních řádů byla i možnost zastupování u voleb, která se týkala žen, jež své právo volit mohly vykonávat pouze prostřednictvím plnomocníka. K volebnímu nátlaku a mnohdy k brutálnímu teroru však docházelo i bezprostředně před volebními urnami. Již v 60. letech se stal známým vídeňský případ, kdy si starší volič před volební komisí nedokázal vzpomenout na jméno svého kandidáta dr. Patrubana a po jistém váhání je zkomolil na dr. Papriku. Přestože při výběru ze dvou kandidujících jmen (Patruban a Felder) bylo evidentní, koho chtěl zvolit, poslal jej volební komisař pryč s tím, aby si to ještě rozmyslel. Před volební místností ovšem staříka zmanipulovali Felderovi přívrženci takovým způsobem, že raději odvolil Feldera, a tento jeho hlas byl přes evidentní rozpor s jeho vůlí uznán platným. Exemplárním příkladem volebního teroru pak bylo trhání hlasovacích lístků vyplněných ve prospěch nežádoucích kandidátů místními autoritami. Šlo přitom o poměrně častý jev, se kterým se setkáváme od 60. let až přinejmenším do přelomu století. Takto obecně nízké povědomí o volební a občanské svobodě, byť v zápalu stranického boje, ještě 30 let po zavedení ústavy a instituce voleb šokuje. A mělo být ještě hůř. Již v 60. letech, kdy se ještě volilo ústně, vznikaly před volebními místnostmi dlouhé fronty voličů, kteří mnohdy znechuceně odcházeli, aniž by odvolili. Tato situace se začala opakovat po zavedení všeobecného volebního práva, kdy úřady (zejména v roce 1897) zpravidla neodhadly zájem voličů všeobecné volební kurie, a způsobily tak obrovské zmatky související s návalem voličů a s problémy s jejich identifikací. Během hodinového čekání ve frontě se před nejednou volební místností vytvořil vedle zástupu čekajících voličů i rozezlený dav sociálnědemokratických dělníků, kteří ostatním voličům (tj. nedělnickým) hrubě nadávali, vyhrožovali jim a některé dokonce inzultovali. Přítrž tomuto vývoji se snažil učinit volební zákon do říšské rady z roku 1907, který uplatňoval poměrně vysokou trestní sazbu na většinu patologických projevů provázejících dosud volební dění. Hlasovací lístky měly být napříště opatřeny úřední pečetí, bylo přísně zakázáno provádět v čas voleb jakoukoli agitaci v domě s volební místností a v jeho okolí a měl být zaručen svobodný a nerušený příchod a odchod voličů z volební místnosti. Kromě zákazu hoštění / častování voličů zákon výslovně zapovídal jakékoli kupování hlasů či ovlivňování voličů, hodlal přísně trestat falšování volebních výsledků, rozšiřování nepravdivých zpráv (například že některý z kandidátů odstoupil), neoprávněné vykonávání volebního práva, porušování zásady tajné volby. Přestože se již nikdy neměl opakovat idealizovaný obraz prvních voleb z 60. let, dařilo se po roce 1907 volby přiblížovat standardům známým až do dnešní doby.
LITERATURA B. Rottenbacher, Das Februarpatent in der Praxis. Wahlpolitik, Wahlkämpfe und Wahlentscheidungen in den böhmischen Ländern der Habsburgermonarchie 1861–1871, Frankfurt a/M 2001; J Purš, Volby do českého zemského sněmu v dubnu 1872, Praha 1987; A. Meissner, Jak se volí do obcí v Čechách (mimo Prahu a Liberec), Praha 1909.
Luboš VELEK (nar. 1974) působí jako odborný asistent Ústavu českých dějin FF UK v Praze, kde se zabývá politickými, sociálními a kulturními dějinami habsburské monarchie a českých zemí v 19. a 20. století.