Když se roku 1519 připojil k Magalhãesově expedici Ital Antonio Pigaffeta, jistě nikdo netušil, jaké následky bude mít jeho vstup na palubu pro osudy celé expedice. V dobách, kdy se pozvolna začala zaplňovat bílá místa map s nápisy hic sunt leones a mapy dostávaly jasnější kontury s nápisy nově objevených zemí a ostrovů, začal Fernão Magalhães připravovat výpravu, která měla natrvalo změnit představy o zeměkouli a rozložení kontinentů. I když tyto výpravy nebyly primárně motivovány snahou o co nejlepší popsání zemského povrchu a objevení nových končin, přesto lze tuto expedici vedle cesty Kryštofa Kolumba považovat vskutku za epochální. Ve Fernaově případě byla hlavní motivací výpravy snaha objevit novou cestu k ostrovům v jihovýchodní Asii proslulým výskytem vzácného koření, k Molukám.
Po odmítnutí tohoto záměru Portugalskem nabídl Magalhães své schopnosti a vědomosti sousednímu Španělsku, které se rozhodlo výpravu podpořit. Tak byla v březnu roku 1518 podepsána smlouva o objevení ostrovů koření, kam hodlal Fernão netradičně dospět z východu, nikoli klasickou cestou podél afrických břehů a dále na západ.
Rodákovi z italské Vicenzy Antoniovi bylo při vyplutí osmadvacet let. V průběhu cesty si vše zapisoval a pozorně sledoval dění na lodi i kolem sebe. Výsledkem těchto pozorování byla zpráva o plavbě Primo viaggio intorno al globo, sepsaná ve směsici italštiny, benátštiny a španělštiny. Vtělil do ní zejména velmi cenné informace o vzdálených zemích a zvycích tamějších obyvatel, rovněž také podává svědectví o komplikované postavě velitele expedice Magalhãesovi a jeho tragickém konci. Zprávu o cestě můžeme ale v obecnější rovině chápat také jako doklad praktického uplatňování smlouvy mezi Španělskem a Portugalskem o sférách vlivu, která se poměrně nešťastně promítla i do osudů některých členů posádky, kteří byli jako nevítaná konkurence zajati Portugalci.
Pigafettovo vyprávění podává odpověď na otázku o povaze naší země a jednotlivých kontinentech, která sužovala již antické geografy, svým stylem vypravování si však uchovává i něco ze středověkých Fyziologů, kde byla věnována pozornost výskytu bytostí na rozhraní bájí a fantastična. A tak se i v této zprávě dozvídáme např. o chodících listech: ...rostou tady zvláštní stromy. Jejich listy obživnou a běhají, spadnou-li někdy na zem... Po obou stranách krátké a špičaté hrudi mají dvě nohy, krev nemají, a pokud se do nich strčí, utíkají. Jeden z nich jsem držel devět dní ve škatulce, a když jsem ji otevřel, uviděl jsem, jak list chodí uvnitř kolem dokola. Pigafetta popisuje i podivné lidi žijící nedaleko Moluk, o nichž se autor dozvěděl z doslechu ... žijí zde muži i ženy vysocí sotva jeden loket, ale s tak dlouhýma ušima, že na jedno z nich večer uléhají a druhým se přikrývají. V Antoniově cestopisu se tak mísí raně renesanční přístup spočívající ve vlastním pozorování s nadšením pro vše kuriózní. Toto zaujetí jej pojilo jak s antickým Pliniem, tak v omezené míře s nadšením pozdního středověku pro vše podivuhodné a neobvyklé. Moderní přístup autora je možné dokumentovat i zápisem domorodých výrazů, které překládá a umisťuje do textu, čímž zprávu o výpravě oživuje a dodává jí na autentičnosti.
Ačkoli o Pigafettovi chybějí podrobnější biografi cké údaje, je zřejmé, že se po návratu z cesty kolem světa vrátil do Itálie a pobýval střídavě v Mantově, Benátkách a Římě. Jeho neklidný cestovatelský duch ho zavedl také do Konstantinopole, kde zřejmě navštěvoval sultánův dvůr. Zkušenosti nabyté z cest po mořích a oceánech zúročil vedle svého hlavního díla také v teoretickém spise Regole sull' arte di navigare (Pravidla námořního umění).
Pro popisy exotických končin či zvyků obyvatel z rozličných končin světa je kniha o cestě kolem světa čtivá i dnes, po téměř pěti stech letech. Jako doklad její oblíbenosti v minulosti je možné uvést Shakespearovu Bouři, kde anglický dramatik nechává zaznít jméno boha Seteba, o kterém se jako o božstvu v Patagonii Pigafetta zmiňuje. Kniha představuje poučený cestopis, z něhož lze poměrně dobře (s pomocí poznámkového aparátu) rekonstruovat trasu plavby a dozvědět se nejen o osudech a životě posádky, ale především o vzhledu a charakteru domorodých obyvatel a o vzájemných vztazích mezi nimi a členy výpravy.
Přeložil Josef Hajný, Argo, Praha 2004, 136 s., 239 Kč