Rokem 1306 se tradičně ukončuje vláda Přemyslovců. Jako by tím tato dynastie zcela zmizela z našeho zorného úhlu. Přemyslovská krev však v žilách knížat, kteří spravovali oblast moravskoslezského pomezí, kolovala až do 16. století.
Když zemřel roku 1521 poslední Přemyslovec Valentin Hrbatý, ratibořský a opavský kníže, zpráva o jeho smrti se dokonce nedostala ani do místních análů. Letopisy, jež vznikaly v prostředí ratibořských kanovníků, jaksi na Valentina zapomněly. Přitom o pouhé dva roky dříve posloužily stránky kapitulní matriky k vepsání pozdního dodatku o požáru, jenž zachvátil františkánský klášter na předměstí a s ním i několik okolních domů. Zdálo by se, že vymření marginalizované knížecí dynastie se ratibořských měšťanů výrazněji nedotklo a že tento Přemyslovec, dožívající na starém sídelním hradě odděleném od Ratiboře rozlévající se řekou Odrou, představoval jakýsi vzdálený symbol moci, který se měšťanům a městské radě čas od času připomenul leda nějakým privilegiem. Není proto divu, že hlavní zásluhu na objevení nejdůležitějšího svědectví o odrazu dobového vnímání konce přemyslovského rodu si nakonec připsala archeologie. Při výzkumu nekropole ratibořských knížat v kostele dominikánek odkryla Krystyna Kozłowska cihlami vyzděnou hrobku s kosterními pozůstatky muže, na jehož rakev byl při pohřbu položen tradiční symbol vyhaslé dynastie – rituálně zlomený meč. Správu země vzápětí převzal Valentinův strýc Jan z rodu opolských Piastovců a po jeho nástupu se začaly vytrácet poslední živé vzpomínky na přemyslovskou kapitolu v dějinách moravskoslezského pomezí. Nejúplnější zpráva o konci přemyslovských opavských a ratibořských knížat tak byla sepsána v poněkud vzdálené Vratislavi. Její autor tehdy poznamenal, že se po smrti knížete Mikuláše (a nečekaně i jeho bratra Jana) uvolnil v roce 1506 stolec pro nejmladšího ze sourozenců – Valentina. Ten se, ač hrbatý, údajně vyznačoval velkou moudrostí a čistotou mravů. Více než o skutečném vladaření ratibořského knížete však zápis vypovídá o zjevných rozpacích analisty, jemuž se mohla zamlouvat třeba poměrně klidná Valentinova éra a průchod své spokojenosti dal zdůrazněním vladařských ctností. Současně tím však ospravedlňoval zjevný nesoulad mezi viditelnou tělesnou diskvalifikací a přijímaným předobrazem vládce. Ve svém rozjímání však nebyl sám. Také jiný soudobý pramen zdůrazňoval Valentinovu vznešenost, statečnost a moudrost, která vyrovnávala tělesné nedostatky. Tělesná konstituce se (v očích pisatelů) ocitala v příkrém rozporu s osobními vlastnostmi knížete, a tak se jen úmrtí starších bratrů mohlo stát legitimním podnětem k Valentinovu převzetí vlády. Tímto konstatováním zároveň oba naši zpravodajové své vypravování končí. Citované zprávy a vlastně i samotné ratibořské anály nám ale skrývají odpověď na mnohem podstatnější otázku, totiž zda Valentinovi současníci vnímali jeho smrt jako vymření rodu Přemyslovců (tak jak jsme nakloněni vidět ji dnes), nebo jen jako vyhasnutí jedné z četných linií slezských zeměpánů sídlících, jak nikoli bez špetky ironie poznamenali v nedalekých Hlubčicích, pomalu v každém větším městě.
OPAVŠTÍ VÉVODOVÉ A RATIBOŘSKÁ KNÍŽATA Patrně nejznámější postavou legitimizované linie opavských Přemyslovců se stal sám její zakladatel Mikuláš I., syn krále Přemysla Otakara II. Svým dílem zde jistě zapůsobil i mýtus romantické lásky, která se s Mikulášovými osudy protíná hned dvojnásobně. Nemanželský syn českého panovníka a Anežky z Kuenringu se těšil otcově přízni a po ztroskotaném jednání s papežským stolcem, které by Mikulášovi zajistilo právo na trůn, Přemysl Otakar II. synovi poskytl alespoň apanáž ze vzdálené opavské provincie. V osudné bitvě na Moravském poli v roce 1278 Mikuláš upadl do uherského zajetí a po svém návratu se musel vypořádat s ještě proslulejší mileneckou dvojicí. Na hradě Hradci, představujícím správní centrum provincie, nalezla útočiště královna-vdova Kunhuta i se svým milencem Závišem z Falkenštejna. Ani jejich štěstí však netrvalo dlouho. Obratný Vítkovec, jehož vlivu na nějaký čas podlehl i nový král Václav II., tak dlouho přepínal své sázky na diplomatickém poli, až ve vysoké hře ztratil postavení i život. Ostatně krvavé divadlo pod hradem Hluboká jednoznačně ukázalo míru nenávisti, kterou levoboček vůči Závišovi cítil. Nechal ho (údajně) popravit při- ostřeným prknem jako cizoložníka. Mikuláš se mohl cítit jako vítěz, ale v této době už mu vyrostl mnohem nebezpečnější soupeř. A tím byl jeho nevlastní bratr, český král Václav. Ten nejprve Mikuláše vzdálil do Polska a postupně ho vytlačil i ze samotné opavské provincie. Svá poslední léta tak papežem uznaný potomek „železného a zlatého krále“ trávil za brněnskými hradbami v areálu velkoryse obdarovaného minoritského konventu. Jedinečné satisfakce se Mikuláš dočkal až deset let po vymření hlavní přemyslovské linie. Jen pouhých několik měsíců před svou smrtí se stal (zajisté ne náhodou právě v Brně) svědkem lenního slibu svého stejnojmenného syna, jenž tehdy poklekl a v obvyklém rituálním gestu vložil své sepnuté dlaně do dlaní Jana Lucemburského. V roce 1318 se tak definitivně završilo formování opavského vévodství a zřejmé byly i jeho vazby k českému králi, potažmo k české koruně. Mikuláš II. se Janovi za jeho důvěru bohatě odvděčil a po několik následujících desetiletí se stal jedním z tvůrců lucemburské politiky ve Slezsku a Polsku i jakýmsi stabilizujícím prvkem v prostředí slezských piastovských knížat. Vztah českého krále a jeho opavského vazala se sice neodvíjel vždy bezproblémově, přesto roku 1336 přiřkl Jan Lucemburský Mikuláši II. i osiřelé ratibořské knížectví. Nad jasně definovanými příbuzenskými nároky okolních piastovských rodů převážilo královo slovo, jenž rozhodl jako lenní pán slezských knížat. Ostatně bez královské podpory by nemělo valný smysl ani Mikulášovo manželství s Annou Ratibořskou. Tak na moravskoslezském pomezí vznikla rozsáhlá doména opavských Přemyslovců, zahrnující opavskou a ratibořskou zemi. Mikuláš II. svým vystupováním napomohl upevnění svrchovanosti českého krále nad slezskými knížaty, což mimo jiné nepřímo stvrzují i dva následující vévodovy sňatky, jimiž byl posílen lucemburský vliv v piastovském Poodří. Model přemyslovského panování se také záhy přiblížil správě země známé i ve spřízněném piastovském prostředí včetně neblahé tendence k tříštění domény mezi všechny mužské potomky vládnoucího knížete. A tak již v roce 1377 rozdělila smírčí komise z řad opavské šlechty Mikulášovo vévodství na čtyři díly mezi jeho syny, jmenovitě Jana, Mikuláše, Václava a Přemka, a přestože oba prostřední bratři (tedy Mikuláš a Václav) nezaložili vlastní dynastii, napříště se přemyslovský rod trvale rozdělil na větev opavsko-ratibořskou s centrem v Ratiboři a vlastní opavskou, jejímž opěrným bodem zůstal hrad Hradec a blízká Opava. Další dělení se odehrála v následujících desetiletích. Politickým dědicem Mikuláše II. však zůstala ratibořská linie, potomci Jana I., která si dokázala uchovat těsnější vazby k pražskému trůnu. I v jejím vystupování bychom mohli nalézt stíny patrné ve vývoji všech slezských knížectví. Dvory chudnoucích zeměpánů již přestávaly být nástrojem kariér nejbohatší nebo dokonce ze zahraničí přicházející šlechty a postupně (i nezadržitelně) se provincializovaly. Rozpadající se komorní doména a tlak věřitelů vedly k dalším a dalším prodejům, zástavám a zrychleně vzrůstajícím dluhům. Opavský vévoda Arnošt se dokonce stal vévodou bez vévodství, když se po prodeji svého podílu musel obrátit na pražský dvůr a žádat Jiřího z Poděbrad o „přístřeší“. Husitský král se k nešťastnému Arnoštovi choval velmi blahosklonně. Záhy však i on pochopil strategický význam Opavska a skoupil další díly země s cílem zajistit vévodský titul pro své syny a tento prostor pro vlastní dynastii. Jeho příklad ostatně napodobil i Matyáš Korvín, když pro změnu vytlačil z opavského vévodství Jiříkova syna Viktorina, byť ani Korvínové se na moravskoslezském pomezí neudrželi déle než několik málo let. Přestože si ratibořská linie opavských Přemyslovců dokázala zachovat jistý vliv po delší dobu než jejich opavští příbuzní, nelze si za jejich činy představovat „uvážlivější“ výkon zeměpanské role, ale především jejich lepší výchozí pozici, nižší počet mužských potomků a současně snad i jistý díl štěstí. Jan I., nejstarší ze synů Mikuláše II., si totiž vedle příslušné čtvrtiny Opavska připsal i nedělené ratibořské knížectví, neboť pouze on pocházel z prvního Mikulášova sňatku s Annou Ratibořskou. Zbylí mužští sourozenci se už narodili z dalších otcových manželství. Jádrem Janovy domény se tak stalo historicky vymezené ratibořské knížectví s tradicí starší piastovské vlády, vlastními zemskými orgány a výsostnou rolí Ratiboře, která soupeřila s Opavou o roli hospodářského hegemona oblasti. Diplomatickou obratnost musel Jan I. prokazovat nejen na pražském dvoře, ale – pokud se chtěl v zemi prosadit – i vůči domácí zemské obci. Ostatně viditelným projevem těchto snah se stalo vědomé kultivování piastovské tradice. Ta rozhodla třeba o výběru rodové hrobky. Jestliže Mikuláš I. byl pochován v minoritském kostele v Brně a ostatky jeho stejnojmenného syna spočinuly u menších bratří v Opavě, Jan si nechal po piastovském vzoru připravit hrobku v kostele ratibořských dominikánek. Jeho rozhodnutí respektovaly i následující generace knížat včetně již zmiňovaného Valentina. Značné rozdíly mezi opavskou a ratibořskou větví lze doložit na způsobu, jakým opavská knížata pracovala s tradicí a jak se snažila klást vznik opavského vévodství již do časů krále Přemysla Otakara II. Pružnost, s jakou dokázali přemyslovští zeměpáni využívat a spoluvytvářet zemskou symboliku, výmluvně dokládá i existence „lví“ pečeti, která po dvě generace reprezentovala v roce 1377 vydělené Hlubčicko. Mikuláš III. na své sekretní pečeti spojil obraz lva (erb města Hlubčic) nesoucího na hrudi půlený červeno-stříbrný štít (opavské vévodství) s tlamou zakrytou helmem s buvolími rohy, což bylo tradiční znamení opavských Přemyslovců. Shodně, tentokrát s citem pro piastovskou minulost, postupovali Přemyslovci i v ratibořském knížectví. V čele tamního konventu dominikánek stanula dcera Mikuláše II. a jejím sestrám se v tomto prestižním ženském konventu zřejmě dostalo vychování. Zeměpán tímto způsobem deklaroval své navazování na piastovskou vládu a svým postojem potvrzoval i respekt k stále živým symbolickým strukturám. Obnovením tradice pohřbů v konventním kostele dominikánek se pak tento intimní vztah k piastovské tradici ještě zvýraznil. Postupný úpadek, jenž od konce 14. století tragickým způsobem poznamenal opavské (a ratibořské) Přemyslovce, však nelze hodnotit bez znalosti kontextu. Bezmála shodný vývoj lze totiž sledovat v celém Slezsku. Slezská (a opavská) knížata přemyslovského původu již nemohla hledat legitimizační nástroj v přespříliš vzdálené královské tradici. Jistý smysl a vliv si uchoval pouze obraz prvních opavských vévodů, či spíše opavských vévodů a obraz ratibořských knížat. A právě v tomto duchu bychom mohli chápat rituál, na jehož konci byl nad Valentinovou rakví zlomen meč. Nejistotu a neklid v zemské obci nevyvolávala smrt posledního z přemyslovských knížat a vlastně ani posledního z Přemyslovců. Obavy vzbuzovalo narušení po generace vytvářené sítě právních a sociálních vztahů mezi zeměpanskou dynastií a jejími poddanými. Mezi prvními zeměpanskými akty Jana Opolského bychom tak mohli nalézt potvrzení privilegií městu Ratiboři a rovněž s odstupem několika let vyhlášený zemský řád ratibořského a opolského knížectví, který šlechtě pojistil respektování jejích tradičních svobod. Už tyto dva skutky lze považovat za epilog přemyslovské vévodské dynastie. V řídkých případech se sice její jméno mihlo i v pramenech mladší doby a později i v obsáhlých genealogických pojednáních o slezských knížatech, ale pro případné čtenáře už zůstávalo pouhou kuriozitou. Na dlouhodobém vytěsňování Valentina Hrbatého a jeho předků z historické paměti se nakonec valnou měrou podílel i Josef Šusta, když v heslu v autoritativním Ottově slovníku naučném komentoval zavraždění Václava III. roku 1306 v Olomouci slovy …Přemyslovci zmizeli a národ nenalezl již dynastie domácí…
LITERATURA: P. Kouřil – D. Prix – M. Wihoda, Hrady českého Slezska, Brno-Opava 2000; K. Kozłowska, „Knížecí nekropole v klášteře sv. Ducha sester dominikánek (v současnosti muzeum) v Ratiboři“, in.: Vlastivědné listy 30, 2003, s. 1–3; B. Studt, Fürstenhof und Geschichte. Legitimation durch Überlieferung, (Norm und Struktur 2), Köln 1992; A. Weltzel, Geschichte der Stadt Ratibor, Ratibor 1861.
Martin ČAPSKÝ (1974) přednáší české středověké dějiny na Slezské univerzitě v Opavě. Zabývá se obdobím pozdního středověku se zaměřením na dějiny Slezska.