Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Přemyslovské dědictví

Aktuální číslo

Epilog slavného věku

Epilog slavného věku

Svědectví Zbraslavské kroniky o přemyslovské dynastii
Robert Antonín

Vládne-li špatně král, mře zákon a bloudí i stádo, nákaza zachvátí jedny, zlo druhé, škod šestero zbývá: některé uchvátí smrt a ostatní v zajetí drží, otročí svobodný muž a šlechetné osení hyne, sirotek začíná plakat a nevěsta ženicha želet – těžkostí víc a víc vždy vzrůstá většině lidí…

Takto výstižně v několika větách vystihuje Petr Žitavský období neúspěšné vlády Jindřicha Korutanského v Českém království po vymření mužské přemyslovské linie a náhlé smrti Rudolfa Habsburského, zvaného Kaše. Skličující vzpomínky cisterciáckého mnicha a pozdějšího opata Zbraslavského kláštera na léta 1306–1310 měly zcela jistě svůj původ v těžkostech, jež dolehly za slabé královské vlády na Petrův mateřský klášter. Dobu hospodářského vzmachu prestižní fundace krále Václava II. střídá čas nejistot a pokoření. Čas, kdy nejmenovaný ozbrojenec z družiny Viléma Zajíce z Valdeka uštědří políček náhrobku Václava II., čas, kdy se někteří mniši zbraslavského konventu musí pro nouzi a nedostatek potravin uchýlit na klášterní venkovské dvorce a kdy – podle Petrových slov – vycházejí pro útisk bídy bez kukly, jen ve škapulířích. Právě tehdy píše Petrův předchůdce Ota první kapitoly Zbraslavské kroniky. Jeho mysl se upíná k minulosti: ke slávě posledních přemyslovských králů, a především k životu zakladatele Zbraslavského kláštera Václava II.

PAMĚŤ A DĚJINY V oněch smutných dobách se zbraslavský opat Ota pokusil připomenout Václavův život, jeho ctnosti i zásluhy a snad ani netušil, že se tyto úvahy stanou základem nejrozsáhlejší české středověké kroniky. Václav, štědrý fundátor Zbraslavského kláštera a zároveň úspěšný vládce, dokázal překonat těžké období oslabení panovnické moci v Čechách po smrti Přemysla Otakara II. a následně získat polskou korunu i korunu uherskou pro svého stejnojmenného syna. To je hlavní hrdina psaných pasáží první knihy kroniky a Petr Žitavský, navazující na Otovu práci, retrospektivní pohled heroizující vládu předposledního Přemyslovce zachovává. Oba kronikáři pak zasazují život a činy Václava II. přesně v intencích dobových zvyklostí mezi činy jeho slavného otce Přemysla Otakara a krátký a tragický životní příběh jeho syna Václava. Vzniká tak ucelený a poutavý příběh posledního vzestupu a pádu středoevropské vládnoucí dynastie, umocněný sentimentem vycházejícím z depresivních let slabé vlády Jindřicha Korutanského a následného bouřlivého období za Jana Lucemburského. První z Lucemburků na českém trůně, jak vyplývá z kroniky samotné, nesplnil představy cisterciáků o obnově silné moci krále v zemi. Předestřené pojetí osudů posledních tří přemyslovských králů z pera zbraslavských mnichů vykazuje dodnes značnou životaschopnost. Poskytovalo inspiraci kronikářům již od doby Karla IV. Tehdy se popis života Přemysla Otakara II., Václava II. a Václava III. stal osou dějin českého národa ve druhé polovině 13. a na počátku 14. století. Osudy země jsou v dané době bytostně spjaty s osudy těchto panovníků. Odkazu zbraslavských kronikářů a jejich eklektiků působících ve 14. století, jako byl např. František Pražský či Přibík Pulkava z Radenína, umocněného vypravěčskou dovedností Václava Hájka z Libočan, se ujal ve svých knihách českých dějin František Palacký. Ačkoli se řada dnešních historiků pokouší doplnit „cisterciácký“ výklad vlády Přemysla Otakara II. a především vlády Václava II. a Václava III. z pozic nově zkoumaných pramenů, zůstává osa vyprávění zachována. Je to pochopitelné. Kritický rozbor listin či formulářových sbírek naše poznání o konci 13. století v českých zemích posouvá. Směr tohoto posunu je však předem daný možnostmi naší imaginace, která je utvářena především na základě znalostí získaných z narativních pramenů – jako například Zbraslavské kroniky. Takto vzniká základní vrstva dějinné paměti o činech posledních přemyslovských králů, která se usazuje v našem povědomí a stává se prostředkem našeho vlastního porozumění dějinným souvislostem poslední třetiny 13. a počátku 14. století. Naše imaginační možnosti uchopení reality konce 13. století jsou tak založeny na spisu vykazujícím řadu rysů hagiografické literatury. Zbraslavská kronika byla totiž podle vlastních slov kronikářů psána s původním úmyslem podat výklad života fundátora kláštera Václava II. jako vzor pro životy dalších generací. Není nepravděpodobné, že konečným cílem prvního z kronikářů bylo vytvoření legendy, která měla oslavovat zakladatele Zbraslavského kláštera. Jako taková v sobě první kniha kroniky spojuje konkrétní osudy žijícího českého krále Václava s ideálem ctnostného a zbožného života panovníka v pojetí cisterciáckých mnichů. Zbraslavská kronika začíná připomenutím osobnosti a vlády jeho otce Přemysla Otakara II.

KRÁL ŽELEZNÝ A ZLATÝ Jako inspirace pro popis osudů Václavova otce zřejmě posloužilo Otovi druhé pokračování Kosmovy kroniky, jmenovitě pak Příběhy krále Přemysla Otakara II. a Vypravování o zlých letech po smrti Přemysla Otakara II., na něž Ota v samotné kronice odkazuje. Přesně v intencích řečených děl charakterizuje zbraslavský kronikář Přemysla jako panovníka, … jenž od času jinošství svého mužně jednal a ušlechtilost ducha královského velkolepostí mužných činů všude zdobil… Přemysl Otakar II. je Zbraslavskou kronikou vnímán jako nositel kultivace surového českého prostředí, jemuž dává příklad svým jednáním a ctnostným, přitom však odvážným životem. Je nabíledni, že pověst o mocném a spravedlivém vládci Přemyslovi se v prvních desetiletích 14. století stává obecným majetkem, pronikajícím do povědomí široké skupiny obyvatel, a jako taková se stává známou i povalečům a holičům, na jejichž hlas ve věcech charakteristik života vládců Zbraslavská kronika mnohdy odkazuje. Pověst o Přemyslovi byla natolik silná, že ji nemohl zcela přejít ani jindy hyperkritický „tak řečený“ Dalimil, jenž charakterizuje Přemysla Otakara v prvních pasážích své kroniky jako jarní květ, růži vzešlou uprostřed louky, jejímž prostřednictvím oslavil Bůh Českou zemi. I Dalimil se drží odkazu druhého pokračování Kosmova. Přemysl jako muž krásných mravů žije životem štědrého, moudrého hrdiny. Obrací pohanské Prusy na víru a tvrdě odplácí zlodějským Bavorům. V otázce následné kultivace českého prostředí se však tzv. Dalimil s pojetím Zbraslavské kroniky ostře rozchází. Tam, kde se Ota pochvalně vyjadřuje o hrazení měst, vytýká český kronikář králi, že poskytl Němcům města a vsi, které jim navíc ohradil. Tam, kde Zbraslavská kronika chválí Přemyslovy zásluhy o rozvoj turnajů v Čechách, napadá tzv. Dalimil tyto záliby ostrým kritickým slovem. Obraz Přemysla Otakara II. se na stránkách obou kronik napříště rozchází. „Dalimilův“ Přemysl hyne na Moravském poli pro příkoří, kterého se dopouštěl na českých pánech, a pro svou pýchu, s níž odmítá pomoc Záviše z Falkenštejna v předvečer bitvy. Takového Přemysla Otakara II. známe posléze z básnické skladby Král Přemysl Ottokar a Záviše, pocházející z 15. století. Záporné rysy postavy Přemysla ve Zbraslavské kronice chybějí. Otec Václava II. sehrává v několika úvodních kapitolách roli vysloveně kladnou. A to i ve chvílích, kdy dochází ke střetu mezi ním a nově zvoleným římským králem Rudolfem I. Habsburským o země babenberského dědictví. Oba soupeři stojí ve sporu na svých pozicích s pevným přesvědčením o svém právu. Nevítaným poslům římského krále Rudolfa se při Přemyslově dvoře dostává náležitého uctění, avšak jejich žádosti na navrácení rakouských zemí není vyhověno. Právem rozezlený Rudolf, jenž ve Zbraslavské kronice vystupuje taktéž jako kladný hrdina, tchán a rádce Václava II. ve věcech vlády, shromažďuje vojsko. Přemysl činí totéž, vzápětí si však vtisknou polibek míru. Sjednané spojenectví, stvrzené zasnoubením dětí obou panovníků, však netrvá dlouho, jelikož, jak praví zbraslavský kronikář: …zřídka sousedé spolu a vlastní bratři se snesou, zloduch nesvolí jim žít v míru a vzájemné shodě. Následné selhání Přemysla a jeho ustoupení od mírového řešení vztahů s římským králem tak není selháním osobním, je znakem doby. Zásadní podíl na obnovení válečného stavu mají především rady některých Přemyslových rádců. Není to naposled, kdy se díky radě „svých“ vydávají čeští králové na stránkách Zbraslavské kroniky na scestí. Tento motiv nadále rozvíjí druhá větev českého středověkého dějepisectví v čele s Přibíkem Pulkavou, v jehož kronice jsou špatné rady některých Přemyslových rádců opětně akcentovány. Rozdíl mezi pojetím kronikáře Oty a Pulkavy spočívá v tom, že zatímco Ota klade vinu za pád Přemysla na Moravském poli celému národu, jenž nechal vladaře zahynout, Pulkava již zřetelně odhaluje hlavního viníka – zrádce Milotu z Dědic. Hejtmana, v něhož vložil Přemysl svou důvěru. Není třeba připomínat, že Milotova zrada je, jak ukazuje bádání na tomto poli, především kronikářskou fikcí. Přemysl Otakar II. se napříště stává osobností, která přes svou rozporuplnost, danou právě rozdílností pohledů narativních pramenů, plně ovládne kolbiště politických dějin druhé poloviny 13. století. Není divu. Již léta bezprostředně následující po Přemyslově smrti, v nichž je České království v důsledku úpadku pevné centrální moci zmítáno na vlnách šlechtické anarchie, zavdávají dostatek podnětů ke vzpomínkám na dobu „velkého krále“, jehož vláda zajišťovala mír a prosperitu nejen klášterním domům, ale i dalším církevním institucím, na jejichž půdě vznikala prostřednictvím psaného slova díla paměti, oslavující činy padlého hrdiny. Takový je i Přemysl Otakar v odkaze zbraslavských cisterciáků.

KRÁL A SVĚTEC Jako otec Václava II., zakladatele Zbraslavského kláštera, nemohl ostatně Přemysl na stránkách Zbraslavské kroniky sehrát jinou roli. Ohromujícím příběhem vzestupu a pádu Přemysla Otakara II. je v prvních osmi kapitolách uvozen samotný život hlavního hrdiny. Václavova charakteristika podaná Otou od začátku vypovídá, jak budou kronikáři nadále k postavě Václava II. přistupovat. Tak se dovídáme, že Václav …byl předmětem podivu osob vznešených, útěchou nízkých a toužebným oddechem kterýchkoli potlačených. Byl též opatrný v radách, mocný v pomocích a věrný v kterýchkoli věcech svěřených; dále služby Boží byl podporovatelem bedlivým, rytířství světského obnovitelem horlivým a neméně všech mnichův otcem a ochráncem oddaným; brzy mnichem, brzy rytířem byl, brzy poučení o kralování všem knížatům udílel a laskavost královské dobrotivosti nikomu žádajícímu naprosto neodepřel… S trpělivostí světce snáší sedmiletý nástupce českého trůnu úskalí života v braniborské internaci, kde je trápen postem a hladem, zbaven královských potěšení, nedůstojně oblékán a obouván. Avšak …přes to všechno Václav, nejsa nepamětliv vrozené sobě vlídnosti, trpělivě snesl a spoluvyhnancům svým, aby znepokojeni na mysli neklesali, veselou tvář často ukazoval, sklíčenost mysli své, sám sebe zdržuje, tajiti se snažil, také věrné své často tváře se veselým potěšoval. Již ve chvílích útlého dětství vystupuje budoucí vládce uvědoměle. S moudrostí starce uchovává příkoří pouze ve svém nitru. Je zjevné, že obraz mladého Václava je formován nedílnou součástí středověké topiky, prostřednictvím topu stařec – mladík (senex – iuvenis). Tak si mladík na stránkách Zbraslavské kroniky uvědomuje všechny důsledky svého jednání. Samota, ve které se Václav ocitl, byla podle kroniky jedním z formujících okamžiků charakteru mladého muže. Václav začal žít ctnostným životem a v době, kdy se jiní věnovali především světským rozkoším, on vyhledával vnitřní ústraní. Snad právě zde je nutné hledat cestu k tvorbě obrazu mnišského krále Václava, který po příjezdu do země: … jako beránek tichý se jevil, a ukazuje věk mladistvý všem následování hodný, mravy zřízenými jej zdobil, … vždy úměrně a jedním způsobem se držel. Následně často navštěvuje prahy svatých a dává hojné almužny – vyhýbal se hrám mladíků – všem jest milý, pokorný, života mírného, neboť šat rovný, setkaný z prosté vlny, nikdy rozdělený, nebo různou barvou ozdobený šatil chlapce… Vlněný oděv, symbolizující potupení Václavovy královské důstojnosti za doby braniborské internace a zrcadlící život ve strádání, obratem ruky poslouží kronikáři jako symbol ctnosti. Podobné, téměř shodné charakterové rysy vykazoval samozřejmě i svatý Václav ve svatováclavské legendě ze 13. století. Sv. Václav, stejně jako Václav II., nenacházel zalíbení v chlapeckých hříčkách a prožíval podivuhodné chlapectví, v němž nebylo potěšení z marnosti. Stejně jako byl Václav II. ve Zbraslavské kronice zahnán do niterního ústraní a donucen k sebezapírající trpělivosti v průběhu své internace v Braniborsku, prožívá sv. Václav obdobné pohnutí mysli v dobách pohanské reakce své matky Drahomíry. Tak se nám obraz sv. Václava, skrývajícího v legendách pod pláštěm malý žaltář, stýká s obrazem Václava II., trpícího na stránkách Zbraslavské kroniky vnitřní nejistotou nejen v době před příchodem do země, ale i po něm, kdy je nucen čelit démonu v podobě Záviše z Falkenštejna. Obraz mnišského Václava II., zakladatele Zbraslavi, však nepřekročil hranice Zbraslavské kroniky. Jeho stopy nalézáme snad jen u Františka Pražského, který v krátké parafrázi připomíná Václavovu bohabojnost a duševní vyspělost. Nepronikl ani do veršované kroniky tzv. Dalimila, který sice Václavovi vytýká přílišnou příchylnost k církevním osobám, zejména pak k mnichům, jeho motivací je však poukázat na to, že král, věnující se více službě Bohu než vladařským povinnostem, zanedbává správu země. I na tomto místě se tzv. Dalimil, vyčítající Václavovi II. nedůslednost při soudech, s pojetím zbraslavských kronikářů rozchází. Ota a posléze Petr představují osobnost předposledního Přemyslovce v celé řadě specifických rolí. Jako středověký myslitel s fenomenální pamětí, již dovedl využívat i při řešení scholastických subtilit, vystupuje Václav na stránkách kroniky v roli téměř sókratovské, když svými otázkami ukazuje učencům meze jejich poznání tím, že uváděl znalé a moudré muže, které zval na svůj dvůr, do sporu, aby z různosti jejich názorů okusil ovoce pravdy. Přes četná místa věnovaná náboženskému životu Václava II. neopomínají oba kronikáři zdůraznit roli Václava II. jakožto soudce, ba co víc, zákonodárce majícího stále na zřeteli blaho a prospěch jemu svěřeného lidu, jenž: …všecka práva království doposud rozptýlená a zcela nedokonalá pod jistá pravidla zákonů a zřízení uvésti zamýšlel. Přes mocně akcentovanou zbožnost krále, jeho zanícení pro kult Panny Marie a často kvitovanou náklonnost k cisterciáckému řádu, dovedenou ad absurdum v posledním přání umírajícího Václava být pochován v šedé mnišské kutně bez ozdob a pompy, neopomenou zbraslavští kronikáři zdůrazňovat úspěchy, které jejich hrdina sklízí na politických kolbištích středověké Evropy. V této podobě přechází obraz Václava II., který je pro své bohatství, moudrost a sílu svého vojska vyhledáván a volen ostatními národy za vládce, i do kronik druhé poloviny 14. století. Ty napříště jen parafrázují již Zbraslavskou kronikou popsané politické kroky, jejichž prostřednictvím získává český král v roce 1300 polskou královskou korunu a následujícího roku pro svého syna i korunu uherskou. Vladařské úspěchy krále Václava ostatně vyjmenovává a kladně hodnotí v úvodní charakteristice jeho osoby také Dalimil. O velikosti odkazu Václava II. svědčí ostatně i fakt, že bezprostředně po jeho smrti neupadá země do období krize. Místo něj nastupuje poslední Přemyslovec Václav III. Charakteristika Václava III. v českých středověkých kronikách je svázána melancholií, s níž se Petr Žitavský a po něm i ostatní kronikáři ohlížejí za posledním podťatým výhonkem přemyslovského rodu. Vláda Václava III. byla i pro jeho současníky natolik epizodická, že se k jejímu zhodnocení vlastně ani nedostali. Logicky tak zůstal ve stínu svých předků. Zároveň však již na sklonku 14. století představovala jeho osoba přirozené vyústění vlád Přemysla Otakara II. a Václava II., jak tomu napovídá vyobrazení tří posledních Přemyslovců společně s motivem svaté Trojice v jihlavs kém rukopise Zbraslavské kroniky, kde je Václav III. ozdoben všemi třemi jemu náležícími korunami – českou, polskou a uherskou. V kronikách je napříště věnována větší pozornost smrti než životu mladého Přemyslovce, neboť právě ona zavlekla zemi do období těžkých zkoušek mezi lety 1306–1310. Do období, v jehož skepsí a depresí prodchnutém ovzduší vzniká na stránkách Zbraslavské kroniky základní obraz posledních přemyslovských králů, se kterým pracuje historická věda dodnes. Je to obraz vesměs heroizující, rozvíjející v životech Přemysla Otakara II. a Václava II. všechny dobové vize o tom, jakým by měl pravý křesťanský vládce být. Poslední Přemyslovci zůstávají nadále v naší paměti jako velcí vojevůdci, diplomaté a zakladatelé, schopní hluboké senzitivity v prožitcích víry. S odchodem této dynastie se královské Čechy neloučí pouze s obdobím relativního klidu a prosperity. Smrtí Václava III. odchází z dějin první pokolení českých přirozených vládců.

LITERATURA J. Šusta, Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. České dějiny II/1., Praha 1935; J. Šusta, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví 1300–1308. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje, Praha 1917; V. Vaníček, Velké dějiny zemí Koruny české III., Praha 2002; J. Žemlička, Století posledních Přemyslovců. (Český stát a společnost ve 13. století.), Praha 1986.

Robert ANTONÍN (1977) se badatelsky zabývá obdobím posledních Přemyslovců a nástupu lucemburské dynastie v Čechách. V současné době působí jako doktorand v Historickém ústavu FF MU v Brně.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz