Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Přemyslovské dědictví

Aktuální číslo

Odkaz fojta Bertolda

Odkaz fojta Bertolda

Zakladatelé a kolonizátoři v dlouhém století českých dějin
Martin Wihoda

Konec roku 1913 měl pro Bruntálské zvláštní význam. Město si připomínalo sedm set let do okamžiku, kdy český král Přemysl Otakar propůjčil obci magdeburské právo. Protože se tak stalo poprvé v dědičných přemyslovských državách, mohli se měšťané pyšnit primátem nad jiné vynikajícím.

Upřímné nadšení bruntálských patriotů sice mírně hořklo před protesty historiků, kteří upozorňovali, že Přemyslovo privilegium nevzniklo na písařském pultíku královského notáře, nýbrž v proslulé falzátorské dílně Antonína Bočka, nicméně důstojný průběh oslav ke spokojenosti přípravného výboru narušen nebyl. Minulost nepostrádá jistou dávku ironie, neboť posměchem stíhaný letopočet 1213 nelze jednoduše odmítnout. Právě to Antonín Boček velmi dobře věděl. Jako znalec moravských pramenů si povšiml, že se v Přemyslově listině z roku 1223 připomíná lhůta deset let, která měla uplynout od lokace města Uničova, jehož obyvatelé užívali magdeburské právo podle vzoru města Bruntálu. Příslušné místo si vyložil jako důkaz, že v Bruntále znali magdeburské normy již kolem roku 1213. Chyběla vlastně jen ta zakládací listina, kterou naštěstí „objevil“ Antonín Boček. Náš (smutně) proslulý falzátor však pouze vyslyšel volání po jménech otců-zakladatelů. Vhodný příklad nemusel hledat daleko. Stačilo nahlédnout do dobře známého uničovského privilegia, které výslovně připomíná zásluhy fojta Dětřicha. Ten v údolí říčky Oskavy vyměřil půdorys sídliště a stavební parcely, dohlížel na odvádění poplatků a řešil menší sousedské neshody. Pro komunitu, která za Přemyslových časů nesla název Nova villa, vymohl právo svobodného klučení lesa po dobu třiceti let a zeměpanskou mocí chráněné hranice přiděleného újezdu. Uničovský fojt Dětřich byl odměněn dědičnou rychtou a jeho sousedé se od roku 1213 mohli nazývat měšťany. Nebylo to málo. Spolu s tímto označením získali jistý stupeň právní ochrany, přestože hrdelní spory měl i nadále posuzovat zeměpán a jeho úředníci. Boček předpokládal, že začátky Bruntálu musely vypadat nějak podobně a proto jen „vyplnil“ chybějící mezeru v pramenech. Odmyslíme-li si však jeho tvůrčí vklad, můžeme sledovat osudy nejstarší městské lokace v českých zemíc až v závěru 13. století, o předchozích událostech není známo takřka nic. S jistotou nelze odpovědět ani na otázku, zda se jádro dnešního Bruntálu překrývá s osadou z roku 1213. Starší literatura sice považuje půdorys města za starobylý, jenže necelé tři kilometry severozápadně od centra Bruntálu leží lánová ves, která se jmenuje Staré Město, s mohutným pozdně románským kostelem Zvěstování Panny Marie. Kvalitní stavba, datovaná vstupním portálem do druhé třetiny 13. století, ukazuje na význam staroměstské fary, jejíž obvod přesahoval hranice obecního katastru. Sděluje se nám tu snad něco podstatného? Spletité církevní poměry naznačují, že městské právo nemuselo mít bezprostřední vliv na urbanizaci bruntálského sídliště. Možná, že magdeburské výsady zprvu chránily pouze aktivitu zvláštní skupiny obyvatelstva (horníků) v řídce osídlené krajině. Vysazení Bruntálu, tedy vymezení mílového okruhu kolem Starého Města, mělo nejspíš pojistit přemyslovské pozice v slibné rudonosné oblasti a současně blokovat ambiciózní plány vratislavského biskupství na kolonizaci regionu. Snad právě v tomto kontextu můžeme vnímat moravský výpad na nepříliš vzdálené Zlatohorsko. Hraniční půtky tehdy přesáhly regionální rámec a v lednu roku 1224 se do sporu zamíchala římská kurie. Ani papež však pražský dvůr nepřiměl k ústupkům a zemská hranice již nedoznala podstatnějších změn. Uničovské a bruntálské měšťany ale na počátku spojovalo ještě něco jiného než pouze společně užívané právo. Byli to horníci, jejichž výsostný poměr k Bruntálu potvrzuje nejstarší městská pečeť (tedy její otisk) z roku 1287. Vztah Uničova k dolování pak definovala listina z roku 1234, v níž markrabě Přemysl propojil místní trh s důlní prospekcí v širokém okolí. Uničov tak, snad ještě více než Bruntál, připomínal spíše zemědělské než řemeslné centrum., ovšem venkov měl tehdy k městu blízko i v mnohem významnějších obcích. Například první známý opavský měšťan Ekkehard kolonizoval ve službách velehradských cisterciáků díl jejich majetku a jako odměnu získal dva lány u Opavy. Velehradským cisterciákům na severní Moravě konkurovali premonstráti z Hradiska u Olomouce. Kromě krčmy v Opavě, zmiňované roku 1201, klášter ovládl rozsáhlý les Střelnou na pomezí opavské a olomoucké provincie. Ani jeden z moravských klášterů se ovšem nemohl srovnávat s olomouckým biskupstvím. To se mohlo spoléhat nejen na příjmy z různých osad a několika kompaktních újezdů po celé Moravě, ale hlavně na Osoblažsko, o jehož osudech nás zpravuje tzv. závěť olomouckého biskupa Bruna z roku 1267. Z obsáhlé listiny, která byla sepsána v předvečer druhé výpravy krále Přemysla Otakara II. do Prus, vyplývá, že ještě před Brunovým vstupem do diecéze na přelomu let 1247 a 1248 obsadil nějaké vesnice u Osoblahy provinční úředník a lovčí jménem Ondřej, ačkoliv se jednalo o majetek ve správě olomouckého biskupa Roberta. Následoval vleklý spor, v němž si Ondřej vyvzdoroval tučnou náhradu ve výši 120 hřiven. Oboustranně výhodný kompromis zklidnil lokální poměry, což se vzápětí promítlo v čilé kolonizační aktivitě, která alespoň zčásti navazovala na starší osídlení. Z Brunova testamentu je patrné, že zde ještě před rokem 1253 existovaly vsi Vysoká, Horní a Dolní Povelice, Sádek, Dívčí Hrad a Menší Hlinka. Z Brunovy iniciativy pak došlo k lokaci dalších osad. Podstatnou, ne-li rovnou ústřední roli při kultivaci krajiny sehrál Brunův lenní systém. V českých poměrech byl unikátní. Rozhodující podmínkou k vydržování nákladného systému manských svazků byla ovšem existence kompaktního nemovitého majetku, což platilo hlavně pro biskupské statky na Opavsku, které se proto ve třetí čtvrtině 13. věku stalo domovem mnoha Brunových leníků. Nejvlivnější místo si u biskupa vydobyli páni z Fulštejna. První z nich ,Herbort, v hodnosti biskupského jídlonoše doprovázel Bruna již v únoru roku 1249 za válečného tažení proti spojencům markraběte Přemysla, a je tedy pravděpodobné, že náležel vůbec k prvním olomouckým leníkům. Primát rodu Fulštejnů mezi biskupskými leníky symbolizovalo velkoryse rozvržené rodové sídlo, hrad Fulštejn nedaleko Osoblahy. Na 13. věku již před léty ulpěl poměrně výstižný přívlastek dlouhého století českých dějin – a opravdu jen stěží lze najít vhodnější příměr. Zemi pokryla relativně hustá síť měst, v podhorských a horských oblastech se (zásluhou horníků) stabilizovalo venkovské osídlení. Navzdory příslovečné neúplnosti dochovaných pramenů je nesporné, že právě tehdy přemyslovské državy vkročily do lepších časů. Až na výjimky však dnes neznáme osudy a jména skutečných hrdinů. Velkolepá modernizace 13. století byla (a stále je) prezentována jako příběhy králů, markrabat a biskupů, ve výjimečných případech také urozenců. Geneze měst, kolonizace, proměny životního stylu a hodnot, to vše bylo spojováno především se jmény mocných, neboť právě takto zní výpověď písemných pramenů. Kdo však byl pravým nositelem tolik obdivovaných změn? Z povahy společenské transformace je patrné, že se v každém případě muselo jednat o velmi dobré znalce právních norem a zkušené organizátory, kteří dokázali sjednat podmínky, za nichž se vyplácelo zakládání venkovských i městských sídlišť. Druhou klíčovou vrstvou nových obcí byli nepochybně obchodníci, horníci a řemeslníci, jejichž zásluhou do českých zemí pronikly vyspělejší technologické postupy. Teprve pak asi následovali rolníci, jejichž počet však zřejmě nebyl nikterak závratný. Jakékoliv obecnější úvahy je zde nutno formulovat s nejvyšší obezřetností. Výpověď pramenů se zpravidla omezuje pouze na základní údaje, a pro úporné hledání „počátku“ většinou staršímu bádání nezbyl čas ani síly na vyhodnocení toho podstatného a zajímavého. Snad právě proto bruntálským patriotům uniklo, že se měšťanům nepodařilo ovládnout dědičnou rychtu a že veřejný prostor nevídanou měrou po celé generace ovládali potomci onoho bájného otce-zakladatele, jehož ostatky snad byly před časem objeveny při výzkumu staroměstského kostela. O nevšedním bohatství a také sebevědomí prvních bruntálských fojtů svědčí velkoryse pojatá kolonizace, kterou prováděli ve vlastní režii. Bez nadsázky výjimečnému respektu se těšil Bertold, jenž roku 1267 pověřil svého služebníka Jindřicha z Waldova, aby vyklučil les Lichtenwerde, přičemž Světlá Hora na zemské stezce mezi Bruntálem a Nisou ještě dnes dokazuje, že se tento plán zdařil a že v podhorské krajině přibyl další nepřehlédnutelný bod. Bruntálský fojt Bertold stál v čele obce ještě roku 1287, kdy na žádost johanitů společně s hlubčickým fojtem Thilem ověřil vybraná papežská privilegia. Byl tedy uznávanou osobností i daleko za hranicemi bruntálské obce. Život a dílo bruntálského fojta Bertolda se nese ve znamení nově zaváděných právních norem, pro něž se ujalo poněkud nepřesné a nešťastné označení ius Teutonicum, německé právo. První zmínka se však objevuje dříve, již v privilegiu moravského markraběte Vladislava Jindřicha, který před rokem 1218 povolil osazování johanitských majetků podle práva Němců. Z velmi povšechné formulace bohužel není patrné, zda johanité měli na mysli nějakou konkrétní državu, nicméně důraz na právo je nepřehlédnutelný. Právě na to však jako by kritické dějepisectví minulých dekád zcela zapomnělo. Novodobý výklad proměn 13. věku, tedy kolonizace a pronikání německého práva, tak či onak souvisí s představami Johanna Gottfrieda Herdera o rozdílnosti Slovanů a Germánů. Na německé straně se prosadil výklad, jenž kolonizaci chápal jako mimořádné kulturní dílo německého národa, který do slovanského prostoru přinesl civilizaci. V českých zemích (a možná ještě více v Polsku) se ujal zcela opačný pohled. Středověká kolonizace byla vnímána jako ohrožení státní, národní a kulturní svébytnosti. Poslední trosky společného česko-německého kulturního prostoru vzaly za své na jaře roku 1945. Zbyla jen společně kultivovaná krajina, kterou od 13. století pokrývala hustá síť sídlišť. Většina z nich přímo vznikla anebo byla modernizována po způsobu německém, tedy more teutonico, což samozřejmě neznamená, že by do přemyslovských držav mířily stovky tisíc německých osadníků. Mnohé napovídá, že výraznou roli v proměnách 13. věku sehrálo domácí obyvatelstvo, či spíše jeho schopnost aktivní recepce nových metod a poznatků. Zdá se, že o úspěchu či neúspěchu nové lokace nerozhodoval ani tak počet nově příchozích, jako spíše jejich kvalita. Proto se také, snad s výjimkou slavné pověsti o krysařovi z Hammeln, jenž zmizel i s dětmi v hoře kdesi na východě, nikde nepodařilo objevit stopy po masivním přesídlování. Ostatně nověji navrhované střízlivé odhady předpokládají, že v rámci emfyteutické kolonizace došlo v průběhu jednoho století k přesunu nejvýše 200 000 obyvatel, kteří se rozptýlili v širokém prostoru od pobřeží Baltského moře až po jižní hranice uherského království. Že velká kolonizace měnila nejprve poměry právní a teprve pak etnické, lze doložit na lokační smlouvě, kterou na konci roku 1248 uzavřel vratislavský biskup Tomáš I. s rytířem Vrocivojem. Ten měl osadit čtyřicet lánů v lese nad řekou Vlčicí, přičemž si biskup vymínil, že v lese nemají být usazeni Němci, nýbrž Poláci podle práva německého nebo jiní. Zpřesňující a svým způsobem absurdní dovětek se stal předmětem zuřivých polemik, jejichž jednotícím rysem byla naprostá ztráta soudnosti, neboť řada jinak seriózních historiků se odmítala smířit s představou, že by Němci mohli být vyloučeni z kolonizačního procesu a že by slovanští lokátoři mohli samostatně užívat německé právo. Samozřejmě, že vůbec nešlo o národnostní třenice. Tomášovo privilegium jen zohlednilo vleklý zápas o pohraniční hvozd, který byl pokládán za nedotknutelný majetek knížete. Zdá se, že biskup Tomáš I., snad v předtuše blížících se sporů, hodlal dokázat „starobylost“ osídlení v pohraničí, a tedy i jeho příslušnost k biskupským statkům, a nejspíš právě proto na Vrocivojovi výslovně žádal nikoliv německé, ale slovanské rolníky. Již František Palacký spatřoval ve změnách 13. století zásadní převrat, v němž se utkal germánský feudalismus a slovanská demokracie, a byl to opět Palacký, kdo propojil velké inovační proměny českých zemí s příchodem Němců. Zdá se, že se v mnoha svých soudech příliš nemýlil. Jisté výhrady lze vznést jen k počtu nově příchozích, neboť mnohé naznačuje, že podstata velkolepé inovace středoevropského prostoru nespočívala v masovém pronikání německého etnika do českých zemí a v následné změně etnické struktury, jako spíše v rychlém přejímání právních norem, způsobu hospodaření, vyspělejší technologie a také hodnotového systému a životního stylu. A protože „nové“ přicházelo z německy mluvících zemí, došlo k jazykové a kulturní germanizaci některých společenských vrstev, zejména měšťanstva. Třinácté století nebylo jen dobou oslnivých úspěchů. Novoty se nezřídka prolínaly se starými tradicemi, a přestože dnes nelze neobdivovat kreativitu české společnosti, ne vždy se reformní snahy setkaly s vlídným přijetím, ne vždy byly modernizační plány přejímány v plném rozsahu. Tak vedle sebe existovalo „staré“ a „nové“, tak se i v provinčním měřítku vytvořily jakési paralelní světy. V tomto smyslu je možno souhlasit s Josefem Žemličkou, že 13. století bylo živé, bouřlivé, překotné, ale v mnohém neukončené. Zanechalo ovšem svůj čitelný otisk v krajině a ještě dnes tak lze obdivovat dílo Jindřicha z Waldova, jenž s pomocí bruntálského fojta Bertolda dokázal ovládnout nehostinný podhorský kout a nabídnout prvním osadníkům i následujícím generacím mikrosvět, v němž mohli žít.

LITERATURA R. Bartlett, The Making of Europe. Conquest, Colonization and Cultural Change 950 –1350, Penguin Books 1993; P. Erlen, Europäischer Landes- ausbau und mittelalterliche deutsche Ostsiedlung. Ein struktureller Vergleich zwischen Südfrankreich, den Niederlanden und dem Ordensland Preussen, Marburg 1992; P. Kouřil – M. Wihoda, „Etnické trojmezí? Výpověď písemných a hmotných pramenů k etnické struktuře moravskoslezského pomezí v epoše vrcholného středověku“, Archaeologia historica 28, 2003, s. 69–111; J. Žemlička, Století posledních Přemyslovců, Praha 1998.

Martin WIHODA (1967) po studiích v Brně, Würzburgu a Marburgu přednáší obecné dějiny středověku v Historickém ústavu FF MU v Brně. Autor knihy Zlatá bula sicilská, Praha 2005.

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz