- Jak být vědcem II. Když jsem před sedmi lety stylizovala svůj článek nazvaný Jak být vědcem (DaS 5/1999), vedly mne k tomu důvody, které pobuřovaly mou mysl a smysl pro jistou spravedlnost. Jistě, nepokládám se za jedinou spravedlivou, která by mohla házet oním příslovečným kamenem. To vůbec ne, mám jen za to, že jsem docela vnímavou pozorovatelkou všeho toho, co se děje okolo mne. Proto mi dovolte, abych nyní rozšířila své původní sledování o nové aspekty. Ještě dříve, než tak učiním, musím poděkovat všem, kdo před uvedenými šesti lety tak souhlasně a s pochopením reagovali na můj text, a to dokonce do té míry, že byl přetištěn i v jiných časopisech.
Vlastně se nejedná ani tak o nové poznatky, jen o záležitosti, které jsou známé v Evropě (i v Severní Americe) již delší čas. Nicméně ve zmíněných oblastech západního euroatlantického světa je přece jenom cosi odlišného — funguje tam systém elementární státní administrativy včetně oblastní kultury — či alespoň do jisté míry organizovaný systém školství a vědy. U nás, navzdory všem proklamacím, takový systém nefunguje, nebo funguje jen velice špatně. I proto je otevřen bezbřehý prostor pro využívání, zneužívání a kořistění z grantů a jiných podobných zdrojů. Zatímco v jiných státech tradičních demokracií jsou granty syceny i ze sponzorských aktivit soukromých subjektů nebo korporací, u nás jde téměř vše na vrub státu (odhlížím tu od zvláště lukrativních grantů Evropské unie). A tak jedna a táž státní kasa živí prostřednictvím řádných výplat své úředníky, učitele, vědce a jinou podobnou čeládku a současně těm, kdož jsou schopni vyplnit jisté formuláře (nebo si na to zjednají odborníka či specializovanou agenturu), přispívá i na "nadstandard" za pomoci grantu.
Neboť současný vědec už není individualitou, ale člověkem týmovým. Jen sám samotinký může sáhnout po grantu, který mu vynese zisk, ale ne zas tak enormní vědecký věhlas. Cení se práce týmová a ještě více je hodnocena spolupráce mezinárodní. Spolupráce mezinárodní a pak už dříve žádaná kooperace meziooborová, neboli interdisciplinární a vůbec všelijaká jiná podobná, hlavně zamlžená pseudoodbornou terminologií.
Není důležité cokoliv napsat, ale především vše vykazovat. V dotaznících na pracovišti, kde vědci dokládají, co za dané období (nejčastěji kalendářní rok) vybádali a napsali, se vykazuje v podstatě podle zažitých a nyní i částečně zastaralých zvyklostí vše — jakákoliv vytištěná stránka či text odevzdaný do tisku. Podobným způsobem (jinak to ani není v lidských silách možné) vědci dokumentují svou činnost i v grantové zprávě. Grantové "výstupy" ("výstup" ve smyslu intelektuální práce — jak odporné slovo může stvořit mysl úředníka!) musí být do velké míry totožné s vlastní náplní práce, ale vykazují se dvojmo či trojmo. Zatímco honorář za knihu, resp. studii či článek je odměnou za odvedenou práci, grantových peněz může zvlášť šikovný vědec využít i za "nepráci"!
Od dob, kdy tento systém grantů a později i výzkumných záměrů vstoupil v platnost, mne trápilo a zajímalo nemálo problémů: je možné, aby jeden a tentýž subjekt intenzivně pracoval na několika projektech? Je možné, aby vědecký ústav, jenž byl zřízen kvůli badatelské práci v určité oblasti, musel permanentně dokazovat své opodstatnění v cyklicky se opakujících stupidních prověrkách a hájit své místo na slunci pomocí tzv. vědeckých záměrů? Kdyby ten, kdo o daných záležitostech rozhoduje, uvažoval alespoň trochu logicky, pak by musel usuzovat zhruba takto: pokud byl ústav zřízen k jistému schválenému zaměření, pak už to byl "vědecký záměr". Má tedy ten papírově vynucovaný "vědecký záměr" původní určení dublovat, rozmnožovat nebo negovat? Samozřejmě, že všechny připomenuté alternativy jsou hloupé a zavrženíhodné, nicméně ony dvě první vzpomenuté možnosti jsou žádoucí a vyžadované.
Všechno by mohlo působit i jistým způsobem komicky, kdyby podobnými nejapnými způsoby neodplývala spousta peněz, které se mohou ztrácet (ne snad přímými krádežemi či podvody) ve zmatku nepřehledného soukolí administrativy na různých stupních. A proto se ptám: neplýtvá se takto těmi penězi, které by bylo možné vyplácet vědcům a vysokoškolským učitelům na mzdách, jež by měly být odstupňovány podle naprosto přehledných kritérií — kvalifikace, odborná činnost, publikační činnost, výzkum etc.?
Píši pro časopis Dějiny a současnost, a samozřejmě problematika humanitních oborů je mi nejbližší. Žel, velmi podobná tristní situace panuje i v technice a vědách přírodních. I když tito kolegové mají výhodu v tom, že jejich práce mohou být citovány v tzv. impaktovaných časopisech, kteréžto kategorie my čeští, moravští, slezští (ale podobně i slovenští) "humáni", jak nám říká středoškolská mládež, nemůžeme dosáhnout.
Ach ta citovanost. Laický pozorovatel zvenčí by těžko uvěřil, že pravý moderní vědec musí nejen sám tvořit (ale to je spíše nepodstatné), vykazovat svou produkci, ale i sledovat, kdo, kde a kdy jej citoval. Už před lety jsem připomněla, že v tomto případě doporučuji učencům napsat co největší blábol, a pak dosáhnou ve výtkách kolegů i největší citovanosti. Nedosti na tom. Domnívala jsem se, že nemohu vymyslet v oboru výzkumu "vědeckosti" nic nového. Jak jsem se mýlila! Věřil bys, laskavý čtenáři, že existují takoví profesoři, kteří nejen že bezostyšně tyjí z prací svých diplomantů, doktorandů a mladých spolupracovníků, ale že také vedou své fámuly k tomu, aby při korekturách doplňovali do článků jiných učenců vědecké odkazy na vlastní práce! To pak narůstá index citovanosti!
Jestliže jsem se v předešlé stati z roku 1999 uchylovala k (rádoby)vtipným hyperbolám, protože mne pseudovědecké manýry iritovaly i vyvolávaly záchvaty smíchu, nyní už mi smích doslova tuhne na rtech. Průměr a rutina se stávají žádoucími, podprůměr a zběhlost ve vyplňování formulářů přinášejí největší úspěchy — odborné, ale i finanční. Peníze získávají ti, kteří se zaváží, že sestaví nějaký "projekt", lhostejno, zda úspěšný, nebo propadák, peníze získávají ti, kteří zvládnou příslušnou "zdeúřední" hantýrku a pak vykáží cokoliv. Cokoliv může být "výstupem" — kvalitní nápad, kvalitní zpracování, kvalitní studie, kvalitní objev. Ale i brak, vše je jedno, záleží jen na vnější formě.
Takže jaké jsou rady pro "skutečné" vědce na počátku 21. věku? Nadále platí vše, co bylo vyřčeno v článku z roku 1999, hlavní je vědomí vlastní důležitosti. Skutečnost, že je někdo velmi neznalý, nebo dokonce neschopný logického úsudku či smyslů zbavený, zjistí okolí až s notným zpožděním, nebo vůbec ne. V případě, že bude slaboduchost zahalena do hávu grantového projektu či výzkumného centra, se výsledná stupidita a duchovní impotence nezjistí vůbec nikdy. A i kdyby — nikdo to nedá najevo, protože by se tak zbavil možnosti týt ze stejných zdrojů.