Lékaři a reformátoři životního stylu rozvinuli v 19. století zcela odlišné a zčásti si odporující redukční diety, které se měly stát zbraní v boji proti nové civilizační chorobě – otylosti.
Alternativní dietetické teorie a praktiky, které vznikaly na přelomu 19. a 20. století původně jako forma společenského protestu, obsahovaly základní rysy moderní redukční výživy. Při hledání zdravého životního stylu pro průmyslový věk prosazovali reformátoři životního stylu rovněž renesanci tělesné kultury. Jejich názory, v dějinách lékařství dosud popisované jako orientované na minulost a údajně nevědecké, ve skutečnosti připravovaly půdu pro moderní zdravotní reformy. Alternativní chápání těla a praktické pohybové koncepty – gymnastika, tanec a sport –iniciovaly kult mládí, slunce, fyzické zdatnosti a štíhlosti, aniž by tato souvislost byla dosud dostatečně rozpoznána. Vznik moderního chápání štíhlosti je tak nanejvýš úzce spojen s dějinami výživy a těla a neobejde se bez propojování přírodovědných a sociokulturních výzkumných přístupů. Prosazování moderního pojetí štíhlosti vykazuje v interkulturním srovnání značné rozdíly v čase i v prostoru. Na Západě obávaná a odpudivá otylost, kterou dnešní medicína prohlásila za nemoc nazývanou nadváha nebo obezita (adipositas), tak v mnoha afrických, asijských a arabských společnostech ještě dnes platí za sociálně přijímaný ideál krásy. Vývoj ideálu štíhlosti je proto plný rozporů: střetávají se v něm nedostatek potravy a z něj vyplývající pojetí tělnatosti jako znaku dosaženého blahobytu na straně jedné a životní skutečnost nadbytku a z ní se odvíjející ideál štíhlého těla jako symbolu sociálního postavení na straně druhé. Tento paradox dlouho určoval dominující ideál krásy. Dokud se zdálo, že zásobování širokých vrstev obyvatelstva potravinami není zajištěno, symbolizovalo korpulentní tělo viditelný blahobyt. Teprve od poloviny 18. století, kdy se zásobování začalo trvale zlepšovat v důsledku reformních opatření, začalo nejdříve měšťanstvo napodobovat ideál štíhlosti, do té doby vyznávaný šlechtou. Tento ideál se pak dále upevňoval v průběhu 19. století a ve druhém decenniu 20. století dosáhl prvního vrcholu. Rostoucí dostupnost potravy vytvořila prostor pro vymezení nových alternativních cílů výživy. Jídlo a pití mohlo být podrobeno vědecky podložené kontrole a postaveno do služeb dalších společenských záměrů. Na místo starších stravovacích tradic nastoupilo státně i společensky vědomě řízené potravní chování poplatné ideálům zdraví a krásy. Geneze kultu štíhlosti je spojena s historií dietní stravy a kultury tělesné zdatnosti, jak ji utvářeli alternativní reformátoři životního stylu kolem roku 1900. Mnoho z jejich myšlenek, zdůrazňujících vědomý přístup k otázkám životního stylu a propagujících např. ekologické zemědělství, plnohodnotnou výživu, kult slunce, těla, tělesné zdatnosti a štíhlosti, proniklo do každodenního života a dnes se nám jeví jako moderní trendy. Je proto zcela oprávněné hovořit v této souvislosti o tehdy podprahové společenské změně. Na pozadí co možná nejužšího sepětí s přírodou a s antickými filozofickými ideály, které byly přeneseny na novou industriální společnost, vznikly zcela nové hodnoty zdraví a krásy, jejichž kořeny vyrůstají z hnutí přírodního léčitelství konce 19. století. K podstatným zásluhám těchto trendů patří, že státem etablovanou vědeckou univerzitní medicínu znovu upozornily na důležitost dietní stravy, půstu, vodoléčby a utužování těla prostřednictvím gymnastiky, tance a sportu. Příliš bujné, harmonickou rovnováhu postrádající tělo odporovalo celostnímu pojetí nemoci alternativních reformátorů, kteří proto vyvinuli první rozsáhlé systémy dietní stravy a tělesných cvičení. Požadovali zavedení dietetiky jako oboru do univerzitní výuky lékařství i do běžné lékařské praxe.
PROTEINOVÉ DOGMA Spor mezi přírodními léčiteli a profesionálními lékaři se jako červená nit táhne celými dějinami diety. Odstartovala jej diskuse, zda je zdravější živočišná, nebo rostlinná strava. V roce 1870 vystoupil chemik Justus Liebig s teorií o živočišné bílkovině jako základním zdroji síly lidského svalstva. Liebigova teorie se záhy etablovala a dlouhá léta přetrvávala jako pevné vědecké dogma ospravedlňující převládající názor o masu jako nezbytné hlavní potravině. Liebig předepisoval relativně velké množství živočišných proteinů (zhruba 120g) jako minimální denní dávku. První malé vegetariánské spolky však toto dogma brzy začaly zpochybňovat svým demonstrativním příklonem k čistě rostlinné výživě. Přírodní léčitelé rychle odhalili hodnotu vegetariánské stravy pro boj proti otylosti, která začala být považována za ošklivý následek nesprávného způsobu života. Vzrůstající mechanizace nastupujícího průmyslového věku totiž způsobila, že stále více těžkých manuálních a tělesných prací bylo nahrazováno kontrolními činnostmi a kancelářskou prací, které sice kladly vysoké nároky na duševní výkonnost, ale spotřebovávaly mnohem menší objem energie získané z potravy. Radikální změna pracovních činností při setrvalém způsobu výživy s vysokým příjmem kalorií nutně musela vést k zdravotním problémům s nadváhou. Účinná kontrola tělesné hmotnosti byla dlouhodobě možná pouze přísným omezením energetické hodnoty potravy. Sociálně a civilizačně kritická hnutí usilující o reformu životního stylu, móda, média a alternativní medicína proto vystupňovaly tlak na prosazení nové normy štíhlosti. Také lékaři rozpoznali v obezitě zdravotní riziko a stanovili závazné normy tělesné hmotnosti. Nejdříve se mluvilo o normální váze, později přišly zdravotní pojišťovny s termínem ideální váha, na který mnozí lidé slyší dodnes. Univerzitní odborníci propagovali výhradně masitou stravu jako prostředek k odtučnění, protože se spoléhali na Liebigovu proteinovou teorii a věřili, že je to cesta k přeměně tělesného tuku ve svalstvo. Přírodní léčitelé oproti tomu ve svých sanatoriích praktikovali vegetariánskou dietu, pití minerálních vod nebo půsty, aby své pacienty zbavili nehezkých tukových polštářů. Ve druhé fázi sporu přírodní léčitelé vyostřili kritiku bílkovinného dogmatu. Zatímco univerzitní medicína nadále vyvíjela nové masové diety jako prostředek k vědeckému odtučnění, byli reformátoři a vegetariáni nuceni rozvinout vlastní teorie, protože začali pod tlakem pokračujícího přírodovědného výzkumu v oblasti výživy pociťovat potřebu ospravedlnit své postoje. Téměř všechny tyto novější vegetariánské a smíšené diety navazovaly na tehdy velice módní teorii ukládání kyseliny močové Alexandra Haiga, která vystřídala dřívější frugivorní teorii vycházející z teze, že každý člověk je od přírody býložravec. Podstatná doplnění přinesly dále teorie světelných kvant a celozrnná teorie Gustava Schlickeysena, nauka o slunečním světle Maxe Bircher-Bennera a teorie plnohodnotné výživy Wernera Kollatha, která si kladla za cíl vědecky zdůvodnit syrovou rostlinnou stravu. Teorie krevního rozkladu Heinricha Lahmanna a nauka o doplňcích stravy podle Ragnara Berga a Carla Röseho, vyzdvihující stravu chudou na kyseliny a kuchyňskou sůl, ale bohatou na minerální látky a vitaminy, dále obohatily dosavadní diskuse. Spor se odehrával především mezi jednotlivými teoretiky výživy. Odtučňovací debata se točila zejména kolem otázky vedlejší stravy, tj. zda by se měly tuky a uhlohydráty přidávat k masové dietě za účelem úspory bílkovin. Postupné objevování jednotlivých vitaminů nakonec odstartovalo skutečnou revoluci v dějinách diety. Teprve tento vědecký pokrok totiž napomohl převážně vegetariánským formám zeštíhlovacích diet (zvláště syrové rostlinné stravě) ke konečnému průlomu.
ZNOVUOBJEVENÍ PŮSTU Stejně komplikovanou bludnou cestu musela urazit také na tradice bohatá postní terapie, praktikovaná už v antice. Úplné přerušení výživy upadlo v procesu zvědečtění medicíny dočasně zcela v zapomnění – podobně jako klasická dietetika. Půst byl vykázán výhradně do náboženské oblasti a s „osvícenou“ sekularizovanou lékařskou vědou neměl mít napříště nic společného. Prvním průkopníkem německého postního hnutí byl přírodní lékař a objevitel suché kúry Johannes Schroth. K dalším vynikajícím osobnostem, které se zasloužily o návrat půstu jako terapeutického nástroje, patřili Richard Kapferer, Gustav Riedlin, Siegfried Möller, Otto Buchinger a Eugen Heun. Tito kazatelé hladu se stále znovu dostávali pod palbu držitelů medicínských univerzitních stolic. Ti považovali lékařsky naordinovaný půst za životu nebezpečný. Zastánci ozdravného postění oponovali tezí, že hladovění představuje v případě nemoci přírodně-biologické instinktivní jednání, přispívá k duševní a tělesné regeneraci, reaktivaci životní síly a konečně k hygienické prevenci chorob. Postní kúry, většinou v kombinaci se šťávami ze syrového ovoce a zeleniny, se potom čím dál více začaly vzdalovat od původního hygienického účelu a podobně jako vegetariánské diety se zřetelněji stávaly prostředkem ke zkrášlujícímu zeštíhlení. Už v průběhu 20. a 30. let minulého století můžeme zaznamenat nápadný nárůst publikací o dietních kúrách spočívajících v hladovění a podvýživě, což svědčí o prvním vrcholu moderního kultu štíhlosti. Přírodní lékaři byli prvními autory moderních dietetických a postních „rádců“, šířících myšlenku zdravého ducha v krásném, štíhlém těle, a tím bojujících proti nadváze. Od přelomu 19. a 20. století ovládla tyto příručky nauka o kaloriích, která zaznamenala velký rozmach. Dietetická kúra mohla být podstoupena pod dozorem lékaře v sanatoriu, resp. nemocnici, nebo ji pacienti absolvovali soukromě bez pomoci lékaře podle návodů v příručkách. Reformátoři výživy začali vyrábět vegetariánské dietní produkty (např. müsli, margaríny, celozrnné pečivo nebo pastu z lískových ořechů jako pomazánku na chléb), ovocné a zeleninové šťávy a další protialkoholické nápoje, vitaminové preparáty a tablety s minerálními látkami, které se prodávaly ve speciálních obchodech zvaných reformní domy. O reklamu na tyto výrobky se starali první speciální štíhlostní rádci. Současný vznik a rozvoj nového chápání těla historicky podmínil moderní kult štíhlosti. Na tomto procesu se zásadně podílely reformní spolky, který si do svého štítu vepsaly tělesnou revoluci uskutečňovanou prostřednictvím nudismu, reformy oblečení, hnutí Tažný pták (Wandervogel), gymnastiky, tance, sportu a dalších emancipačních snah. Všechny tyto proudy stavěly do centra zájmu tělo konkrétního člověka ve všech jeho přirozených variantách. Dějiny tělesné kultury se ubíraly od přírodněléčitelských světelných a vzdušných lázní přes první vyznavače nudismu až k modernímu kultu slunění. Vznešená bledost, kdysi privilegium příslušníků šlechtického stavu, kteří nemuseli pracovat na čerstvém vzduchu, byla vystřídána novým ideálem krásy bronzově opáleného a vytrénovaného těla. Bledost totiž mohla být nově dávána do souvislosti se špatnými pracovními podmínkami v továrnách a dolech. Od poloviny 19. století byla štíhlost stále zřetelněji spojována se sportovností, která zpočátku zůstávala výsadou vzdělaných vrstev, disponujících větším množstvím volného času. Štíhlost tak sloužila především k reprezentačním účelům a k sociálnímu vymezení od nižších vrstev. Zároveň začala klást moderní, na výkon orientovaná společnost stále větší důraz také na zachování tělesné pracovní síly pro potřeby průmyslu. Do debat o štíhlosti se tak kolem přelomu 19. a 20. století kromě lékařských, alternativně léčitelských, estetických a módních hledisek promítaly také aspekty ekonomické a produkční.
TLUSTOŠÍLENSTVÍ Tento nový tělesný pocit přelomu století si žádal také novou módu v odívání, která přinesla pohodlné a tělesný pohyb neomezující prádlo. Hnutí za reformu odívání poprvé upozornilo na naléhavou nutnost praktičtějších oděvů pro práci i sport. Nejdříve se tyto trendy prosadily v oblečení pro koupání a plavání, jízdu na koni, horolezectví, cestování, zimní sporty, lov, šerm, cyklistiku, gymnastiku a tenis. Ze sportu se postupně stávalo masové hnutí. Sportovní oděvy byly stále dostupnější a více zvýrazňovaly figuru. Střih oblečení pro sport respektoval přirozené tělesné tvary a vycházel vstříc pohybu. Pro nepoddajné, pohyb omezující korzety nebylo pod těmito oděvy místo. Pro tyto tendence se v dějinách vědy prosadilo zjednodušené označení štíhlá linie, pocházející od francouzského secesního designéra Paula Poireta. Volání po přirozené štíhlosti nyní vyžadovalo sebekontrolu v přijímání potravy. Přísné dodržování diety, půsty a cílené utužování těla se staly sociální povinností pro všechny, kteří tomuto štíhlému ideálu od přírody neodpovídali. První gymnastické školy vznikaly zvláště v období mezi lety 1900–1920, zatímco speciální literatura o zeštíhlujících dietách začala masově vycházet teprve po roce 1920. Opožděný nástup dietetické literatury byl způsoben počáteční snahou univerzitní vědy o výživě zabránit alternativním reformátorům v šířeních jejich vegetariánských diet. S tím, jak se proměňovaly představy o zdraví a kráse, se touha po štíhlé, sportovní postavě stávala nejčastějším důvodem kontroly stravovacího chování a vědomé tréninkové kultury. Čím více šaty zvýrazňovaly figuru, tím extrémnější se stával ideál štíhlosti. Kolem přelomu století mu vyhovovala ještě poněkud silnější tělesná stavba s oblejšími ženskými tvary, přestože štíhlá postava už byla popisována jako harmonické prodloužení páteře a ostatních částí těla. V průběhu 20. let minulého století se prosadil ideál lineální postavy, chlapecké figury s redukovanými ženskými tvary. Tento první extrémní vzor štíhlosti vedl k dramatickému nárůstu do té doby téměř neznámé nemoci – anorexie. Od přelomu 19. a 20. století se také věnovala stále větší pozornost šířkovým a délkovým poměrům tělesných proporcí, zejména stále zřetelnějším končetinám. Tento obraz těla šířily zejména gymnastické a sportovní příručky pro mladé ženy a muže, které už obsahovaly speciální cviky redukující „nehezké“ tukové polštáře na břiše, nohou, pažích a zadnici. Gymnastika se provozovala podle „systémů“ pánů Mensen- diecka, Müllera nebo Sandowa. Mladé dámy z vyšších vrstev vylaďovaly své tělesné proporce pomocí půstů a kalisteniky, aby zlepšily své šance na svatebním trhu. Ale to byl teprve začátek. Už ve 20. letech minulého století se starost o štíhlé tělo stala masovým módním fenoménem. Štíhlá postava nyní vyzařovala mladistvou aktivitu, sebekontrolu a úspěch. Rovněž mužské tělo se mělo proměnit tak, aby bylo co možná nejvýkonnější a co nejlépe se uplatnilo v produkčním procesu. V ustáleném pojetí se u žen kladl důraz na půvabnou štíhlost, zatímco muž měl vynikat šlachovitým tělem s rozvinutou muskulaturou. Těmto vzorům odporoval na předsudcích vystavěný stereotyp líného, nemotorného, těžkopádného a nepružného tlusťocha, který není schopen začlenit se do dynamiky moderní výkonnostní společnosti. Korpulentnost od nynějška narážela na předsudky. Dietetické příručky tyto stereotypní obrazy vědomě vyzdvihovaly, aby motivovaly své čtenáře ke štíhlosti. Otylost se pro mnoho lidí, kteří se konformně poddali ideálu štíhlosti, stala velmi aktuálním tématem. Často se varovně poukazovalo na to, že jednou vypěstovanou dispozici k ukládání tuku lze jen stěží odstranit. Široké mase lidí se povinnost být štíhlý dostala dokonce tak hluboko pod kůži, že u nich kalorické hříchy začaly vytvářet pocit špatného svědomí. Na trhu se objevily první návody zabývající se problémem štíhlé linie. Tyto příručky shrnovaly myšlenky týkající se výživy, péče o tělo a pohybu: střídmost, mravnost, vydatné pití vody, syrová vegetariánská strava, kult žvýkání, celozrnný a grahamový chléb, příležitostné půsty, brzké vstávání, masáže, dechová a tělesná cvičení, sport a tanec, sluneční a vzdušná lázeň, zákaz alkoholu a šaty nebránící pohybu. Výzvy k štíhlosti byly v těchto publikacích šikovně spojeny se starou Rousseauovou devízou zpět k přírodě a s nadřazenou ideou společenské reformy spočívající v odhození nadbytečné kultury, či spíše přecivilizovanosti. Ruku v ruce s veřejně propagovaným módním ideálem štíhlosti šly často také nesmyslné nebo přímo zdraví škodlivé vynálezy. První velká „vlna štíhlosti“ zaplavila knižní trh dietetickými rádci a kuchařkami a návody k půstu. Kuchařka Projez se ke štíhlosti (Iss dich schlank) Sophie Sukupové dokonce prohlásila úsilí získat a udržet si štíhlé tvary za „znamení doby“. Před nebezpečím tlustošílenství, jak byla tenkrát ještě neodborně nazývána mentální anorexie, postihující především dívky a mladé ženy, varovaly už dobové dietetické příručky z první poloviny 20. století. Tlustošílenstvím nazývali tehdejší lékaři chorobu, při níž se pacienti ve snaze být štíhlí cítili stále příliš tlustí, i když už vykazovali nervové poruchy, poškození orgánů atp. v důsledku přehnané podvýživy. Postiženy byly zvláště ženy, které pouze kvůli okamžité módě usilovaly o snížení hmotnosti pod svoji normální váhu, protože toužily po éterické štíhlosti, i když ji jejich přirozená tělesná stavba vylučovala. Lékaři záhy rozpoznali, že pro léčbu je nezbytné se zabývat duševními úzkostmi pacientek. V této souvislosti se proto mluvilo o hlouposti štíhlé linie. Na novou módu zeštíhlování záhy reagoval trh. Reklama zaplavila časopisy inzeráty vychvalujícími zázračné prostředky k rychlému zhubnutí, přičemž se většinou jednalo o projímadla (často na bázi fenolftaleinu). Takové preparáty lze mezi nabízenými zeštíhlovacími prostředky najít ještě dnes, přestože je jejich zdraví škodlivé působení dávno známé. V novém šílenství štíhlosti, které vystřídalo posedlost šněrovačkou minulé doby, byla záhy rozpoznána příležitost rychlého zisku, která neměla zůstat nevyužita. Sanatoria, jež dříve nabízela lidem unaveným městským životem odpočinek a zotavení, se nyní předháněla v nabídce zeštíhlovacích kúr vedoucích k dosažení módního tělesného ideálu. Štíhlost představovala jedno z nejfrekventovanějších témat veřejných diskusí. Jíst s mírou a být fit se stalo módními imperativy, které fungovaly jako motory moderního kultu štíhlosti, jenž rozpoutal nejeden vnitřní a mezilidský konflikt. Proti reformnímu ideálu apoštolů zdraví stál aspekt tělesného požitku a svoboda rozhodování o vlastním těle. Diktát krásného štíhlého těla sice zakazoval požitek z jídla, ale přirozená potřeba nasycení přesto často vítězila nad střídmostí a tučnost slavila i přes tvrdošíjnou snahu o opak vítězství nad hubeností. Přesto však pojmy jako kalorie a vitaminy patřily k módním slovům 20. a 30. let minulého století a syrová rostlinná strava, kterou hlásal apoštol müsli Max Bircher-Benner, se stala novým evangeliem odtučňovacích kúr. Rozvinul se moderní kult štíhlosti, který působí až dodnes. Od každého jednotlivce se očekává, že pro něj bude otázkou cti, aby ve svém těle nestrpěl ani o gram tuku navíc, než je nezbytně nutné. Tělesný tuk se od přelomu 19. a 20. století změnil v sociální stigma. Váha se stala nástrojem, který stále více ovládá tělo i duši. Kalorické hříchy začaly být důvodem k sociálnímu postihu. V moderních dietetických návodech k zeštíhlení šlo primárně o rychlé a efektivní snížení váhy. Zdraví už při tom hrálo pouze podřadnou roli. Proto lze oprávněně mluvit o posedlosti štíhlostí. Přeložil Josef BOČEK
LITERATURA T. Habermas, Heißhunger. Historische Bedingungen der Bulimia nervosa, Frankfurt a. M. 1990; A. Kelch, Der Weg zur Schönheit. Anleitung zur möglichst vollkommenen Ausgestaltung des menschlichen Körpers, Berlin 1898; R. Kolb, Die Fettleibigkeit und ihre Behandlung, München 1930; S. Merta, Wege und Irrwege zum modernen Schlankheitskult. Diätkost und Körperkultur als Suche nach neuen Lebensstilformen 1880–1930, Stuttgart 2002; L. Sternheim, Sichere und unschädliche Bekämpfung der Korpulenz, Hannover 1930; C. H. Stratz, Die Schönheit des weiblichen Körpers, Stuttgart 1900.
Sabine MERTOVÁ, vystudovala biologii a historii na Vestfálské univerzitě v Münsteru. V roce 2002 vydala knihu Wege und Irrwege zum modernen Schlankheitskult.