Šestnáctého června roku 1904 se začíná dublinská pouť literárních hrdinů Joyceova Odyssea. O tři dny později, 19. června 1904, se v hanáckých Pačlavicích narodil překladatel Alois Skoumal. Není podstatné, že se tenkrát o chvíli minuli, k rozhodujícímu setkání mělo dojít o dvě desetiletí později.
V letním semestru roku 1926 vyjel řádný posluchač druhého ročníku studia na pražské filozofické fakultě Alois Skoumal do Irska poprvé (nenechme se mýlit pravopisem křestního jména, zatím stále ještě platí v této podobě). Jeho cestu podpořila nadace hraběte Lützowa 1375 korunami, k nimž přibyl ještě tisícikorunový příspěvek na cestovní výlohy od děkanství fakulty. Není vyloučeno, že za materiální garancí Skoumalovy cesty stál profesor Vilém Mathesius, který o nadané studenty svého Semináře anglického pečoval, seč mohl. Ostatně Skoumal byl od 1. ledna 1926 jmenován čtvrtým knihovníkem tohoto semináře. Pro tehdejší poměrně vzácné výjezdy do Anglie byl osvědčenou kontaktní osobou Otakar Vočadlo (1895–1974), anglista, s nímž Mathesius počítal jako se svým nástupcem. V roce 1922 se ujal lektorátu české řeči a literatury na londýnské King´s College a očekávalo se, že během roku zde dokončí habilitační práci. Vočadlo si však pobyt prodloužil na osm let, během nichž práci sice nenapsal, zato významně přispěl k propagaci Československé republiky a rozvíjení československo-anglických kontaktů. Apoštol ztracených věcí, jak Vočadlovi začal říkat Mathesius, se velmi ochotně ujal i zařizování pobytu mladšího kolegy Aloise Skoumala. Vyjednal mu osobní pozvání Mr. Walkera, u něhož měl Skoumal rovněž bydlet, zprostředkoval veškerou korespondenci a dokonce nabídl: Přijedete-li večer, můžete u nás přenocovat, čekal bych na Vás na nádraží. Jistě i Vočadlovou zásluhou se Skoumalův dvouměsíční pobyt vydařil, neomezil se však pouze na Londýn. Při první příležitosti mladík zamířil do Irska. Ještě dva roky po tomto prvním setkání vane ze Skoumalovy irské vzpomínky taková intenzita dychtivého očekávání, že nelze zapochybovat o tom, že právě perla pastvin, ubohá stařena, Ostrov světců, kolozubá Kathleen, Inisfail, svině, která požírá svá selata, zelený Erin – to všechno jsou jména, jež irská obraznost této podivuhodné zemi přisoudila – byl hlavní cíl jeho výpravy. Přímo vidíme studentíka stojícího na přídi poštovního parníku, jak se chvěje nedočkavostí před konfrontací vypěstované představy a skutečnosti. Příliš pomalu pluje parník a jen zvolna ustupují a zmenšují se waleské skály. Je nějak podivno u srdce. Jako by se člověk přibližoval k Utopii. Jistě jest Irsko básníků, visionářů, satiriků i lyriků, ono Irsko, které nosím už tak dlouho v mysli, ale pojednou se zdá tak zvláštní myšlenka, že tato země existuje také ve skutečnosti. Až k večeru se ukázaly irské hory, slunce ozařovalo vrcholek Sugar Loafu a Dublinský záliv se pomalu propadal do stínu. Bylo však ještě nutno přečkat noc v anglicky komfortním hotelu v Kingstownu a teprve druhý den spatřit tvář Irska v Dublinu: Bylo to jako zjevení, tento obraz dublinských ulic. Ačkoliv se po několika desítkách let Skoumal pokárá za poeticky nadnesený a zbytečně elegický tón své první irské imprese, k jejímu zásadnímu významu se hlásí bez výhrad. Tehdy ho zasáhla nejen elegická krása země, ale také tragika jejích dějin, země, kde je tolik kamení a tak málo chleba. Od Velikonočního povstání v roce 1916 uplynulo v době Skoumalovy návštěvy rovných deset let, od následné anglo-irské války z let 1919–1921 pouhých pět let. Stopy tohoto období nabitého dramatickými událostmi nacházel Skoumal všude. Rozbořené domy v Dublinu a jeho nevykořenitelná a přímo rodná bída. Špína, hadry, nemoci, neduživé děti, žebráci, kteří skutečně žijí jenom z milosti Boží. Nebyl to pouze Dublin, který Skoumala ohromil i dojímal, bylo to i západní Irsko, jímž projížděl kolem Tipperary. Několik dní, které strávil uprostřed Connemary, prochodil šedou krajinou s černými stíny a za večerů v hospodě poslouchal vyprávění o vzbouřencích, jak se skrývali po domech a v horách. Jak trávívali celé zimy v horách, živíce se vejci a konservami. Jak umírali na souchotě. Když své dojmy – svou sympatii k Irům a výhrady vůči anglické politice – po návratu ve vášnivé výpovědi vypsal Vočadlovi, donutil ho k roli obhájce Anglie. Vočadlo přesně vycítil katolické zdroje Skoumalova rozhořčení, proto neopomněl argumentovat tím, že to byl papež, který vyzval Angličany, aby se zmocnili Irska, a tak tedy byla „svěřena“ tato země, jak píšete, „těmto hrdlořezům a businessmanům“. Připomněl rovněž, že: Neštěstím Irska je jejich kněžstvo. Nejbohatší církev světa vedle takové bídy! Trumfoval pak názorem přítele Ira, kterému údajně Skoumalovy dojmy vylíčil a který se smál, že prý jste „naletěl“. Prý to Irové umí náramně dramaticky líčit (to jsou prý oni). Rovněž si rádi lžou a věří romanticky ve své skromné přednosti. Byli by bývali potřebovali také nějakého Masaryka, aby jim tu romantickou samolibost nemilosrdně vypudil z hlavy. Příznačným paradoxem je, že Vočadlo během svého několikaletého pobytu v Anglii nikdy v Irsku nebyl. Měl ho, pravda, téměř na dosah, když se stal českým andělem strážcem Karla Čapka, který Anglii navštívil dva roky před Skoumalem. Byli již v Anglesey, kde stačilo jen nasednout na loď a zamířit k protějšímu Dublinu, nicméně cesta se nekonala. V Anglických listech Karla Čapka zůstal otisk této podivné cesty v neméně podivné kapitolce nazvané Listy o Irsku. Dominuje jí hravý náčrtek, na němž Hibernia insula je zároveň Terra incognita, kolem níž je Mare, Mare, Mare. Neméně hravě Čapek vysvětluje, že to prostě nešlo, neboť jeden rádce pravil Ah eh eh eh eh oh. Eh?, druhý, že tam vyhazují mosty do povětří, třetí sorry a čtvrtý, že naši lidé tam nejezdí. Konečně typická uzavírka: I budu se povždy s láskou a radostí dívat na mapu Irska: Hle, země, z níž jsem roušky nesňal. Skoumal se při své druhé návštěvě Irska v roce 1947 shodou náhod setkal s někdejšími Čapkovými hostiteli ze severní Anglie, kteří potvrdili, že tenkrát panu spisovateli kdosi z bezpečnostních důvodů cestu na poslední chvíli rozmluvil. A protože z Holyheadu Svatojiřské moře nepřekročil, z jeho cesty do Anglie podle Skoumala zbyla slavná kosmografie v rouše zábavné novinářské causerie. V zimním semestru 1927–1928 Alois Skoumal v zápisu do katalogu posluchačů filozofické fakulty poprvé přepsal měkké i ve svém křestním jménu na ypsilon: Aloys. Důvod tkvěl v irské půdě, neboť její návštěva byla pro Skoumala také poutí po stopách irských autorů, kolem jejichž přitažlivosti zatím pouze kroužil: na jedné straně J. M. Synge s W. B. Yeatsem, na straně druhé břitký triumvirát L. Sterne – J. Swift – J. Joyce. Nejslavnější dílo nejmladšího z nich, Joyceův román Ulysses, dnes oficiálně uznaný románem 20. století, v Anglii vyšel a byl konfiskován v roce 1922. James Joyce (1882–1941), odchovanec jezuitů, při biřmování přijal jméno svatého Aloysia z Gonzagy, tedy stal se Jamesem, Augustinem Aloysiem. Alois Skoumal, žák kroměřížských piaristů, začal od roku 1927 používat tutéž podobu jména. Hypotéza o tom, že irský pobyt zrodil Skoumalův zámysl přijmout Joyceovu literární sumu jako osobní výzvu, může posloužit alespoň k zamyšlení. A protože k Irsku, ostrovu smutné krásy a tesklivé slávy, patří iracionální jevy, přeběhněme ke skutečnosti, že Skoumalův nejen překladatelský, ale mnohovrstevnatý česko–irský dialog vyvrcholil knižním vydáním českého Odyssea v roce 1976. Vydavatelské obstrukce tak nechtěně zapříčinily soukromé překladatelovo jubileum: bylo to přesně padesát let po jeho první návštěvě Irska.
KE KOŘENŮM KŘESŤANSTVÍ Měli bychom si všimnout ještě jedné věci, totiž odkud se vzala Skoumalova touha spatřit a poznat Irsko. Oficiální náplní Skoumalova studijního pobytu v Anglii mělo být dílo Johna Henryho Newmana, církevního reformátora a vůdce Oxfordského hnutí (Oxford Movement, zejména v letech 1833–1845), k jehož cílům mimo jiné patřil i boj za toleranci vůči irským katolíkům. Tuto snahu Newman osobně dotvořil skutečností, že poté, co konvertoval ke katolictví, byl vysvěcen na kněze a získal doktorát katolické teologie, se stal prvním rektorem Katolické univerzity v Dublinu (Catholic University of Dublin). Více než jeho kratičké působení v této funkci sehrály významnou úlohu dva cykly jeho přednášek o univerzitním vzdělání, vycházející z myšlenky, že světské vzdělání sice nemůže nahradit náboženské, může však rozšířit křesťanův obzor všestranným zdokonalením intelektu. Pokusíme-li se pátrat po neoficiálním záměru cesty, musíme rozšifrovat dedikaci Skoumalova eseje Cesta do Irska a ptát se, kdo byl onen Vojtěch Cvek, jemuž je nejpoetičtější rané Skoumalovo dílko připsáno – víme totiž, že sporé Skoumalovy dedikace měly vždy vážný důvod a odůvodněnou váhu. O rok starší Cvek (1903–1979), budoucí učitel a archivář, rovněž studoval na kroměřížském arcibiskupském gymnáziu. Nechodili sice do stejné třídy, zato spolu zpívali na kůru u sv. Mořice. Společný prožitek hudby a hluboké zbožnosti, fascinace básnickými návraty Julia Zeyera ke kořenům křesťanství, zejména Ossianovým návratem a Kronikou o sv. Brandanu, je jistě sbližovaly, vyvolávaly otázky po smyslu vlastního směřování. Jistou odpověď nabízely sborníky a edice staroříšského Josefa Floriana. Skoumal jimi byl tak nadšen, že ještě před maturitou Florianovi napsal a nabídl své síly k šíření jeho Dobrého díla. Nedlouho poté spolu s Cvekem poprvé Starou Říši navštívil. Josef Florian (1873–1941) byl uhrančivou osobností, která dokázala v bídných podmínkách daleko od pražského centra vytvořit místo silné duchovní intenzity, jejíž vyzařování přitáhlo i poznamenalo řadu osobností moderní české kultury. Ačkoliv Skoumal s Florianem v mnohém nesouhlasil, ještě po jeho smrti vášnivě vyznal, jak ve srovnání s Florianovým působením prázdně vyzněl odkaz univerzitního studia. Byla to škola realismu. Krasoduché řečňování filosofa prof. J. B. K., trapně improvisované kompilace F. X. Š., obratně listujícího za katedrou v rozevřených pomůckách (hlavně ve Fortunátu Srowském a Georgu Brandesovi), jalové seminární třesky plesky věčně ožralého causeura prof. V. T. – jak to bylo ubohé, celá ta vysokoškolská paráda, proti chvílím stráveným mezi nízkými stěnami staroříšské chalupy, obložené všude knihami, o nichž pan Florian po Carlylovi říkal, to že je pravá universita. Josef Florian celým svým životem a dílem směřoval k obnovené křesťanské vzdělanosti a podobně jako Newman věřil, že pouze bytostná citová a imaginativní účast člověka na životě je základem upřímné křesťanské víry. Odnášel-li si Skoumal po maturitě v roce 1923 od svých profesorů piaristů především dar filologické kritiky, neoficiální „hodiny“ Josefa Floriana sdělovaly, jak s tímto darem naložit. Florianův osobní příklad dokazoval, že vědění, vůli a čin lze spojit v smysluplném každodenním usilování opravdového křesťana. Opravdovost víry a opravdovost života byly ústředním tématem úvah mladých katolických intelektuálů, kteří těžko snášeli současnou katolickou organizovanost a hašteřivost. Ještě jako gymnazista chce Skoumal zapalovat mnohé, ale ne zapalovat tak, jako hoří nyní po celé republice slaměné stohy takzvaných lidovců, ale že „zástup chválící Hospodina“ vzroste. V letech pražských studií Cvekovu úlohu v dialogu o pravém křesťanství převzal Skoumalův spolužák z Mathesiova semináře a rovněž rodák z Hané Jan Čep. Spolu řešili, zda je pojem „katolický básník“ vůbec možný a legitimní, a rovněž přemýšleli o tom, jak proti masarykovské protestantské Anglii uvést k nám tu druhou, krevnatější a barvitější katolickou. Není tedy pochyb o tom, že Skoumalova cesta do Irska v roce 1926 byla rovněž cestou ke kořenům křesťanství, hledáním inspirace pro nápravu české skutečnosti. To pochopil i Otakar Vočadlo a upřímně přál Skoumalovi zdar v práci o Newmanovi a anglickém katolictví. Považoval ji za velmi potřebnou, ovšem konstatování, že u nás dosud katolictví není náboženstvím, na rozdíl od Skoumala sděloval bez citové účasti. Skoumalovo sociální cítění sdílel méně, spíš je na Skoumalovi oceňoval. Je to příznačné. Právě to byl totiž moment, který Skoumala učinil nezařaditelným. Do určité míry ho posouval k levicovým intelektuálům, tím pak jej – opět do určité míry – vzdaloval katolickému intelektuálnímu okruhu. Neslučitelnost s čapkovským prostorem není třeba zdůrazňovat.
CESTA KE KRITICE BEZ SLITOVÁNÍ Neúprosnému sociálnímu vhledu se Skoumal učil u Jonathana Swifta, nejvášnivějšího žalobce irské bídy. (Čapkův oblíbený G. B. Shaw byl jeho špatnou kopií, pouhým posměvačným opičákem s falešnou důstojností věštce.) Skoumal se učil rovněž swiftovské ironii, v níž již jako student cítil konečný vrchol rozeklané irské duše, stav mimo dobro a zlo. Na principu stavu mimo dobro a zlo postavil svoji vlastní epigramatickou a aforistickou tvorbu a i s tou zůstal v českém prostoru osamělcem. Vědoucí, humanisticky cítěná ironie v české literatuře chybí stejně tak jako její očistná role ve společnosti. Ironie jako nástroj kritiky totiž v našich končinách buď šimrá, nebo popravuje. Také tento nedostatek chtěl Skoumal irskými inspiracemi napravit. Pokud jde o masiv literatury irské provenience, kterou k nám svými překlady systematicky přenášel, k jistému posunu v myšlení nejen literárním bezesporu přispěl. Jeho vlastní ironické šlehy však byly a jsou přijímány s rozpaky. Je zajímavé, že zatímco Anglii ve svých postřezích nikdy nešetřil, Irsko jako cíl jeho ironie bychom hledali marně. V Irsku cítil opravdovost; opravdovost krajiny i lidské bídy, lítého vzteku, svobodymilovnosti i konzervativnosti miloučkého špinavoučkého Dublinu, opravdovost národního fabulačního talentu i vztahu k hudbě. Opravdovost byla Skoumalovi ze všech okolností tou jedinou polehčující. V roce 1947 Aloys Skoumal navštívil Irsko podruhé. Tentokrát již nesrovnával představu se skutečností, ale konfrontoval dva vlastní dojmy oddělené jednadvacetiletou prolukou. Navíc tentokrát nebyl pouhým návštěvníkem, ale měl vůči známým místům jistá práva a povinnosti zároveň. V lednu 1947 byl potvrzen jako kulturní přidělenec československého vyslanectví v Londýně a 6. června se nové funkce ujal. Do Anglie přijel již koncem května a jeho první cesta vedla z Londýna do Dublinu. Záminkou byla organizace výstavy českého a slovenského malířství The Czechoslovak Art Exhibition. Pro Skoumala však bylo důležité především nové setkání se starými místy. Za dvacet let se leccos změnilo, Dublin fyzicky zkrásněl a zážitek z něho nebyl zdaleka tak drásavý jako při první návštěvě. O příjemném rozpoložení mysli a pečlivé pozornosti i k těm nejdrobnějším změnám svědčí dopis dcerce Liduně, která ještě neuměla číst a pro niž Skoumal pečlivě obkreslil reliéfy všech platných irských mincí. Obrázky, které spolu s kratičkými texty tvoří jakousi malou lekci irofilství, jsou přímo názorným dokladem didakticky vážného, a přesto poetického přístupu k dětem, jímž se řídil ve své překladatelské i ediční práci jim věnované. Ve funkci kulturního přidělence Skoumal významně přispěl k prosazování československé kultury za hranicemi; jeho specialitou bylo zejména prosazování české hudby. Nezapomínal však sledovat, co se děje doma. V druhém roce jeho pobytu v Londýně se toho dálo poměrně hodně. Krátce po únorovém puči, 10. března 1948, odeslalo československé ministerstvo zahraničních věcí do Londýna depeši, z níž vyplývalo, že se Skoumal převádí do jeho služeb a překládá se jako legační rada k vyslanectví do Dublinu. Měl tam co nejdříve odjet, aby dnem 15. května převzal úřad jako chargé d´affaire. K ničemu takovému však již nedošlo. K 31. červenci 1950 byl Skoumal z funkce kulturního přidělence odvolán. Po návratu do Československa brzy zjistil, že o jeho kritický hlas je ještě menší zájem než před válkou, přičemž podlost s hysterií pustošila mozky mnohonásobně více. Swiftovskému lítému vzteku podléhal stále častěji. Z řady někdejších proletářských známých se stávali komtuři a kanálie, „katoličtí“ známí mizeli v kriminálech nebo za hranicemi. O nástroj, jímž tak bravurně vládl, bránil se i útočil, totiž o brilantní kritickou myšlenku, nebyl zájem. Duševní rovnováhu nacházel v občasných pobytech na venkově a v překládání Swiftova souborného díla. Do Irska se podíval ještě jednou, potřetí. Bylo to v roce 1969, shodou okolností opět v červnu. Cílem poslední Skoumalovy irské výpravy byla joyceovská konference. Tentokrát si Dublin vychutnával jako místo důvěrně známé, spřízněné tím, že bylo na počátku jeho vlastní cesty. Ačkoliv město prošlo mnohými změnami, moře v Dublinském zálivu bylo stále stejně šedé, světlezelené, tmavozelené, modré až ultramarinové, a bylo jasno, sluníčko, jenom přeháňka a zas jasno, jak to v Dublině bývá napořád. Pět let předtím, v roce 1965, vyšel soubor Skoumalových překladů irských povídek s názvem Ni králi, ni císaři: osmnáct příběhů z Irska. Když Skoumal čtenáře připravoval na přijetí knížky, jež mu byla milá, nazval svůj článek Irsko v mém srdci. A v tom názvu bylo všechno, co již nebylo možné jmenovat, i svatí Patrik a Brandan, i echo druidských písní. Jednu z povídek sličného výboru uvádí motto z díla irského básníka Yeatse: Tolik záští a tak málo prostoru! Ten vášnivý výkřik sluší rovněž Skoumalovi samotnému, protože v podobných podmínkách, bez naděje na uslyšení, nicméně bez ustání, slovem dobýval přesnou diagnózu české povahy.
LITERATURA D. Blümlová, Aloys Skoumal. Ironik v české pasti, České Budějovice (v tisku); T. W. Moody, F. X. Martin a kol., Dějiny Irska, Praha 2003; D. Blümlová (ed.), Malý Budiždán Aloyse Skoumala, Pelhřimov 2004; A. Skoumal, „Cesta do Irska“, in: Akord 1, 1928, s. 100–105; M. Halamová, „Aloys Skoumal a Anglie“, in: D. Blümlová (ed.), Aloys Skoumal (1904–1988) v průsečíku cest české kultury 20. století, Č. Budějovice 2004, s. 52–63.
Dagmar BLÜMLOVÁ (nar. 1949) je docentkou Historického ústavu Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Zabývá se českými kulturními a literárními dějinami 20. století.