Kolem roku 1330 si pořídili františkáni z jihlavského kláštera u Matky Boží do jedné z bočních kaplí svého kostela sochu, kterou brzy znali ve městě všichni. Veliká socha sedící Panny Marie — kdyby vstala, tyčila by se více než dva metry — s tělem mrtvého syna na klíně naléhavě vyzařovala sílu obrovské bolesti nerozlučně spjaté s hlubokou láskou. Lidsky pochopitelná bolest a láska matky a syna přitom zároveň ukazovaly vše přesahující utrpení, kterým Marie napomáhala vykupitelskému dílu Ježíše Krista, jež na sebe vzal z lásky k lidstvu, ke každému jednotlivému člověku. Minoritští kazatelé o tom barvitě vykládali v kázáních a lidé se přicházeli k soše modlit jinak, než bývalo zvykem — nejen odříkat slova modliteb, ale procítit emocionální pohyb v duši, který pomáhal uvědomit si: tváří v tvář takové bolesti a takové lásce se musím obrátit a vést život, jaký ode mne Kristus žádá!
Nově zrestaurovaná Pieta z kostela sv. Jakuba v Jihlavě (Foto Josef Houdek)
Takového účinku dosáhla socha nového typu, zvaná smutný obraz Panny Marie, díky schopnostem sochaře, který měl zkušenosti z velkého světa — z dvorského uměleckého okruhu císaře Ludvíka Bavora v Mnichově. Ten dokázal do té doby nezvykle vyjádřit bolest dovednou kombinací tradičního, dobře srozumitelného typu trůnící Marie s úplně novým realistickým vyjádřením její bolestné tváře a zároveň s krajně stylizovanou postavou Krista. Její loutkovité pojetí i nepřiměřeně malé rozměry připomínaly dřevěné sochy, užívané v dramatických hrách předváděných na okraji liturgie, např. tělo Ukřižovaného ukládané na Bílou sobotu do Božího hrobu. Přitom ale detailní plastické i barevné ztvárnění fyzicky zmučeného těla nenechávalo nikoho na pochybách, že to, co se tu předvádí, je velmi opravdové a pravé.
Socha přestála "jakoby zázrakem" bez úhony velký požár města v roce 1352, válečné operace husitských i švédských válek i dobu, kdy jihlavští měšťané přešli na stranu luterské reformace. Snad právě někdy v druhé polovině 16. století se dostala do farního kostela sv. Jakuba, jehož správu převzali premonstráti z pražského Strahova. V průběhu let dostávala socha, nyní již zvaná imago pietatis, či německými obyvateli Jihlavy spíše Vesperbild (znázornění toho, co se dělo na Velký pátek v čase nešpor), stále nové nátěry, aby dobře vypadala. Měnilo se hlavně ztvárnění umučeného Ježíšova těla, nyní často podávaného v sinalém, mrtvolném tónu. Jednou byla celá socha natřena černou barvou, snad aby se vyjádřila její veliká starobylost, a tedy i věrohodnost. Před koncem 17. století se Pieta, umístěná v kapli na hřbitově farního kostela sv. Jakuba, projevila jako skutečně zázračná: odvrátila hlavu od duchovního Václava Solmuta, který chtěl před ní konat pobožnost obtížen těžkým hříchem. Roku 1698 bylo zřízeno bratrstvo uctívající Pietu a na začátku 18. století byla postavena nová kaple, přístupná z kostela, a socha umístěna do zvlášť pro ni vystavěného oltáře. Od roku 1704 se konala k soše procesí. Nyní byla socha nejen nově natírána, ale také zahalována slavnostními oděvy a doplněna zlatými paprsky v pozadí a meči na hrudi "sedmibolestné Panny". Po dvě století z ní byly vidět stěží jen tváře obou postav.
Ve 20. století důvěra v zázračnou moc sochy pominula. Všechny doplňky sejmul v roce 1931 jihlavský pozlacovač Eigl, který také opatřil Pietu novým barevným povrchem na silnějším podkladu. Zůstala sice ve svém oltáři, nyní již chráněna za sklem, stala se však především historickou, nábožensko-vlasteneckou památkou. Teprve nové restaurování, dokončené v listopadu 2005, umožnilo znovu docenit Pietu z Jihlavy také jako umělecké dílo. Krátké vystavení ve Strahovském klášteře a uměleckohistorické zhodnocení přesvědčily o tom, že byť Pieta od sv. Jakuba v Jihlavě nebyla neznámá, byla nyní vlastně pro dějiny umění i pro uměnímilovného diváka objevena znovu. Ještě před koncem roku se ale vrátila zpátky na své (nyní dobře zabezpečené) místo v jihlavském farním kostele, kde bude i nadále zároveň historickou památkou i inspirátorkou zbožného rozjímání.