Sport a potažmo fotbal dávno není možné vnímat jen jako hru samu o sobě. Prostřednictvím médií oslovuje permanentně celou světovou populaci. Na západ od našich hranic se sport stal již před časem rovnoprávným objektem zájmu humanitních věd a jeho problematikou se zaobírají akademická pracoviště. Fotbal má i v této oblasti své výsostné postavení.
Britský publicista Simon Kuper, absolvent Oxfordu, na počátku 90. let procestoval dvaadvacet zemí celého světa, aby se pokusil zachytit různorodé podoby fotbalové kultury. Na cesty se vypravil vyzbrojen dvěma základními otázkami, na něž hledal v každé z navštívených zemí odpověď. První zněla: Jak ovlivňuje fotbal život v dané zemi? Druhá pak: Jak se život v zemi promítá do fotbalu? Výsledný text je nakonec rozsáhlou a vyčerpávající odpovědí. Kuperovu knihu můžeme charakterizovat nejtrefněji jako fotbalový cestopis křížený s obecnějšími sociologickými postřehy a zápisky z terénního antropologického výzkumu. Snad bylo vinno tehdejší autorovo mládí, snad autor dbal na širokou čtenářskou přístupnost knihy, možná sehrála svou roli i britská empirická tradice — v každém případě nelze od Kuperovy knihy očekávat dokládání nějakých prvotních teoretických východisek nebo systematické pokusy o souhrnné zobecnění. V tomto ohledu zůstává na půl cesty mezi publicistickou reportáží a prací, která přináší hlubší pohled na danou problematiku.
Kupera zajímá například nizozemské kolektivní povědomí o okupaci za 2. světové války a jeho promítání do fotbalových zápasů mezi Holandskem a Německem na přelomu 80. a 90. let. Zabývá se významem sportovních úspěchů a prestiže klubu FC Barcelona pro sebevědomí katalánské části obyvatelstva ve Španělsku. Žasne nad smrtelně nebezpečným postavením úspěšného trenéra "nesprávného" klubu ve Stalinově Rusku. Vypráví ale i o situaci a provázanosti fotbalových klubů s podsvětím v postkomunistických zemích. Kuper shromáždil ve své knize obrovské a obdivuhodné množství materiálu; postřehů, rozhovorů a historických exkurzů, které ukazují fotbal v souvislostech, které pravděpodobně fanoušky této hry překvapí.
Chceme-li shrnout povahu relací a souvislostí, které jsou stěžejním předmětem Kuperova zájmu, můžeme si vypomoci konceptem francouzského sociologa a estetika Rogera Cailloise. Caillois vypracoval teorii her, v nichž je roztřídil podle jejich smyslu do čtyř kategorií. Hra tak nabývá podobu soutěživou (agonální), vyvolávající závrať (vertigonální), využívající náhody (aleatorickou) a formu napodobivou (mimetickou). Každé z těchto herních forem přisoudil ale Caillois ještě její institucionalizovanou a úpadkovou podobu. Je jasné, že fotbal — stejně jako sport obecně — patří mezi soutěživé hry. Institucionalizovanou podobou této formy jsou vlastně mnohé typické atributy (nejen) západní civilizace — například jakékoli konkurenční soupeření. Úpadkovou formou agonální hry je pak násilí. A právě všestranná konkrétní ilustrace této triády je náplní Kuperovy knihy.
Kuperovi vrstevníci a krajané Raymond Boyle a Richard Haynes charakterizují sport jako kulturní formu založenou na soupeření, která je jedinečným způsobem otevřena politické a ideologické manipulaci. Kuper v jedné z nejkomplexnějších kapitol knihy vypráví o vztahu argentinské vojenské junty, která se pučem dostala k moci v roce 1976, ke světovému šampionátu 1978, jenž byl Argentině přidělen počátkem 70. let. Generálové brali tuto příležitost jako šanci odvést pozornost světové veřejnosti od svých krvavých praktik. Mundial se měl stát výkladní skříní režimu, a proto jeho financování probíhalo na úkor ostatních potřeb země. Současně bylo nutné, aby se šampionem stalo domácí mužstvo. Korupce nebyla nikdy ofi ciálně prokázána, ale má se za to, že v zápase s Peru dosáhla Argentina potřebného skóre hospodářskou pomocí této zemi. Masového nadšení z vítězství na šampionátu se pak snažila junta využít k podpoře úpadkové formy agonální hry — tedy k válce o ostrovy v úžině Canal Beagle. K té nakonec nedošlo, ale v roce 1982 burcovala veřejné mínění během války o Falklandy čtyři roky stará hymna fotbalového mistrovství. Zatímco válka o Falklandy byla podle Kupera do jisté míry důsledkem fotbalového úspěchu, pozdější fotbalové zápasy Argentiny proti svému vojenskému přemožiteli Velké Británii se staly symbolizovanou válečnou odvetou.
V roce 1995 vyšel v časopise Český lid překlad studie argentinského antropologa Eduarda P. Archettiho "Morálka a fotbal v Argentině". Autor se zabýval vztahem argentinské kopané a společnosti. Prostřednictvím analýzy mravního diskurzu argentinského fotbalu se pokusil vykreslit aktivní a veřejný proces pochopení, oceňování a obhajování čtyř podstatných atributů, které jsou s fotbalem spjaté. Prvním jsou mužské schopnosti, druhým důležitost tradice, kořenů a historické kontinuity, třetím mravní signifikantnost různých herních stylů a způsobů hry a čtvrtým jsou pak představy a definice štěstí, resp. cítění se šťastným.
Jeden z Archettiho respondentů razil názor, že prostřednictvím světa fotbalu si Argentinci vytvořili soubor představ, jež jsou základem kolektivní paměti. Tu pak tvoří vybrané obrazy a příběhy hovořící o krásném herním stylu. Kuper v této souvislosti poukazuje ve své knize na dva odlišné herní styly, které u argentinské reprezentace prosazovali trenéři Cesaro Menotti a Carlos Bilardo. Menotti, jenž dovedl Argentinu v roce 1978 k titulu světového šampiona, prosazoval ofenzivní, nespoutaný a krásný styl coby svérázný protest proti diktatuře. Bilardo oproti tomu rezignoval na krásu a zvítězil na MS 1986 zákeřným, nehezkým stylem hry, který jistě v žádném případě nekonvenoval zmíněné kolektivní paměti. Ale právě ponížení nenáviděné Anglie neregulérním gólem, který vsítil Maradona rukou, znamenalo v očích argentinské veřejnosti dostatečné ospravedlnění pro styl ignorující tradici a pošlapávající smysl pro krásu.
Kuperův text nedosahuje akademické vytříbenosti Archettiho pojetí. Ostatně ani o devět let později v knize Ajax, Holandsko a válka (česky 2004), v níž se zaobíral vztahem fotbalu, židovské otázky a německé okupace v Nizozemsku, se jeho způsob přístupu k problematice příliš nezměnil. Z jeho práce dýchá mladické odhodlání a nadšení pro věc. Nedočkáme se kulturněantropologické studie. Autor nám místo toho nabízí mozaiku — jejím výsledným obsahem zůstává empiricky ověřená skutečnost, že fotbal symbolicky reprezentuje mnohé jiné vztahy ve společnosti a má univerzálnější působnost, než se na první pohled zdá.
BB/art, Praha 2005, 302 s., 199 Kč