Argo, Praha 2005, 316 s., 298 Kč
Kniha Martina Wihody věnovaná významu, či spíše bezvýznamnosti Zlaté buly sicilské v českých dějinách je kniha chytrá, čtivá, provokativní a vede k zamyšlení nejen nad sledovaným problémem, ale i nad přístupem k historii obecně.
Ve snaze dopátrat se smyslu a významu trojice listin vydaných pod zlatou pečetí Fridricha II. v září 1212 se autor vrací ke vztahu českého knížectví k říši od doby vlády císaře Fridricha Barbarossy. Sleduje pak vývoj postavení českého knížete v rámci říše, v některých aspektech již od doby kolem roku 1000. S chutí přitom rozdupává veškeré jistoty, na nichž stojí naše poznání politických dějin 12. a raného 13. století. Jeho destrukce však není samoúčelná. Autor ji provádí se suverénní znalostí pramenů a při formulování svých závěrů se opírá též o velké množství literatury, především z oblasti západoevropské. Totéž platí i o sledování role, jakou Zlatá bula sicilská hrála či nehrála v mladších obdobích. Opět se otřásají pilíře zdánlivých jistot, aby byly nahrazeny střízlivým rozborem dobových písemností. Zároveň před námi roste obraz přerodu českého knížectví v království a upevňování královské moci v průběhu 13. století. Další kapitola pak zastihuje Čechy na počátku 14. věku ve složitých nástupnických jednáních po vymření přemyslovského rodu. V žádné z těchto etap se Zlatá bula sicilská jako opora českého práva neobjevila. Až v roce 1348 ji Karel IV. zahrnul do souboru deseti listin z korunního archivu, které dal přepsat a potvrdil 8. dubna téhož roku, aby vytvořily základ výsad české Koruny jako symbolu české státnosti.
Martin Wihoda připisuje Zlaté bule sicilské v jednotlivých obdobích vývoje přemyslovských Čech i v době dynastických změn v letech 1306—1310 prakticky nulovou hodnotu. Tento závěr, ač s ohledem na dnes obvyklé vysoké hodnocení Zlaté buly sicilské dosti překvapivý, není na knize tím nejpodstatnějším. Za mnohem závažnější pokládám autorovo upozornění, přítomné v celém textu, na nedostatečnost čtení a interpretace historických pramenů. Problém, který se týká mnohem širšího tématu než jen Čech a jejich státoprávního vývoje na počátku 13. století. Wihoda zcela po právu varuje před nedostatečně opatrným přebíráním informací z písemných pramenů a poukazuje na mnohovrstevnatost problému, který s kritikou každého pramene souvisí. Historika, kterému nezbývá než s tímto pohledem souhlasit, se zmocňuje skepse, neboť ví, že z kruhu dekódování a zakódování cesta prakticky nevede. Buď budeme o historii psát vědomi si nepřesností a špatných interpretací, nebo se "dějové" historie vzdáme
- 46 -
a uchýlíme se do klidnějšího přístavu dějin každodennosti, kde takovéto zatížení chybami hrozí méně. Především to platí o středověku, kde je pramenů málo, a kontrola jejich výpovědi tudíž komplikovaná.
Vraťme se však ke knize samé. Martinu Wihodovi se podařilo napsat zajímavou, poutavou monografi i, jež nezapře autorovu erudici a skutečně moderní pojetí. Zlatá bula sicilská představuje dynamický, čtivý text, plný překvapivých pohledů i závěrů. Ne s každým Wihodovým názorem budou asi všichni souhlasit. Domnívám se však, že autor ani bezvýhradný souhlas neočekává. Že mu jde více o nový přístup ke starým tématům než o vytvoření nových neměnných paradigmat.