Už několik desetiletí poutá pozornost historiků fenomén mateřství a otázka jeho instinktivního základu, problém mateřské lásky, recepce mateřského těla. Fenomén otcovství paradoxně zatím příliš nezaujal, ačkoli je — na rozdíl od mateřství — kulturně společenským produktem. Rukavici zvedl nikoli historik, ale italský psychoanalytik Luigi Zoja. Do češtiny přeložený Soumrak otců, jeho zatím poslední kniha, získal v roce 2000 italskou literární cenu Premio Palmi a americkou vědeckou cenu Gradiva Award. Právem, neboť je kniha z mnoha hledisek mimořádná.
Archetyp otcovství, jeho hlubinné obrazy a modely sleduje autor od počátku civilizace až k novodobé podobě otce, respektive rodiny. Od samce bez zvláštního vztahu k potomkům přes muže-otce zápasícího s "otcovským paradoxem" (rozporem mezi láskou a potřebou chránit na jedné a dobyvatelstvím či hrdinstvím na druhé straně) až po onen "soumrak" otce v konzumní společnosti. Soustřeďuje se přitom na psychologicky rozhodující úseky: prehistorii, Řecko, Řím, počátky křesťanství, Francouzskou i průmyslovou revoluci, obě světové války a "rodinnou revoluci", ústící v odcizení otců a dětí.
Zoja pracuje s tímto základním paradigmatem: otcovství je programem, rozhodnutím, psychologickým a kulturním výtvorem, mateřství je přírodní daností. Matka umí být matkou od počátku, otcovství se muž v průběhu života učí a naučené může zase zapomenout. Prvním krokem k otcovství je stesk samce po domově, touha po blízkosti partnerky a dětí. Matka, dávající dítěti fyzický život, slouží k okamžitému uspokojení potřeb potomka, pečuje o něj vedena pouhým pudem a vášní — této antické (a zřejmě nevykořenitelné) představě se Zoja příliš nevzpírá. Mateřství je právem matky i dítěte, otcovství jen právem otce. Otec je dítěti vzorem, modelem mužnosti (dítě je v Zojově diskurzu redukováno na syna), jemu předává návod k použití světa. Laskavá a pečující matka, silný a vítězný otec, takové je (bývalo) ideální partnerství, ideální rodina.
Devatenácté století, rozhodující z hlediska dějin rodičovství či dětství, je v práci přítomno vlastně jen obrazem "neviditelného otce", řemeslníka či rolníka, který "odložil motyku a šel do továrny, zmizel zčistajasna z dohledu svých dětí" (s. 162). Odpoutáme-li se od této jistě zajímavé konstrukce, věrné jungovskému archetypu, vyjde nám zcela jiný obraz otce dlouhého 19. století: otec autoritativní, jehož moc je podepřena moderními občanskými zákoníky, otec zajímající se o budoucnost svých dětí, otec synem milovaný i odmítaný, otec milující své dítě od jeho narození. Obrazů bychom našli celou řadu.
Je otázka, zda mezi nespornou relativizací panovnické moci ve společnosti, případně mezi sekularizací společnosti a úpadkem otcovské autority v rodině existuje natolik přímá souvislost, jak Zoja postuluje. Lze s autorem souhlasit, že závažným předělem byla první světová válka. Nemyslím, že by otec-voják budil v dítěti jednoznačně hrdost ani že "hrozivé mužské autority" 20. století měly skutečně natolik neblahý dopad na otcovství. Nicméně souhlasím, že první světová válka byla právě onou klíčovou chvílí, kdy se z matky a otce stali "spoluživitelé", "spolurodiče" (co-parent), v procesu socializace dítěte vzájemně zastupitelní (nikoli vzájemně nahraditelní).
V poslední kapitole podrobil autor analýze otce soudobého. Čtenář si přečte, že soudobí američtí otcové věnují svým dětem průměrně sedm minut denně (s. 192). Fyzická nepřítomnost otce souvisí do značné míry s rozpadem párového svazku, tedy se svobodou, která patří k moderní společnosti (s. 257). Ale je tato skutečnost příčinou, nebo důsledkem "soumraku otců"? Je-li úpadek otcovství úpadkem odpovědnosti (s. 256), není na tom mateřství podobně?
Se Zojou nemusí čtenář souhlasit, nicméně bude jeho knihou nadšen. Je chytrá, nová, jiná, nezvyklá, provokující. S faktografií zachází autor sice vcelku svévolně, nicméně přichází s úplně novými (až nepředstavitelnými) hypotézami, které výmluvně obhajuje a — vždyť přece, vycházeje z jungovské psychologie, neodděluje individuální a kolektivní dimenzi — obhájí. S nepředstavitelnou lehkostí tak ohrožuje pýchu historika a význam pramene (třebaže na několika místech přiznává historické paměti užitečnost!). Sám žádná řešení nenabízí. Tam, kde budí nesouhlas, nutí čtenáře k hledání protiargumentů, k jejich ověřování, promýšlení. Celá kniha se čte doslova jedním dechem: autor je kultivovaný vypravěč, poučen ctitel antické kultury, fundovan antropolog, informovaný etolog a — především jungovský psychoanalytik.
Přeložil Petr Patočka, Prostor, Praha 2005, 306 s., 349 Kč