Malebná silueta zřícenin hradu Děvína nad soutokem Dunaje a Moravy se počítá mezi symbolická místa slovenských dějin, významnou roli však sehrála také v historické paměti Maďarů a Němců. Na jejím příkladu můžeme sledovat, jak probíhá proces vytváření místa paměti a národního symbolu.
Osudy Děvína zároveň poukazují na jeden z důležitých mýtů národních hnutí – a tím je mýtus výlučnosti. Podle jeho logiky nemůže být národní památka jednoho národa zároveň památným místem národa jiného. Jenže Děvín se v posledních dvou stoletích stal místem, které si pro sebe nárokovaly různé národy. Symbolicky anebo doslova ho obsazovaly a vytlačovaly z něho národy jiné. Obec Děvín a zříceniny hradu leží v blízkosti hlavního města Slovenska Bratislavy na soutoku řek Moravy a Dunaje a na začátku Malých Karpat. Na protějším rakouském břehu končí Litavské vrchy. V topografické literatuře bývá místo označováno jako brána do Uher, Porta Hungarica. V literatuře se Děvín objevoval pod historickými názvy Dowina (Puella), v německé podobě Theben a pod maďarským názvem Dévény. Podle nejnovějších archeologických průzkumů bylo toto místo nepřetržitě osídlené od doby kamenné. Na hradní vyvýšenině archeologové kromě prehistorických sídlišť objevili osídlení keltské a římské a také osídlení z období stěhování národů. Vrch se stal důležitým hradištěm v dobách Velké Moravy. Nacházejí se zde pozůstatky římské církevní (pravděpodobně křesťanské) stavby z poloviny 4. století a základy velkomoravského kostela z druhé poloviny 9. století. Základy středověkého hradu byly položeny ve 13. století. V následujících stoletích tu postupně vystavěli gotický a později renesanční hrad, který patřil k hraničním pevnostem Uherského království. Pokoušela se ho obsadit vojska Fridricha Babenberského, rakouského vévody, později ho vyplenila vojska Přemysla Otakara, v roce 1620 ho nakrátko obsadila vojska protihabsburského povstalce Gabriela Bethlena a od roku 1650 patřil hrad rodu Pálfyů. Když v roce 1683 Turci podruhé obléhali Vídeň, osmanská vojska se neúspěšně pokusila dobýt i hraniční uherský hrad Děvín. Během protirakouského povstání vedeného Františkem Rákóczim Děvín opět obléhala vzbouřenecká vojska. Roku 1809 hrad zničili vojáci napoleonské armády. Děvín se uvádí jako městečko od 15. století, v roce 1846 se stal svobodným městem. Obyvatelstvo tvořili osadníci německého, chorvatského a slovenského původu. Osudy městečka poznamenala jeho hraniční poloha. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 připadlo Československé republice, jenže o dvacet let později se hranice opět změnily a Děvín se ocitl v Německé říši. V květnu 1945 se stalo součástí obnoveného Československa, od roku 1946 je Děvín jednou z městských částí Bratislavy. Popularizace Děvína probíhala postupně od 18. století a živilo ji hned několik zdrojů. V první řadě to byly snahy uherských, slovenských a německých vzdělanců dostat do širšího povědomí významná místa vlasti a národa. Rozcházeli se však v otázce jaké vlasti a jakého národa. Byl to uherský církevní historik Štefan Salagius, kdo koncem 18. století jako první označil Děvín za sídlo Svatopluka, nejslavnějšího krále našich Slováků, čímž k místu přivedl pozornost dalších. Cyrilometodějská tradice se postupně stala důležitou oporou vznikajících moderních národů Čechů a Slováků, kteří se snažili přisvojit si kult dvou světců jako slovanský, respektive český a slovenský. Kult svatého Cyrila a Metoděje měl po celé 19. století význam pro národně buditelské snahy Slováků. V roce 1863, kdy uběhlo tisíc let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, zorganizoval katolický biskup Štefan Moyses oslavy milénia. V pastýřském listě zdůraznil význam soluňských bratří pro Slováky, Uhersko a Slovany. O rok později požádal biskup Moyses Svatou stolici, aby povolila každoroční liturgické oslavy světců nejen na Slovensku, ale ve všech slovanských zemích vždy 5. července. Liturgické oslavy v tento den se později, zejména ve 20. století, staly základem všelidových shromáždění na Děvíně. Zájem o hrad a obec Děvín bývá spojován také s myšlenkou kulturního dědictví a vlastivědného zájmu o starožitnosti v habsburské monarchii v první polovině 18. století. V této linii můžeme podrobněji sledovat soustředěný zájem nejprve vzdělanců, později i širších vrstev o jistá místa v zemi, významná historicky, strategicky a kulturně, a jejich propagaci ve vlastivědné literatuře. Ve třicátých letech 18. století přinesl Matej Bel ve druhém svazku svého díla Notitia Hungariae novae historico-geograohica, věnovaném Prešpurské župě, podrobný popis hradu a městečka Děvína. Zveřejnil i pověst, podle které hrad založila dívka, děva. Odvozování názvu hradu od slova děva později nejednou sloužilo jako argument pro teorii o založení hradu Slovany, a nikoliv Římany či jinými etniky. Začátkem 19. století se začala hojně objevovat nejrůznější vlastivědná literatura o krásách země. Zejména baron Alojz Medňanský/Mednyánszky se ve svých populárně-naučných článcích (vydaných většinou německy) věnoval dějinám a zeměpisu Uherska. Vyvrcholením jeho snah bylo vydávání Příručních knížek pro dějiny vlasti (od 1820). V devátém ročníku této edice najdeme i podrobný popis Děvína. Mednyánszky vštěpuje čtenáři, co by mělo být smyslem návštěvy hradu: Ctitel vlastivědných starožitností tu má možnost postát u pozůstatků vytrvalého snažení a zašlé slávy minulého světa. Třicátá léta 19. století přinesla intenzivnější šíření národních idejí v habsburské monarchii a Děvín se dostal do užšího výběru památných míst a národních symbolů zejména v národním hnutí Slováků. Zříceniny hradu se dostávají do širšího povědomí prostřednictvím krásné literatury. V Kollárově Slávy dceři (1832) hrad vystupuje jako jedno ze sídel velkomoravských panovníků, v Hollého básni Cyrillo-Metodiada (1835) je Děvín místem, kde započalo působení obou světců. Na velkomoravskou tradici coby národní a „státní“ tradici Slováků navázali i štúrovci. Hrad či zříceniny hradu Děvín se objevily v poezii i próze jako sídelní místo velkomoravských vládců a místo jejich pádu, viz třeba báseň Tomáše Hroše V rozbořeném hradu Děvíně (1836). Tehdy se Děvín poprvé stal dějištěm národních manifestací. V neděli 24. dubna 1836 zorganizovali slovenští studenti evangelického lycea v Bratislavě na podnět Ĺudovíta Štúra výlet na rumy starého hradu otců. Jak o čtyřicet pět let později napsal ve svých vzpomínkách Jozef Miroslav Hurban, výlet připravovali tajně, zúčastnil se ho jen užší výběr studentů a členů Společnosti česko-slovenské při lyceu. Účastníci odcházeli z Bratislavy ráno po malých skupinkách, nejvíce po dvou třech lidech, a setkali se pod Děvínem, odkud celá společnost vystoupila na zříceninu. Výstup na Děvín měl obřadný a slavnostní charakter. Účastníci zpívali hymnické písně. Štúr pak projevem zahájil slavnost prvního navštívení hrobu slovenských bohatýrů dávnověku mládeží novověkou. Po dalších zpěvech a recitacích básní navrhl, aby si účastníci zvolili nové vlastenecké jméno-krédo a přijali ho ke svému křestnímu. Všichni nadšeně souhlasili a Ĺudovít Štúr začal přidělovat jména, proběhl jakýsi národní křest. Potom se mládež odebrala na slavnostní oběd do děvínského hostince. Výlet málem skončil ostudou, protože stolovníci neměli dost peněz na zaplacení útraty a museli poslat dva vyslance do Bratislavy pro hotovost. Štúr i při dalším setkání vyčítal organizátorovi oběda, že mlsounstvím svým byl by, málo chybělo, uškodil věci naší; vždyť jen si pomyslete, kdyby se o tom maléru našem byli dozvěděli zlostní Maďaři! Ve třicátých letech 19. století se Děvín zřejmě ustálil jako památné místo Slováků, Maďarů i Němců, byť s různými významy. Pro uherské a maďarské vlastence byl Děvín porta hungarica, vstupní brána do Uher od západu, vlastivědná a kulturní památka. Hrad si v myslích spojovali rovněž s boji proti Turkům, kteří ho obléhali, ale nikdy nedobyli. Pro národně orientované Slováky se Děvín stal důležitým místem tvořící se historické paměti. Mezi taková místa patřily také město a hrad Nitra, Vysoké Tatry, řeky Dunaj, Váh atd. Děvín byl velice úzce spojený s velkomoravskou tradicí, jako pozůstatek někdejší slávy a smutného konce Velké Moravy, důkaz společné slovanské, česko-slovenské historie a bratrství, národní starožitnost a památka. V tomto smyslu se mýtus památného místa upevňoval ve vědomí slovenské veřejnosti i v druhé polovině 19. století, a to prostřednictvím nepočetného slovenského tisku, literatury a skromného slovenského školství. Pro rakouské Němce neměl Děvín do té doby zvláštní význam. Do poloviny 19. století pro ně byl jedním z mnoha historických míst monarchie. Do centra pozornosti uherské a rakouské veřejnosti se Děvín dostal zejména roku 1896, během miléniových oslav tisíce let od příchodu Maďarů do Karpatské kotliny. Uherská vláda dala toho roku postavit sedm miléniových pomníků, jeden z nich právě na Děvíně, kde byla na vysokém podstavci vztyčena socha maďarského bojovníka. Po rozpadu Rakouska-Uherska v roce 1918 miléniový sloup na Děvíně vůbec neodpovídal historickým představám nové československé elity. Státní úředník Karel Dominik, který na jaře 1919 při cestě do Bratislavy navštívil Děvín, označil vrchol s pomníkem za místo, které hlásá faleš hunské lžikultury. Podobný názor zřejmě sdíleli i jiní vlastenci. V roce 1921 neznámí pachatelé (mluvilo se o tom, že to snad byli příslušníci československých legií) vyhodili miléniový pomník do vzduchu, a ten se zřítil až do řeky Moravy. Nová československá a slovenská elita se snažila poukazovat zejména na slovanské základy Děvína a jeho slávu v tomto historickém období. K tomu směřovaly různé veřejné akce, které vyvrcholily například národní poutí na Děvín při oslavách tisícího výročí narození sv. Cyrila (1927). Na hradní vrch byla svolaná slovenská národní pouť. Akci organizovaly především slovenské katolické církevní a politické kruhy a na slavnost byli kromě Čechů a Slováků pozváni i reprezentanti dalších slovanských národů. Na oslavách bylo dohodnuto, že slovanské slavnosti na Děvíně se budou napříště konat každé dva roky. Dvacátá a třicátá léta 20. století přinesla česko-slovenskou diskusi o významu známých a uznávaných velkomoravských center. Část odborné i laické veřejnosti spojovala centrum Velké Moravy s Velehradem, jiní se přikláněli k Nitře nebo k Děvínu. V dubnu 1936 se v Bratislavě konaly štúrovské dny. Na počest stého výročí výletu štúrovců na Děvín zorganizovala mládež pochod na zříceniny hradu. Studenti uspořádali sbírku na pamětní desku, která je dodnes umístěná na skále v místě bývalého středního hradu. O několik měsíců později, v červnu roku 1936, se v Bratislavě konal sokolský slet, slavnostně zahajovaný právě na Děvíně. Rok 1936 byl pro Děvín vůbec bohatý na události. Děvín jako významná historická lokalita už několik let spadal pod správu Slovenského národního muzea a probíhaly tu intenzivní archeologické průzkumy. Veřejnost s napětím sledovala, co přinesou vykopávky pod vedením prof. Jana Eisnera a za vydatné pomoci architektů a historiků umění Václava a Drahoslavy Menclových. V říjnu 1936 Slovenský denník uveřejnil palcové titulky: Děvín byl slovanským hradem. Význam nových archeologických nálezů na děvínském hradě. Úspěch prací profesora Eisnera. Status Děvína jako důležitého slovanského sídla se stal všeobecně přijímanou skutečností. Do osudů Děvína vnesl změnu konec třicátých let 20. století. Po mnichovské dohodě došlo k vynucené revizi hranic Československé republiky. V listopadu 1938 vstoupila do Děvína německá vojska a připojila obec k Německé říši. Ač šlo o strategicky důležité místo na hranici, obec neměla přímé spojení se zbytkem země. Děvín ležel za Dunajem a spojení s Říší měl jen přes slovenské území: přes Bratislavu na slovensko-německou hranici, kterou tehdy tvořil petržalský břeh Dunaje. Teprve postupně byla zavedena pravidelná lodní a autobusová doprava, která spojovala osamělý „německý“ Děvín s nedalekými obcemi ve třetí říši. Do středu pozornosti německé veřejnosti a médií se Děvín dostal o svatodušní neděli 29. května 1939, kdy byl hradní vrch zvolen za místo Grenzlandtreffen, slavnostního setkání Němců žijících mimo území třetí říše. Událost organizátoři pečlivě připravovali a na hradě při té příležitosti zbudovali nový přírodní amfiteátr. Do obce přišlo 15 tisíc návštěvníků, na tribuně seděli představitelé státní správy Říše a německé menšiny na Slovensku. Účastníky neodradilo ani studené, deštivé počasí. V přeplněném amfiteátru vystoupily skupiny Němců ze Slovenska, Čech, Maďarska a Rumunska, kteří se písněmi, tanci a slavnostními projevy přihlásili k velkému mateřskému německému národu. Po skončení druhé světové války vítězné mocnosti uznaly původní československé hranice z doby před říjnem 1938 a obec Děvín se ocitla na území obnovené Československé republiky. Už 5. července se v děvínském amfiteátru konal Všeslovanský den, široce propagovaná akce ve znamení „věčné protifašistické koalice slovanských národů“ a manifestace vděčnosti Sovětskému svazu a jeho Rudé armádě. V pohnutých dnech po skončení války slovanská myšlenka neznamenala jen „manifestaci slovanské jednoty a síly“, ale také demonstraci odlišnosti od Neslovanů, tedy Němců a Maďarů, kteří byli brzy poté zbaveni občanství, vyhnáni ze země nebo v rámci výměny obyvatelstva přesunuti za hranice. Oslava Sovětského svazu na Všeslovanském dni zároveň umožnila demonstrovat sílu komunistům, což se stalo terčem kritiky nekomunistických politiků a tisku. Oslavy se pak opakovaly každoročně až do roku 1951. Od roku 1952 se však na Děvíně už žádné Všeslovanské dny ani jiná shromáždění nekonaly. Obec se totiž nacházela v hlídané pohraniční zóně, podél cesty z Bratislavy do Děvína stál vysoký plot z ostnatého drátu a strážní hraniční věže. Pohyb osob, pěšky nebo místní autobusovou dopravou, sledovala pohraniční stráž. K jistému uvolnění došlo až koncem padesátých let. V červenci 1959 se na Děvíně konalo operní představení Libuše od Bedřicha Smetany a slavnost česko-slovenského přátelství. Rok nato zde soubor Slovenského národního divadla uvedl slavnostní představení opery Svatopluk od Eugena Suchoně, které do obce přilákalo velké množství obyvatel Bratislavy a okolí. Státní orgány v tento den povolily více méně volný pohyb lidí posílenou autobusovou dopravou z Bratislavy na Děvín. V roce 1959 i později panoval jistý ostych organizovat shromáždění 5. července, pravděpodobně proto, aby se nepřipomínala tradice cyrilometodějských oslav z dob první Československé republiky. Se sporadickými, a nikoliv každoročními oslavami pod hlavičkou česko-slovenského, později československo-sovětského přátelství se na Děvíně setkáváme až do roku 1968. V červenci 1968 zaznamenaly děvínské oslavy jedno z největších lidových shromáždění od konce války. Po vstupu sovětských vojsk do Československa v srpnu 1968 se však situace změnila. Rok 1969 se měl opět stát rokem velkých děvínských slavností. Již od února tisk připomínal 1100. výročí úmrtí sv. Cyrila a od časného léta noviny opakovaně ohlašovaly národní pouť na Děvín, která se měla konat 5. července. Oslavy se však nakonec nekonaly, zasáhla státní moc. Teprve od poloviny osmdesátých let 20. století se Městské muzeum v Bratislavě snažilo vrátit Děvín do povědomí veřejnosti. Roku 1985 zřídilo přímo v areálu hradu výstavní prostor a současně zahájilo výstavu ku příležitosti 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje nazvanou Velká Morava a Bratislava. Rok poté připomnělo výstavou 150. výročí výstupu štúrovců na Děvín. Tehdy navštívili Děvín i účastníci kongresu Limes, který se konal v nedalekém rakouském městečku Bad Deutch Altenburg, a prohlédli si výstavu Děvín v římské době. K sedmdesátému výročí vzniku Československé republiky v roce 1988 připravilo Městské muzeum opět na Děvíně výstavu Vztahy Čechů a Slováků. Žádné větší akce celostátního charakteru se tu však nekonaly. Velká role připadla Děvínu ještě jednou, na konci roku 1989. Hnutí Veřejnost proti násilí zorganizovalo 10. prosince jako symbolický krok do Evropy pochod Bratislavanů přes československo-rakouské hranice do Hain- burgu. Řečníci, organizátoři a zpěváci, mezi nimi i Karel Kryl, vystupovali na lodi uprostřed Dunaje mezi Děvínem a Hainburgem. Davy lidí (pochodu se údajně zúčastnilo až 100 tisíc lidí) stály na rakouské straně proti Děvínu i na slovenské straně na hradní skále a pod ní. Děvín se stal symbolem otevřené hranice a pádu železné opony. V následujících letech se však žádné další akce většího dosahu už na hradě nekonaly. Za léta vynuceného zapomnění Děvína se vytvořila tradice oslav svátku sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě, která přetrvala i po roce 1989, na Slovensku se po roce 1993 soustředily oslavy do Nitry. Na Děvíně se už dost dobře žádné masové akce pořádat nedaly. Na hradě pokračovaly rekonstrukční a konzervační práce i archeologický průzkum a zanedbaný amfiteátr se už nedal používat. Celý hradní vrch a okolí řeky Moravy byly navíc vyhlášeny přírodní rezervací. Děvín však zůstal významným národním symbolem, který je na Slovensku ve veřejném prostoru stále přítomen. V předvolebních spotech ho hojně využívají politici, je po něm pojmenovaná také řada institucí (i jedna banka). Děvín je i nadále místem rodinných výletů, školních exkurzí, místem vlastivědných soutěží žáků atd. Místu samozřejmě v mnohém pomáhá poloha v blízkosti hlavního města Slovenska a jeho snadná dostupnost bratislavskou městskou dopravou. Děvín se postupně stal místem paměti, které „obsadil“ slovenský národ. Ostatní na Děvín „zapomněli“. Děvín jako jistý mytologický bod je obrazem dějin střední Evropy posledních dvou století. Na Děvíně byli všichni: ti, kteří se cítili Uhry i Maďary, Slováky, Rakušany nebo Němci, kteří sami sebe nazývali Slovany, Čechoslovany nebo Čechoslováky. Všichni si to místo nárokovali, a to povětšinou jen pro sebe. Děvín odráží dějiny národně buditelských a státotvorných procesů v bývalé habsburské monarchii i v následnických státech v 19. a 20. století. Zůstává významným místem, které je spojené s dějinnými událostmi slovenského, českého, maďarského, rakouského a německého národa. Tyto události lze vnímat jako historii, která nás rozděluje, anebo naopak jako historii, která nás spojuje. V prvním případě se stále přidržujeme mýtu výlučnosti. V druhém případě vnímáme „naši“ historii jako historii „jiných“, jako společně prožité veselé i neveselé osudy a společnou zodpovědnost za minulost i budoucnost tohoto prostoru.
LITERATURA G. Kiliánová, „Komu patrí Devín?“, in: E. Krekovič – E. Mannová – E. Krekovičová (eds.), Mýty naše slovenské, Bratislava 2005, s. 120–133; Bratislava Mateja Bela, Bratislava 1984; V. Horváth, Bratislavský topografický lexikon, Bratislava 1990; V. Plachá – J. Hlavicová – I. Keller, Slovanský Devín, Bratislava 1990; J. Tibenský, „Veĺkomoravská a cyrilometodejská tradícia v období počiatkov slovenského národného obrodenia“, in: Veĺká Morava a naše doba: K 1100. výročiu príchodu Cyrila a Metoda, Bratislava 1963, s. 87–114.
Gabriela KILIÁNOVÁ (nar. 1951) je etnoložka, zabývá se kolektivními identitami ve střední Evropě. Působí jako ředitelka Ústavu etnológie Slovenské akademie věd v Bratislavě. Své děvínské výzkumy shrnuje v knize Identita a pamäť: Devín/Theben/Dévény jako pamätné miesto, kterou připravuje k vydání Slovak Academic Press.