Silná přemyslovská dynastie zásadním způsobem utvářela podmínky českého státu. Zvláště v době jejího sklonku vznikla sebevědomá šlechta, která se panovníkům mohla stát oporou. Nastupující Lucemburkové tak měli na co navazovat, což dokázal zvláště Karel IV.
V červnu roku 1305 se blížily poslední chvíle krále Václava II. Nechal tedy přivést ke svému loži přední šlechtice království, významné duchovní příslušníky dvora a také mladého Václava, svého syna a nástupce. Umírající tehdy zavázal kralevice i přítomné šlechtice slavnostní přísahou, aby uhradili všechny dluhy, jež vznikly v předchozích letech kvůli zisku polského království a v souvislosti s obrannou akcí proti římskému králi Albrechtovi a jeho vojskům. Mladý Václav měl přísahat na hlavu sv. Václava a další ostatky, jež se v králově blízkosti nacházely. Přítomnost ostatků dávného předka králi zajišťovala světcovu blízkost, ochranu a přímluvu u Boha a přísaha složená na tuto relikvii zaručovala „posvátnou“ trvalost takového aktu i následné naplnění. Z pohledu ze světa odcházejícího krále byla budoucnost říše, největší, jakou kdy Přemyslovci vytvořili, zajištěna a skvělá budoucnost měla stát i před jeho následníkem. Vrtkavá Štěstěna se však od Přemyslova rodu odklonila. Zanedlouho byl mladý Václav III. v Olomouci zavražděn a po panství Přemyslovců bylo veta. Nástupnictvím nelegitimního Mikuláše se nikdo vážně nezabýval, královská hodnost měla být přenesena prostřednictvím žen, dvou Přemysloven a dokonce jedné vdovy z rodu Piastova. Smrtí posledního Přemyslovce se nic nezhroutilo, jen zavládl dočasný chaos spojený s tahanicemi kolem obsazení českého trůnu. V Polsku zbytky české moci upadly rychle, Čechy a Morava zde však zůstaly, reprezentované mocnými šlechtickými oligarchy, církevními preláty a kupodivu též zástupci měst, jejichž prestiž vzrostla za vlády Václava II. Právě muži z okolí předposledního přemyslovského krále vzali záležitosti do svých rukou. Přemyslovskou monarchii nakonec získal lucemburský rod, jehož hvězda na konci prvního decennia 14. století stoupala strmě vzhůru.
SVATÝ VÁCLAV, VÉVODA ČECHŮ Historikové zabývající se českým raným a vrcholným středověkem zpravidla předpokládají, že přemyslovský stát v 10.–12. století byl jakousi centralizovanou monarchií patriarchálního typu, kde knížecí úředníci v hradských centrech vybírali a dál distribuovali dávky od závislého obyvatelstva, kde knížecím požadavkům sloužil rozsáhlý systém služebných osad a kde byl panovník dominantním držitelem půdy; soukromé vlastnictví půdy bylo zanedbatelné a celou společností prostupoval byrokratický stát. Nejnovější výzkumy však ukazují, že takto vytvořený model (analogicky s poměry v Polsku a Uhrách) je příliš statický a nedokáže obsáhnout společensko-ekonomický systém těch dob ve všech jeho modalitách. Zároveň je jasné, že již v 11. a 12. století byla oddělena vlastní knížecí doména od veřejnoprávní sféry panovníkovy moci, že držba svobodné půdy „předními českými muži“ zakládala oprávnění na tvorbu zemského práva touto vrstvou a že tzv. služebná organizace nefungovala tak, jak se předpokládalo. Formoval se také kvazilenní charakter nejmocnější české vrstvy (nejvýše postavených beneficiářů); v řeči pramenů měli ve 13. století čeští baroni vůči králi stejné závazky jako praví leníci. Tak se čeští „comites“ v papežských listinách z konce druhého desetiletí 13. století objeví jako strana hodná respektu a v této souvislosti se v roce 1219 hovoří o užití sigillum commune regni Boemie, videlicet sancti Wencezlai. Na této pečeti mohla být (podle Rostislava Nového) zobrazena sedící postava sv. Václava s opisem SANCTVS WENCEZLAVS BOEMORUM DUX (Svatý Václav, vévoda Čechů). Pečetní obraz měl v podstatě vyjadřovat dualismus panovníka a rodící se šlechty. Problémem ovšem je, že tento obraz z panovnických pečetí v polovině 13. století mizí a je nahrazen obrněným jezdcem. Proč by se šlechtická obec svého ověřovacího prostředku vzdávala? Jiná pečeť, totiž zemská soudní s opisem SIGILLVM IUSTICIE TOCIUS TERRE SANCTI WENCESLAI DUCIS (Pečeť spravedlnosti vší země vévody svatého Václava), od níž se původně dochovalo pečetidlo (dnes jen v kopii), se klade do období po půli 13. století, neboť se předpokládá, že tehdy byl Přemyslem Otakarem II. založen český zemský soud. Avšak zemský soud na základě důkladné analýzy českých i moravských pramenů nebyl založen jednorázově, nýbrž se vyvíjel postupně a své počátky má skutečně kdesi u prapůvodního shromáždění svobodných zemských mužů, kteří nalézali právo. Pak ovšem mohla být pečetí z roku 1219 ona pečeť soudní, která byla apriorně kladena do doby po polovině příslušného století. Pečeť podle ztvárnění světce, tj. sv. Václava, může být skutečně starší, zcela jistě je starší postava lva sloužící jako držadlo. Pečeť se zpravidla užívala jako citační (pohánějící k soudu), a proto v písemnosti z roku 1219 stojí, že panovníkovi župani (comites) ji nejsou zvyklí užívat jako zvláštní znamení celé obce. Šlechtická obec se začala formovat již v dobách prvních Přemyslovců a její legislativní funkce z ní jasně vytvářela spoluhráče a často i protihráče panovníka. Všichni byli členy čeledi sv. Václava (familia sancti Wenceslai), po němž byla ostatně v opisu soudní pečeti nazvána celá země. Takový stav fakticky trval až do konce přemyslovské éry. Úzkou svázanost panovníka se šlechtou se v tomto období nepodařilo vážněji narušit. Ve 13. století také přemyslovští panovníci rezignovali na držbu rozsáhlých lesních ploch a tyto prostory poskytovali šlechticům (jako svobodné, alodní vlastnictví) i církvi, čímž de facto specificky českým způsobem budovali síť svých (kvazi)lenních vztahů. Restrukturalizací prošla vlastní panovnická doména. Zakládáním nových měst pomocí příchozích ze zahraničí a rozšířením obchodu a řemesel výrazně vzrostly panovníkovy příjmy, dolovací aktivity zajistily státu dostatek drahého kovu. Venkovské statky panovnické domény spravovali vilikové neboli krajští rychtáři, kteří společně s městskými rychtáři vykonávali z moci svého úřadu policejní a soudní pravomoc (i na statcích jiných vlastníků). Výkon hrdelního soudnictví sice postupně přecházel na světské i církevní vrchnosti, šlo však o déletrvající a vícestupňovitý proces. Lze to dobře rozpoznat u imunit udělovaných klášterům; v průběhu 13. století jde obvykle jen o částečné vynětí z jurisdikce zeměpanských orgánů, teprve ve 14. století jsou uděleny imunity kompletní. Svázanost s panovníkem a povinnosti lenního charakteru však české a moravské šlechtě, jejíž sebevědomí v letech zápasů o královský trůn 1306–1310 opět vzrostlo, nevyhovovaly. Proto si její reprezentanti vymohli na Janu Lucemburském inaugurační diplomy. Český byl vydán zřejmě v únoru 1311 po korunovaci a dochoval se jen ve formuláři, moravský z června 1311 je zachován v originále. Král Jan v nich potvrdil duchovnímu stavu i šlechtické obci dosavadní privilegia a dále připojil čtyři body, podle nichž se měla generální berně platit jen v případě královy korunovace a sňatku dcer (Čechy), resp. korunovace, panovníkova sňatku nebo svatby jeho dětí (Morava), úřady měly být obsazovány v Čechách pouze Čechy, na Moravě Moravany, svobodné statky mohli dědit synové i dcery, případně bratři a jejich synové, až ve čtyřech generacích, jen statky provinivších se měly spadat na krále, a konečně šlechtici se měli vojensky angažovat při obraně země, což slíbili, nikoli však při vojenských výpravách do zahraničí. I když původní špýrské znění kapitulací bylo obsažnější, šlechtě se zdařilo zbavit se některých obtížných závazků, především častějšího vybírání berně, vojenské asistence na vlastní náklad v cizině; naopak získala záruky proti pronikání cizinců do úřadů a větší volnost v záležitostech dědických. Tím byly nepochybně porušeny zvyklosti doby přemyslovské a uvolněna vazba panstva ke králi. A že byly šlechtické zisky z roku 1311 vydávány vlastně za „stará práva“? V době uplatňování zvykového práva takový pragmatický postup nepřekvapí, staré a nové se často prolínalo a po dvou generacích nikdo neuměl jednotlivé vrstvy odlišit. Vztah vyrostlý ze společného prožívání dob formování přemyslovského státu, vztah, na jehož počátku stála přemyslovská knížata a jejich muži, předkové šlechticů počátku doby lucemburské, se zásadně proměnil a v budoucnu mělo jít skutečně o dualistické pojetí státní moci, kdy zemská obec stála vedle panovníka a postupně přetvářela stát v rámci vlastního vnímání věrnosti a nezávislosti.
CÍRKEV Dílem přemyslovské dynastie, jež přetrvalo její zánik, byla česká církev. S knížetem Bořivojem přišlo do Čech slovanské křesťanství z Velké Moravy, jeho následovníci se však vcelku prozíravě přihlásili k latinské církvi. První a nejvýznamnější kostely vznikaly ve „státních“ střediscích, nejstarší kapitulní a klášterní založení byla zeměpanská. Na Moravě byla situace poněkud odlišná, církev tam nezaložili Přemyslovci, nýbrž starší mojmírovská knížata. Z toho plynulo dosti exkluzivní postavení moravského (olomouckého) biskupa. Postupem času se však Přemyslovci ochrany zdejší církve ujali a olomoučtí biskupové se stali jejich důležitými spojenci proti moravským údělníkům. Olomoucký stolec dal navíc Přemyslovcům dvě naprosto výjimečné osobnosti, jejichž služeb si mohli více než vážit – ve 12. století Jindřicha Zdíka a ve století 13. Bruna ze Schauenburgu. Přemyslovští panovníci byli štědrými dárci a své oblíbené ústavy obdarovávali cenným liturgickým zařízením, relikviáři, paramenty, zdobenými knihami a dalšími cennými předměty. Za připomínku snad stojí dva z nich – ani jeden se však do dnešních časů nedochoval. Roku 1129 nechal kníže Soběslav I. zhotovit pro vyšehradský chrám sv. Petra a Pavla obrovský kolový lustr (corona), na jehož výzdobu mělo být krom mědi a železa použito dvanáct hřiven zlata a osmdesát hřiven stříbra. Zřejmě šlo o lustr podobný dochovaným exemplářům v Remeši, Cáchách a Hildesheimu. Pro své nové založení, cisterciácký klášter na Zbraslavi, určil Václav II. skvostný zlatý kříž ozdobený drahokamy v hodnotě 1400 hřiven stříbra. Ten vzal s sebou z kláštera spolu s dalšími cennými předměty na výpravu do Polska Václav III., po jeho smrti však byly věci na Moravě rozkradeny a klášter musel kříž bez zašantročeného podstavce vykoupit za 300 hřiven u jednoho pražského patricije. Jakési zvláštní duchovní pouto panovalo mezi Václavem II. a jeho vnukem Karlem. IV. Této skutečnosti si důkladně povšiml Zdeněk Kalista a znovu ji akcentoval Ferdinand Seibt. Byla to nejen záliba ve shromažďování ostatků světců a další projevy hluboké zbožnosti, ale také zcela reálné počiny, v nichž Lucemburk navazoval na svého děda. Podobně jako Václavovi se Karlovi nepodařilo prosadit písemnou verzi zemského práva – monopol šlechty na jeho nalézání zkrátka ani tak sebejistý panovník, jako byl Karel, nedokázal prolomit. Stažení zákoníku (známého jako Majestas Carolina) císař zastřel jeho údajným náhodným zničením v ohni. Jiné dílo, o němž uvažoval již Václav, se však jeho vnuku zdařilo. Bylo jím založení vysokého učení v Praze. A Karel dík svým stykům splnil sen hned několika přemyslovských předků, nechal povýšit pražské biskupství na arcibiskupství a učinit z něj tak centrum české církevní provincie.
STŘÍBREM K DOBRÉ VLÁDĚ A UTVÁŘENÍ KRAJINY K mimořádnému mocenskému postavení dopomohlo posledním Přemyslovcům beze všech pochyb stříbro, jehož nová naleziště byla ve 13. století odkryta. Zatímco za Václava I. dominovalo Jihlavsko a za Přemysla Otakara II. se dostal do popředí (havlíčko)brodský důlní okrsek, vše zastínila na sklonku 13. století Kutná Hora. Václav II. sledoval poněkud překotné a na svoji dobu zaznamenáníhodné dění z areálu blízkého sedleckého kláštera, případně z královského hradu v Poděbradech. Kutnohorské stříbro pomohlo k polské a posléze i uherské koruně. Pomocí drahých kovů mohl král také zvětšovat svoji moc. Václav II. tímto směrem postupoval a jeho chování tak zcela odpovídá obsahu soudobých teoretických spisů o vládě, moci a státu. Svoji panovnickou rozvahu vtělil do dvou zásadních činů: mincovní reformy a s ní do jisté míry souvisejícího vydání horního zákoníku. Na realizaci mincovní reformy si pozval skupinu zkušených florentských finančníků. Spočívala v centralizaci dosavadních sedmnácti mincovních dílen z různých českých a moravských měst do jednoho nově zbudovaného objektu, opevněné mincovny v Kutné Hoře, později nazývané Vlašský (tj. italský) dvůr. Vzorem nové „věčné“ mince (ražba zahájena v červenci roku 1300) se z hlediska váhy a ryzosti stal stříbrný turnos, groš, který začal francouzský král Ludvík IX. razit kolem roku 1266 v Tournois nedaleko Paříže, a některé severoitalské mince. Obrazová náplň (královská koruna a český lev) však byla zcela originální a odpovídala vnímání moci a postavení panovníka samotným králem a jeho dvorským prostředím. Groš se stal na další století měnou, která se prosazovala v sousedních zemích – Polsku, Uhrách a části říše. Přibližně ve stejném období byl sestaven horní zákoník Ius regale montanorum, nazývaný také Constitutiones iuris metallici. Na středověk skvěle utříděnou formou zde byly zpracovány všechny záležitosti týkající se panovnického regálu a provozu důlních děl, přičemž sestavovatel (uvažuje se o italském právníkovi Gozzovi z Orvieta) využil znalosti římského práva, ale též staršího práva jihlavského a praktických momentů z Kutné Hory zprostředkovaných tamními „horníky“. Za vysoce pravděpodobný lze považovat osobní přínos krále Václava II. Tak nová stříbrná mince přežila jako stabilní platidlo nadlouho oba poslední Přemyslovce a horní zákoník se stal předlohou obdobné legislativy v Sasku, Uhrách a Sedmihradsku až hluboko do novověku. Za dědictví přemyslovské epochy lze nepochybně považovat i tvář české a moravské krajiny. Jádra vesnic a měst vzniklých v době velké kolonizace si udržela svůj základní půdorys namnoze až do dnešní doby, tradiční podobu plužin na venkově dokázala po sedmi stech letech smazat teprve komunistická kolektivizace ve století minulém. Starými kořeny se dlouho vyznačovala i struktura cest, i když v tomto směru přišel se zásadními změnami již osvícenský racionalismus. Přesto krajinné artefakty v podobě některých kostelů, klášterů a hradů dodnes alespoň volně připomínají ráz, který země získávala v časech, kdy jí vládli přemyslovští panovníci. Přemyslovským dílem je nepochybně i Praha, v knížecí době aglomerace se dvěma sídelními hrady. Zatímco Pražský hrad je z hlediska minulosti relativně dobře poznaný, prvopočátky Vyšehradu jsou do značné míry odstraněny přestavbou na barokní pevnost. Pokud obehnal čerstvý křesťan, kníže Bořivoj, po potlačení opozice staré sněmovní pole s kamenným stolcem a kultovním místem hradbou a zbudoval na něm první křesťanský kostel, čímž vlastně položil základ Hradu, z jakého důvodu pak bylo již někdy v 10. století vystavěno nedaleké hradiště na skále nad Vltavou? Co přesně vedlo Vratislava II. a několik jeho nástupců k přesunu sídla právě sem? Praha rostla ve zřetelné vazbě na tato sídla a získávala svoji nezaměnitelnou podobu s desítkami malých kostelů a kamenných domů uprostřed dvorců, později vznosných gotických chrámů a vyrovnaných řad měšťanských příbytků. Její rozloha byla úctyhodná již za Přemyslovců. Prvotní formace Starého Města byla rozšířena o svatohavelské Nové Město, budované ve 40. a 50. letech 13. století, a na druhém břehu Vltavy získalo městský status Nové Město pod Hradem, tedy pozdější Menší Město, dnešní Malá Strana. Mimořádný rozsah dal městskému uskupení teprve dědic a v mnohém ten, kdo usilování přemyslovského rodu naplnil – Karel IV. – svojí velkorysou lokací Nového Města pražského.
SÍLA DĚDICTVÍ Kult sv. Václava se stal již v přemyslovském období integrujícím a za Lucemburků tento vztah pokračoval a prohluboval se. Z přemyslovského období pocházel také základní erbovní symbol. Dvojocasý lev se užíval na počátku 13. století jako erb rodu a posléze se přerodil ve znamení země. Ve své podstatě však tím, co zůstalo po Přemyslovcích nejcennějším, je český stát. Za posledních Přemyslovců se zřetelně formoval do podoby vyspělé monarchie s charizmaticky vnímanou rolí krále a silnou, sebevědomou šlechtickou vrstvou, která uplatňovala svůj podíl na moci prostřednictvím zemského práva. Ke královské doméně patřila prudce se rozvíjející města a mnoho klášterů panovnického založení, resp. těch, kde se ochrany král sám ujal. Do královské komory z nich směřovala tzv. zvláštní berně, zatímco obecnou (generální) berní byla zatížena veškerá půda poddanská. Na rozsáhlých kolonizovaných územích se vytvářela šlechtická dominia, kde se panovník postupně zříkal výkonu soudnictví nad poddanými. V přemyslovském období však tento proces nepostoupil tak daleko, aby se hovořilo o „státě nestátě“ nebo „privatizovaném státě“. Naopak, stát získával novou kvalitu. Již v době Přemyslovců se víceméně stabilizovaly hranice Čech a Moravy a tyto země vstupovaly do dějinotvorných procesů i nadále jako základní kameny české státnosti. Identita českého státu moderní doby se vytvářela právě na tomto území, právě zde vznikal novodobý národ. Na počátku onoho geografického a historicko-politického potenciálu však stáli panovníci z Přemyslova rodu a jejich muži, státotvorná vrstva, se zřetelnými vazbami na dobu předhistorickou; tato vrstva však byla smetena dějinnými převraty. Moderní státy se přesto nedokážou vymezovat bez takové historické zkušenosti, a když, pak mívají se svojí minulostí problémy, které nezřídka řešívají nestandardními prostředky s využíváním pseudohistorické mytologie.
LITERATURA J. Čarek, O pečetech českých knížat a králů z rodu Přemyslova, Praha 1934; V. Denkstein, „Někdejší vyšehradský lustr z r. 1129. První středověký korunovační lustr zvaný Koruna“, in: Královský Vyšehrad, Praha 1992, s. 83–91; Z. Dragoun, Praha 885–1310, Praha 2002; L. Jan, Václav II. a struktury panovnické moci, Brno 2005; Z. Kalista, Karel IV. Jeho duchovní tvář, Praha 1971; J. Válka, „Středověké kořeny mocenského dualismu panovníka a obce“, Časopis Matice moravské 123, 2004, s. 311–335.
Libor JAN (nar. 1960) přednáší starší české dějiny v Historickém ústavu FF MU v Brně. Je autorem řady článků a monografií k dějinám rytířských řádů a k vývoji správy v epoše přemyslovské.