Recenzenta přivádí do rozpaků už samotné záhlaví. V případě graficky pěkně vypravené publikace totiž neví, zda má uvést jako autora proslulého Václava Březana, jehož text čítá necelých pětapadesát stran, nebo Annu Kubíkovou, která připravila nejen edici díla, ale napsala také úvodní slovo a především rozsáhlý komentář. Po určitém váhání jsem se přiklonil k druhé variantě, neboť k editorčinu jménu se pojí copyright. Nepochybně oprávněně, protože Kubíková Březanovu práci i se svým komentářem zpřístupnila již v letech 1988—1990, a to v jedenácti pokračováních na stránkách Jihočeského sborníku historického. Ani ona ale nebyla první. Dílko neuniklo pozornosti mladého Františka Palackého, který je zveřejnil roku 1828 ve čtvrtém čísle druhého ročníku Časopisu Společnosti Vlastenského musea v Čechách. Obě časopisecká vydání jsou však dnes nesnadno dostupná, takže lze jen uvítat vydání knižní. To se v podstatě opírá o publikaci v Jihočeském sborníku historickém, Kubíková ovšem čistopis Březanovy práce z textologického hlediska zpřesnila a svůj komentář upravila tak, aby odpovídal jak jejím posledním výzkumům, tak nejnovějším vědeckým poznatkům jiných badatelů.
Březanův Krátký a summovní výtah vznikl během listopadu a prosince 1609 v Třeboni na okraji hlavní činnosti vynikajícího rožmberského archiváře a knihovníka. Bylo to v čase, kdy se život posledního Rožmberka Petra Voka chýlil ke konci a (nyní nezvěstná) velká historie nejslavnějšího českého šlechtického rodu, na níž Václav Březan pracoval, nebyla ještě hotova. Totéž platí o jeho životopisech Viléma a Petra Voka z Rožmberka. Poslední Rožmberk si tak mohl přečíst pouze narychlo pořízené sepsání, zachycující v jedenácti kapitolách dějiny Rožmberků od pověstmi obestřených počátků až k přelomu 16.—17. století. Březan se při koncipování práce vcelku logicky řídil genealogickým hlediskem, text členil podle generační posloupnosti a rytmizoval jej delšími či kratšími biografi emi jednotlivých členů rodu, takže vědomě narušoval chronologickou osu svého výkladu. Šlechtická mentalita jeho zaměstnavatele, tolik ctící rodové tradice a starobylost, mu jiný přístup ani nedovolovala. Březan tak napsal přehledný a informativní text, založený na důvěrné znalosti rožmberského archivu.
Obsáhlý komentář Anny Kubíkové není komentářem v pravém slova smyslu. Editorčiny vysvětlivky a poznámky totiž od počátku programově přerůstaly v jiný žánr, v moderně pojatou rožmberskou historii, spočívající na pečlivé komparaci Březanových údajů s poznatky vědeckého dějepisectví posledních dvou století. Je to jistě přístup zajímavý, korigující chyby a nepřesnosti, jichž se Březan dopustil. Zúročuje mimo jiné obrovské úsilí, jež editorka do mnohaletého studia rožmberské historie vložila (včetně závěrů svých osmaosmdesáti otištěných statí), i její obdivuhodnou znalost jihočeské minulosti. V daných souvislostech je jistě příznačné, že se autorka komentáře nevyvarovala několika faktografi ckých chyb a formulačních nepřesností výhradně na poli celočeských a evropských dějin (kompaktáta, ferrarsko-florentský koncil, interpretace pražských událostí v roce 1448 či zemského sněmu roku 1479 atd.). Bez ohledu na ně si však nepochybně zaslouží uznání za precizní práci. Přesto nemohu smlčet, že nesdílím její badatelské krédo. Dějiny totiž nevnímám jako sled téměř úředně verifi kovatelných událostí, nýbrž jako souhrn všeho, co se v minulosti událo a co nikdy v úplnosti nepoznáme.
Poněkud stranou zůstal v důsledku zvolené optiky samotný Březan. V porovnání se znalostmi moderních historiků může méně zasvěcenému publiku připadat jako nedouk, který vršil omyl na omyl. Přitom například falza pověstného Oldřicha II. z Rožmberka byla tak dokonalá, že se na řadu z nich přišlo až v nedávných desetiletích. Badatelé o středověkých dějinách ovšem dobře vědí, že Březanovy práce nejsou primárním pramenem k poznání 12.—15. věku, nýbrž odrazem jeho vlastních, nutně limitovaných vědomostí. Tím více v knize postrádám zasazení Březanova historiografi ckého díla do dobových souřadnic. Ukázalo by zřejmě, že tento vzdělaný příslušník jednoty bratrské inklinoval spíše k faktografické linii tehdejšího dějepisectví a vyhýbal se nadměrné ideologizaci, patrné v některých textech jeho souvěrců. V publikaci toto téma absentuje snad s ohledem na studii Jaroslava Pánka, obsaženou v jeho edici Březanových Životů posledních Rožmberků. Avšak od jejího zveřejnění už přece jen uplynulo plných dvacet let.
Bohumír Němec — Veduta, České Budějovice 2005, 294 s., 349 Kč