Panování Josefa II. je obecně vnímáno jako období vrcholícího osvícenství v habsburské monarchii, které se navenek projevilo čilou reformní činností. České dějepisectví minulých desetiletí často vidělo v této době "odrazový můstek" pro následující období českého národního obrození. Tak tomu je například v díle Františka Kutnara, který právě v období konce 18. století viděl klíčovou fázi národního obrození. V návaznosti se pak v tehdejším lidovém prostředí hledaly "zdravé" kořeny a základy budoucího českého národa. Dobová situace ovšem byla složitější a tehdejší společnost, lépe řečeno tehdejší lidové prostředí žilo svým životem a vyznávalo své vlastní hodnoty. V souvislosti s vládou Josefa II. vzrušily tehdejší společnost především náboženské reformy, hlavně toleranční patent z roku 1781. Toto nařízení bylo totiž ve své době největším zásahem do světa katolické víry a náboženského myšlení. Jak je však patrné z mnoha dobových materiálů, ne všemi byla panovníkova činnost vítána kladně a i když se současně jednalo na svou dobu o zřetelné reformní ústupky, ne všichni byli spokojeni s jejich mírou. Takovou neuspokojenou skupinou byli i východočeští náboženští sektáři. Toleranční sektářství bylo nepovoleným náboženským hnutím, které bychom nalezli v době po vydání tolerančního patentu v oblasti středního Polabí a především ve východních Čechách. V novém náboženském rozdělení dobové společnosti na katolíky a „tolerované“ evangelíky se jeho stoupenci chápali jako „třetí strana“. Vymezovali se tak nejen vůči katolictví, ale rovněž i proti vznikajícím církvím protestantským. Nejednalo se však o nějakou vlažnost ve víře. Jejich přesvědčení, především v první generaci, bylo pevné. „Blouznivci“ pro něj byli ochotni riskovat i odebrání potomků či vystěhování. Ačkoli je celé hnutí označováno jednotným názvem, ve skutečnosti bychom pod pojmem toleranční sektářství nalezli více navzájem odlišných skupin, navíc jejich nauka se postupně měnila i v průběhu generací. V práci Zdenka Nešpora vstupujeme do problematiky lidové zbožnosti konce 18. století. Lidové prostředí tohoto období je čtenářům známé již z děl výše jmenovaného Františka Kutnara či Antonína Robka. Zdeněk Nešpor tak obecně navazuje na podobné práce a vrací opět tuto dobu do současného historického povědomí. Ve své práci však nabízí již konkrétní pohled na tehdejší lidové prostředí prostřednictvím tolerančního sektářství. Jeho kniha není k tomuto tématu v českém dějepisectví prací jedinou, většina předcházejících je však již staršího data a navíc jsou často více či méně psány z konkrétních náboženských pozic, tedy ovlivněné katolictvím respektive protestantstvím autorů. Podobně tomu bylo i v případě marxistických historiků, jejichž přístup k této problematice a závěry byly také předem poznamenány ideovými východisky. Práce Zdeňka Nešpora je však od podobných tendencí oproštěna. Snaží se čtenáři toleranční sektářství popsat a srozumitelně přiblížit. To však neznamená, že by se autor omezil pouze na výčet jednotlivých jmen a lokalit jeho výskytu. V úvodu knížky popisuje tajné nekatolictví v době před vydáním tolerančního patentu a následně i přijetí tolerance a náboženských reforem v dobové společnosti po roce 1781. Připomenutím souvisejících tolerančních nepokojů tak čtenáři přibližuje mentalitu tehdejšího lidového prostředí. Těžištěm textu je však situace a vývoj jednotlivých sekt v generacích doby toleranční až do druhé poloviny 19. století. Autor upozorňuje na věroučnou odlišnost a na postupně se měnící názory sektářských skupin v jednotlivých generacích. Ve svém výkladu pak nezůstává omezen jen na české území, ale sleduje rovněž osudy „blouznivců“ vystěhovaných vně českých hranic – na tehdejší balkánské periferii habsburské monarchie. Z celé práce je tak patrná autorova znalost zkoumaného problému. To mu také umožňuje nejen hojně doplňovat text citáty dobových materiálů i dalších prací k tématu, ale na některých místech i opravovat jejich závěry a nabízet nové pohledy a nová vysvětlení. Nešporova práce se tedy zabývá východočeským tolerančním sektářstvím. V tomto regionálním vymezení se však při čtení textu skrývá nebezpečí. Může se totiž stát, že se čtenář v průběhu jednotlivých kapitol příliš zaměří na konkrétní jména a místa, která odvedou jeho pozornost k událostem vyloženě místního charakteru. Je proto nutné neztrácet ze zřetele kontext celé knihy. Pak se čtenář nestane jen sběratelem místních historických „kuriozit“. Ačkoliv tedy sám autor určil předkládanou knížku širší čtenářské obci, jeho text přesto potřebuje čtenáře obeznámeného již s dobovou situací. Tomu pak nabídne srozumitelné a přístupné uvedení do konkrétní problematiky tolerančního sektářství. Víra bez církve? je tedy příspěvkem k poznání konkrétní části dobového lidového prostředí, které se tak současně vrací po delší době do historického povědomí. Je přehledným doplněním našeho obrazu o době přelomu 18. a 19. století, respektive výrazným střípkem z mozaiky dobové společnosti, který je charakteristický svým náboženským zabarvením.
Albis International, Ústí nad Labem 2004, 242 s., 229 Kč