Mnoho se již napsalo o klesajícím zájmu naší široké veřejnosti o historickou vědu a její popularizaci. Je to problém aktuální i dnes navzdory skutečnosti, že v řadě případů již nastal obrat k lepšímu. Překonávání dogmatismu ve vědecké práci má nesporný význam, není však jediným faktorem, který se uplatňuje ve vztahu mezi úzkou sférou vědy a pestrou škálou naší společnosti.
Hledáme-li příčiny paradoxní izolace historické vědy od lidu v padesátých letech, nevystačíme s poukazem na období kultu a jeho vlivem na práci historiků. Tato izolace byla zároveň (a možná především) ovlivněna i jednostranným aprioristickým pojetím popularizace. Spočívalo v tom, že se požadovalo od historické vědy, aby její výsledky mohl číst "lid" (to se objevilo i na posledním sjezdu historiků). "Lidu" se mělo předkládat jen to, co považovali za závažné i zajímavé vědci — ať již díla měla formu historických vědeckých monografií či výtahů z takových monografií. Jazyková šeď byla pak již jen důsledkem, nikoli příčinou neutěšeného stavu, jemuž i náš časopis v prvních ročnících zaplatil svou daň.
Vztah mezi vědou a lidem je analogický se vzahem mezi výrobcem a spotřebitelem. Zkušenost ukázala, že ani vědec-výrobce nemůže nutit čtenářský zájem tím či oním směrem. Je třeba, aby i historická věda brala na vědomí svého potenciálního spotřebitele. Neboť minulost neožívá jen v tichu vědeckých pracoven, ale i v životě téměř každého prostého občana, který ovšem nechce ani řešit nejasné problémy, ani objevovat nové souvislosti a zákonitosti, nýbrž má prostý zájem o tu či onu postavu, minulost lokality, o určitou epizodu, s níž se většinou náhodou setká na výletě, při četbě novin, při poslechu rozhlasu, při rozhovoru se známými. Zde všude bez soustavy a plánu se vynořuje historie živá tím, že poutá zájem živých lidí. Tak tomu bylo i v době nepříliš úspěšných pokusů historické vědy "proniknout" mezi lid. Zdá se, že uznání živelné sféry prostého zájmu "malého" člověka o minulost dává možnost razit další z cest mezi historickou vědou a čtenářským publikem. Je to cesta spolehlivá tím, že je budována ve směru od zájemců k vědě, tedy od "spotřebitele" k produkci. Vydáme-li se po ní, neriskujeme, že budeme vnucovat zboží, po němž není čtenářská poptávka. Neznamená však nastoupení takové cesty popularizace opuštění vědeckých principů, či dokonce rezignaci na výchovné působení společenských věd? Vždyť to, co zajímá prostého člověka, bývá většinou velmi vzdáleno tomu, co považuje historická věda za podstatné. Avšak není historické otázky, není jevu tak okrajového, aby nebylo možno vyložit jejich genezi i jejich důsledky. Pro popularizaci by nemělo být důležité téma, nýbrž vědeckost výkladu.
Můžeme snad upozornit na určitou analogii s výtvarným uměním. Byli bychom směšní, kdybychom požadovali, aby každý občan měl ve svém bytě monumentální plátno přes celou stěnu. Přitom by to byl požadavek zhruba na stejné úrovni jako představa, že prostý občan bude ve chvílích svého oddechu číst politickou ekonomii imperialismu či monografii o německých dělnících roku 1848. Výtvarné umění již dávno překonalo štítivou nechuť ke strojům a předmětům každodenní potřeby. Také věda si bude muset osvojit schopnost zvládnout každé téma, s nímž se setkává široká veřejnost v každodenním životě. Tak vzniká — jako jeden z typů popularizace — užitá historie, ochotná pokorně sloužit lidu i v nejvšednějším prachu turistiky a pod omšelými girlandami estrád či sportovního zápolení. Teprve podaří-li se nám upoutat čtenářovu pozornost, můžeme jeho zájem vhodně usměrnit. Chceme-li tedy dosáhnout základního ideálu socialistické vědy — jejího sepětí s lidem — musíme se aspoň někdy umět oprostit od všech odrůd vědeckého sektářství.
Dějiny a současnost č. 2/1965, s. 44