Dějiny medicíny v českých zemích mají bohatou historii, nadšenci, ale i odborníci se jim věnovali od přelomu 18. a 19. století, systematicky a s institucionálním zaštítěním pak od počátku 20. století. Díla věnující pozornost medicíně nacházejí tradičně početnou čtenářskou obec. Za mnohé lze zmínit jen z minulého desetiletí překlady Kroniky medicíny Heinze Schotta či knihu Roye Portera Největší dobrodiní lidstva, Historie medicíny od starověku po současnost. Z domácí produkce je třeba připomenout alespoň práce bohužel předčasně zesnulého Ladislava Niklíčka a samozřejmě četné tituly obou autorů této knihy, kteří dnes patří ke špičce ve svém oboru: v 80. letech vyšel jejich dvoudílný biografický slovník lékařských fakult v Praze, v roce 1993 pak Dějiny pražských lékařských fakult, v knihovničce Dějin a současnosti publikovali v roce 1999 své Pražské špitály a nemocnice. Autorem kapitol týkajících se starších dějinných etap je Petr Svobodný, „dlouhého 19. století“ se ujala Ludmila Hlaváčková, dějiny lékařství od vzniku republiky pak zpracovali oba autoři společně. Prehistorie výskytu nemocí a jejich léčení je úvodní kapitolou knihy, která je dále členěna chronologicky. Mezníky jsou přitom vybrány z politických a kulturních dějin – je to polovina 14. století, rok 1620, nástup Marie Terezie na trůn, rok 1848, vznik Československé republiky v roce 1918. Samostatnou kapitolu tvoří období nacistické okupace a období od roku 1945 do roku 2000. Knihu uzavírá promyšleně vybraný soupis použité a doporučené literatury, refl ektující i ty nejčerstvější přírůstky oboru; pro snadnější orientaci čtenářů je ke knize připojen jmenný rejstřík. V každém ze zvolených období autoři obecně nastínili demografi cký vývoj a životní podmínky společnosti; zde mohli vyjít z bohatých výsledků výzkumů historické demografi e. Dochované písemné prameny (kroniky i učená pojednání tehdejších lékařských celebrit, později i dobové soupisy knihoven) konfrontovali pro starší dějinná období s nejnovějšími závěry archeologů a paleontologů, využívali také výsledky jazykovědných výzkumů. Charakterizovali nejtypičtější nemoci i způsoby jejich léčení v jednotlivých historických obdobích. Postupně najdeme základní informace o vývoji způsobů léčby těch největších „metel lidstva“: lepry, moru, tyfu, pravých neštovic, syfi lidy, cholery, tuberkulózy či diabetu. Zároveň autoři přiznávají, že za mnohdy komplikovanými a nejednoznačnými radami soudobých lékařů se skrývala jen jejich bezradnost a že stejně tehdy jako dnes platil pro udržení dobré kondice často jediný a jednoduchý recept – zdravá životospráva. Nicméně hlavní pozornost věnovali autoři tomu, co znají nejlépe, tedy institucionálnímu vývoji ve zdravotnictví – na univerzitách a ve zdravotnických zařízeních, ve starších „špitálech“, později v nemocnicích a nově zřizované záchranné službě. Autoři se netajili tím, že vedle lékařů existovala spousta dalších specialistů – lazebníků, chirurgů, porodních bab, kýlořezců a kamenořezců, nemluvě o fušerech a podvodnících, nabízejících a prodávajících jen vytoužené sny. Hlaváčková dokládá také význam státních orgánů, zejména od doby osvícenství, při prevenci epidemických nemocí. Autoři si všímali aktivity lékařských spolků a učených společností a jejich periodik, ale v mladších obdobích se zaměřují také na lázeňství a fenomén moderní vědy – lékařské kongresy a sjezdy; nechybí ani základní charakteristika zdravotnického průmyslu a portréty těch, kteří vývoj medicíny posouvali vpřed. Vývoj medicíny v českých zemích oba autoři představují samozřejmě v konturách světového vývoje, v domácím prostředí pak srovnávají poměry na české a německé lékařské fakultě. Svůj výklad soustřeďují na vývoj v hlavních (univerzitních) centrech medicíny – v Praze a v Brně, s přihlédnutím k tomu, co se odehrávalo v Olomouci, v Plzni, ale i tam, kde došlo z demografi ckého a lékařského hlediska k důležitým změnám, např. v Příbrami 18. století. Válečná období poskytovala pro rozvoj nemocí vždy ideální podmínky, a tak nemohla uniknout ani pozornosti autorů této knihy. Při líčení prvorepublikového vývoje se zabývali také účastí lékařů v kulturním a politickém životě a vztahem veřejnosti ke zdravotníkům. Období 2. světové války pojali autoři jako příklad politiky okupačních orgánů vůči sféře (lékařských) vysokých škol a nemocničních zařízení. V centru pozornosti jsou ovšem také vztahy českých lékařů k odboji, kolaboraci i jejich perzekuce, a to zejména židovských lékařů. Renomé historiků medicíny v českých zemích je vysoké a oba autoři se touto knihou vydávají, abych parafrázovala název poslední kapitoly, na „cestu tam, a nikoli zpátky“; a tak je možné těšit se na jejich další práce, které budou jistě podrobněji zodpovídat i ty otázky z oboru dějin medicíny v českých zemích, které nebylo dosud možné na základě stávajících výzkumů řešit. Vzorně vypravenou publikaci zdobí desítky ilustrací, portrétů, obrázků dobových nástrojů a pomůcek i přetištěných dokumentů.
Triton, Praha 2004, 247 s., 699 Kč