Přelom 19. a 20. století stále láká historiky, a to určitě nejen proto, že jsme svůj vlastní fin de siècle prožili teprve nedávno. Většinou ale hlavní zájem vzbuzuje tehdejší kultura: umění, náboženství a filosofie. Badatelé si poměrně málo všímají politických, sociálních a hospodářských dějin oné doby. A právě na této půdě se pohybují autoři recenzované publikace. V úvodu předkládají celistvý obraz proměn života společnosti tzv. krásné epochy, jak je často nazýváno období let 1890–1914 (omezeno pouze na desetiletí 1895–1905). Defi lují zde vedle sebe nejrůznější objevy a vynálezy, počátky moderní pozemní i vzdušné dopravy, sport jako nový způsob trávení volného času, změny módy i umělecké výboje. Jak autoři podotýkají, lidé belle époque přesto zůstávali lidmi uplynulého století a nikdo ani vzdáleně nedokázal odhadnout možnosti (a možné dopady) všech těch „úžasných vymožeností nové doby“. Relativní novinkou byl i zrychlující se proces emancipace dělnictva, jehož jedním z vedlejších efektů byl nárůst anarchistického radikalismu. Ten se projevoval nejen v rovině teoretických úvah o destrukci státu, ale i „teroristickou praxí“ – série atentátů otřásla na sklonku 19. století řadou velkoměst v Evropě i Spojených státech. Známá Dreyfusova aféra představovala další otřes, tentokrát ideálů republikánské Francie, který výrazně ovlivnil další vývoj francouzské politické scény. Ostatně vnitropolitická situace se v těch letech měnila nejen ve Francii, bouřlivými peripetiemi procházela také v dalších evropských velmocích: v Itálii, „postbismarckovském“ Německu a pozdně viktoriánské Británii. Ve čtvrté kapitole se záběr pomyslného objektivu rozšiřuje a přechází k popisu odrazu všech změn, z nichž koaliční obrat v podobě francouzsko-ruského spojenectví byl pro budoucnost zřejmě nejdůležitější, na kolbišti mezinárodních vztahů. Střet koloniálních zájmů v severovýchodní Africe, búrská válka na jihu černého kontinentu nebo obchodní války a vojenské intervence v Číně už ukazují cestu k celosvětovému konfl iktu, kterou nedokázala přerušit ani Haagská konference o omezení zbrojení v květnu 1899. Autoři se pokusili pomocí úvodní stati a epilogu spojit celý materiál do jednoho rámce, ale i tak kniha působí spíš jako volný sled vybraných kapitol z (převážně) politických dějin než širší panoráma doby. Popisný styl připomíná příručku nebo učebnici (oblíbená to forma Aleše Skřivana), čemuž ale příliš neodpovídá větší faktografi cká zahuštěnost textu. To jsou ovšem jen formální záležitosti, které nic nemění na faktu, že se čtenář dozví mnoho zajímavého, což je koneckonců to nejpodstatnější.
Nakladatelství Aleš Skřivan ml., Praha 2004, druhé, upravené vydání, 341 s., 329 Kč