Daniela TINKOVÁ
Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlení světa
Kniha Daniely Tinkové se zabývá proměnami trestněprávního myšlení, zákonodárství a trestní praxe v druhé polovině 18. století a počátkem 19. století. Pokud by pod tímto názvem byla publikována, mohli bychom očekávat scholastický historicko- právní traktát. Zvolený název však není vábničkou na čtenáře. Odkazuje programově a právem na autory zvučných jmen, jejichž knihy byly i u nás přeloženy (Foucault, Delumeau, Muchembled, Gauchet) a v posledních desetiletích rozpoutaly v historiografii skutečnou "vědeckou revoluci". Spočívala v tom, že při zkoumání dějin určité epochy spojily své síly všechny společenské vědy, precizovaly v kolegiálním dialogu své pojmové nástroje a badatelské praktiky a začaly psát novým jazykem. Tato velká změna paradigmatu a jazyka historické vědy se u nás mohla plně prosadit až po listopadu 89. Tinková patří k těm šťastlivcům, kteří dostali příležitost pokračovat ve studiích a pracovat na disertacích v ohnisku "nového" historického myšlení, na pařížské Sorbonně i Ecole des Hautes études en sciences sociales. Dokonce přímo u některých "maîtres penseurs" současné historiografie (Gauchet, Muchembled). Jejich podněty padly na úrodnou půdu.
Autorka se pohybuje v čase osvícenství, Francouzské revoluce, Napoleona a počátků romantiky, kdy se v Evropě definitivně prosazuje ve všech oblastech myšlení a života "moderna". Prostorově je její práce zakotvena ve Francii a v zemích habsburské monarchie. Právo je takřka ústředním problémem modernity. Jsme v době konce starých právních časů, k nimž ještě patřilo i právní myšlení, a zejména právní a trestní praxe raného novověku, 16.—17. století. I pro tuto dobu, kdy se objevují první úvahy o přirozeném právu a kdy se formují moderní státy jako právní subjekty, přináší Tinková řadu cenných informací o literatuře i vlastních postřehů. Tehdy ovšem "odkouzlování" světa, kdy Bůh přestátá být demiurgem dění, teprve začíná a je komplikováno konfesionalizací křesťanství, což posílilo náboženské základy státní ideologie. Hanebné čarodějnické procesy ukazují, že si své pozice ve světě udržoval i ďábel.
Teprve osvícenci provedli skutečnou "právní revoluci", kterou nám autorka plasticky představuje a demonstruje analýzou právních spisů, zákoníků a soudních akt této doby. Trestní právo uvedla do pohybu kniha lombardského učence a habsburského poddaného Cesara Beccarii O zločinech a trestech z roku 1767. Přinesla karteziánský převrat v právním myšlení. Všechno bylo nutno promyslet znovu, právo nově legitimizovat, definovat pojem zločinu a odlišit jej od hříchu a šílenství. Bylo třeba znovu položit otázku, co je vlastně úkolem trestu. Msta? Zastrašení potenciálních zločinců? Převýchova a resocializace? Bylo nutno sestavit novou stupnici trestů a odstupňovat je podle míry společenské nebezpečnosti. Kritériem zločinu se stala míra ohrožení společnosti jednáním kvalifikovaným jako zločin. Uvažovalo se o možnostech využití práce odsouzených v donucovacích dílnách nebo na galejích. Všeobecnou tendencí je zastavení fyzického trestání zločinů proti náboženství a humanizace trestního práva omezováním a odstraněním mučení a dokonce trestu smrti. A z trestní praxe mizí konečně ponižující rituální trestání mrtvých těl zločinců. Končí velké barokní divadlo veřejných poprav, tortur a viselců na hruškách kolem cest... Do soudní praxe vstupuje psychologie a psychiatrie.
Pokud jsme se ještě ve vlně obecné revize pohledu na dějiny nevzdali slova "pokrok", není možné nepřiznat osvícenským právním teoretikům, soudcům a zejména panovníkům zásluhu o humanizaci trestního práva a racionalizaci pojmu zločin. Josef II. zavedl nejen veřejné nemocnice, ale i první porodnice pro svobodné matky, kterým ve "zbožné" době baroka nezbylo než nechtěná novorozeňata pohazovat. Na venkově to byl jeden z nejčastějších zločinů. K nejzdařilejším a čtenářsky nejpoutavějším pasážím této práce patří kapitoly o sebevražednosti a infanticidě, v nichž se plně uplatnila nejen autorčina erudice, ale i její literární schopnosti a pro historii nezbytná etika. Jasnost výkladu i v nesnadných pasážích patří k největším přednostem její knihy.
Všeobecná "humanizace" trestního práva a tendence k přesnému vymezení "zločinu" i trestu je ovšem v moderní době doprovázena snahou o obecnou "disciplinaci" společnosti. A to nejen prostřednictvím výchovy a výkladů i obrazů o blahodárnosti moci a státu a vznešenosti Práva, nýbrž i systematickým budováním "policey", tedy policejního a trestního aparátu, vězeňství a výchovných zařízení. Byrokratizace státu a policejní "pořádek" je druhou stránkou osvícenské právní kultury. I do této — dnes ve vědě aktuální — oblasti, jež zasahuje i do "biosféry" a rodinného a sexuálního života, nás Tinková uvádí. I to je most spojující osvícenské právní reformátory s trestněprávními problémy dnešní doby.
Všechny ony diskuse o "zločinu a trestu", které vzrušovaly společnost konce 18. a počátku 19. století a vyvolaly pokusy o jejich převratná řešení, dnes pokračují. Například diskuse o hranicích mezi zločinem a šílenstvím, o vězeňství, o trestu smrti, o infanticidě, interrupci, o riziku policejního dozoru, o mezinárodním trestním právu, o metodách svržení diktatur, boje proti terorismu atd. Osvícenci na tyto otázky nepodali konečnou odpověď. Pouze o nich otevřeli svobodnou diskusi. Ta dosud trvá a kniha Tinkové je kromě zajímavé historické četby i cenným příspěvkem k této diskusi. Možná, že právě proto zaujala tolik historiků, a doufejme, že proto zaujme i širší odborné i kulturní publikum. Nezbývá než mladé autorce blahopřát.
Praha, Argo, 2004, 416 s., 298 Kč