V květnu 1970 mě potkalo štěstí. V aule pražské filosofické fakulty jsem jako student prvního ročníku historie vyslechl dvě přednášky Františka Kavky. Mluvil bez papíru, jasně, srozumitelně a s vtipem, bezděčně si pohrávaje se svazkem klíčů. Navečer téhož dne jsem okouzleně pročítal své poznámky, pevně rozhodnut zapsat si Kavkovu přednášku o husitství, ohlášenou na další školní rok. Už se nekonala. V červenci obsadili Ústav dějin Univerzity Karlovy, jehož byl František Kavka externím ředitelem, příslušníci StB, a předurčili tak další osud ještě ne padesátiletého historika. Do svazku pražské univerzity se mohl vrátit až počátkem roku 1990.
...