„Jedna filmová perioda je ukončena. Němý film oněměl, zvukový hlučně překřikuje svého předchůdce a ploditele. Nezbývá než se smířit zatím s daným stavem věcí. Film je mrtev, ať žije film; zbývá zříditi museum minulosti!“ (Lidové noviny, 27. 6. 1930)
Na německé akademické scéně se v posledních letech rozvinula zajímavá tendence k interdisciplinárnímu propojování historie a mediálních studií (medienwissenschaft). Mezi konkrétní projevy této tendence patří zatím několik konferencí a sborníků a zřízení vědecké skupiny mediální historiografie na Bauhaus Universität ve Výmaru. Předmět zájmu této skupiny, jejž lze zkratkovitě vyjádřit chiasmem „medialita historie – historicita médií“, má dva hlavní aspekty: 1. podmíněnost historického zkoumání a obecného chápání dějin ze strany médií, 2. historicita médií samotných a historická logika jejich vývoje. V obou případech jde o otázku, která byla v příslušné disciplíně dlouho zanedbávána. Historiografie z větší části lpí na literární definici pramenů, a pokud se zabývá například filmovými obrazy, chápe je jako více či méně přesná znázornění dějinné skutečnosti, nikoli jako mediálně specifická sdělení. Mediální studia naproti tomu často redukují svůj předmět zájmu na současné technické prostředky komunikace a reprezentace a inklinují k univerzálním teoretickým systémům, nebo dokonce k prognózám budoucnosti.
...