Kulturní dějiny Evropy nabízejí řadu vděčných témat, která přímo volají po zpracování. Jedním z nich je vampyrismus, zajímavý fenomén archaického náboženského myšlení, který zaujímá svérázné místo v lidové kultuře a často se těšil intenzivní pozornosti vzdělaných kruhů — vědců i literátů. Je proto nesporným přínosem nové publikace Giuseppe Maiella, že tuto problematiku otevírá a vrací na půdu české vědy, kam bezpochyby patří.
V ohledu zpracování je ale Maiellova práce diskutabilní. Autor, vybaven rozsáhlou bibliografií a širokými jazykovými znalostmi, bohužel nevyužil všech předpokladů, které k práci měl. Maiello sice připravil text, který se čte lépe než leckterý horor (jak je psáno na předsádce), ovšem vědecká úroveň za touto čtivostí poněkud pokulhává.
Kritické výhrady vůči Vampyrismu lze shrnout do několika bodů: Předně autor vůbec nedefinuje, čím se zabývá. Nevíme, zda zkoumá vývoj vampyrismu a jeho kořeny, nebo vampyrismus jako jev vymezený časově, geograficky, popřípadě etnicky. Jako by autor nepřipouštěl proměnu tohoto jevu v dějinách a v prostoru. Po celou knihu se nedozvíme, co si pod pojmem vampýr / upír vlastně představuje. Pokud se uchýlí k definicím, jsou zmatené a nicneříkající.
Z prvého vyplývá i druhé: naprostá volnost při zacházení s termíny. Pojmy mora, vlkodlak nebo beneandant jsou užívány bez ohledu na jejich časové a lokální zařazení a bez ohledu na častý posun významu v té které oblasti. Navíc Maiello užívá termínu upír / vampýr i ve sporných konotacích — v oblasti orientálních a klasických kultur. Není proto těžké nalézt projevy "vampyrismu" takřka všude, kde si zamaneme.
Problematické je hledání souvislostí mezi poměrně vzdálenými jevy. Na stránkách knihy se to hemží šamanismem, beneandanty a vlkodlaky, ovšem bez objasnění, jaký je vztah těchto jevů k vampyrismu a mezi sebou navzájem. To, že došlo k přenosu významu a pro vampyrické projevy se používalo v některých oblastech jméno "vlkodlak", neopravňuje autora, aby oba termíny směšoval, ale spíše je to výzva, aby jejich vztah objasnil — to se ovšem neděje, pokud nepočítáme podivnou kruhovou definici: Pokud jde o vlkodlaka, umírá dočasně, neboť je to živá bytost proměňující se ve vlka, jejíž duše odchází z těla během spánku; jeho jméno se stalo dokonalým synonymem upíra a kruh se tím uzavřel. Jazyková podobnost ještě neznamená typologickou synonymii. Stavět vedle sebe šamana a upíra je sice originální a neotřelé, kde však vidí doložitelnou souvislost, autor neprozrazuje. Je genetická? Typologická? A jakým způsobem?
Zcela chybí analýza citovaných pramenů. Kniha se tak mění ve snůšku poutavých vampyrických historek, které se vyprávějí za zimních večerů, ovšem bez skutečného rozboru. Navíc jsou do této sbírky zařazeny i příběhy a postavy značně diskutabilní, co se týče jejich souvislosti s tématem. Maiello se rovněž ostře distancuje od pozitivistického přístupu předchozích badatelských generací, ovšem absence analýzy pramenů ho v podstatě usvědčuje právě z pokleslého pozitivismu, s nímž pouze sebral a přepsal informace a závěry z pramenů a sekundární literatury. Svěží interpretace však zcela chybí. Práce tak spíše připomíná kvalitně zpracovaný referát pilného středoškoláka než vědeckou studii.
Autor by se měl vyhnout neprokazatelným a nesmyslným tvrzením. Závěr typu: Tato kulturní a náboženská koncepce, jejíž stopy vedou přinejmenším do mladšího paleolitu, byla kdysi společná veškeré euroasijské populaci je nedokazatelný, stejně jako vrzení: víru v upíry, jejíž kořeny sahají hluboko do prehistorie lidstva. Naprosto zcestná je interpretace V. Proppa (pohádka je starší než mýtus). Není rovněž jasné, proč obviňovat polské badatele, kteří hledali původ slovanského etnika na území dnešního Polska, z nacionalistických koncepcí a naopak tvrdit, že čeští archeologové, kteří na svém území pravlast Slovanů nehledali, trpěli jakýmsi komplexem méněcennosti vůči polským kolegům. Rovněž Maiellovy dohady a soudy o žárovém pohřbu u Slovanů jsou velmi sporné a nezohledňují poslední literaturu. Autorovi je také třeba doporučit bedlivé studium dějin slavistiky, aby příště netvrdil, že všeslovanská solidarita byla vymyšlená z vojensko-politických důvodů po vstupu Sovětského svazu do války proti Německu.
Podivná je Maiellova obava z pojmů Slované, slovanský atd. Jeho popírání adekvátnosti termínu "slovanské národy" odpovídá překonané vizi minulých desetiletí, která za každým vyslovením tohoto spojení viděla bubáka politického panslavismu. Tento přístup nepřipouští, že výraz "slovanský" má nejen synchronní, ale i diachronní význam, a to nejen v jazykovém, ale i kulturním ohledu, kde je naprosto legitimní.
Na závěr tedy nezbývá než smutně konstatovat, že práce Giuseppe Maiella je sice v mnoha ohledech pionýrská, ovšem naprosto nedostála požadavkům, které byly na badatele kladeny. Na skutečnou vědeckou studii o vampyrismu si bude muset české prostředí ještě počkat.