Soudruzi, Modrá blůza přišla,
nese vám proletářský smích.
Vždyť z řad proletářů vyšla
a rozumí jí každý z nich. (...)
Vždy, když se při nejrůznějších akcích proletariátu v r. 1926 a v letech dalších ozvala tato vstupní znělka, pozvedla se nálada v obecenstvu. Chlapci a děvčata v modrých, řemenem přepásaných rubaškách, řada usměvavých tváří, rytmus pohybů, staccato hlasů, zpěv doprovázený harmonikou či kytarou nebo trubkou a vystoupení Modré blůzy začíná. Jako v kaleidoskopu se střídají písničky, rozmarné popěvky, satirické výstupy, kuplety, krátké scénky, recitace. Aktuální a vtipné, útočné, rozverné a žahavé, někdy až rozpustilé, jak už mládí bývá, stále nové, komentující všechny události své doby (však si také modroblůzníci říkají živé noviny), včera jiné než dnes a stejné jen ve své důslednosti boje proti všemu starému, shnilému a špatnému. (...)
A 5. září 1926 při průvodu, konaném v Praze u příležitosti XII. mezinárodního dne mládeže, policie odvléká modroblůzníky a svléká je z modrých košil a v průvodu trhá modré haleny z chlapců a děvčat, až z nich visí pouhé cáry. Ale Modrá blůza zpívá dál. Má nepřeberné množství písní na policajty, na cenzory, na politické strany a jejich "zasloužilé vůdce" — agrárníka Švehlu, seniora národní demokracie Kramáře, představitele fašismu Gajdu — na oportunismus sociální demokracie a zápecnictví jejich politických předáků, na československé socialisty a jejích předsedu Klofáče, na klerikály, živnostníky, na všechnu tu korupční špínu a aféry buržoazních politických stran. (...) Posluchačům je její vtip o to srozumitelnější, že písně Modré blůzy se zpívají většinou na melodie národních nebo lidových písní, které znají a vrývají si je proto lépe do paměti. Působí na ně i to, že nezřídka ze slov známé národní písně přechází text do politické polohy. Právě tento ostrý kontrast zvyšuje účinek a vzbuzuje smích, např. "Jedna dvě, Gajda jde, nese pytel mouky, Kramář se raduje, že bude píct vdolky", nebo "Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená, do tebe padají nejdražší semena. Nejdražší semena, ta jsou v Melantrichu, kdo je tam nasadil, teď pláče potichu." (...)
Dějiny a současnost č. 12/1960, s. 8—10.