film Ať žije republika (známý rovněž pod názvem Já a Julina a konec veliké války) uvedl Karel Kachyňa s Janem Procházkou do kin roku 1965, tedy dvacet let po skončení druhé světové války. Prostřednictvím postavy chlapce a jeho snového světa nahlíží všudypřítomnost násilí a individuální morální selhávání v konfrontaci s vypjatými dějinnými okamžiky.
Filmový snímek jsem poprvé viděla až v pokročilém dospělém věku – a konečně ve mně převrstvil obrazy konce války, které jsem byla nucena konzumovat v době socialismu, a to až do puberty, a proto ve mně vizuálně zakořenily tak hluboko: šeříky a ano, výhradně rudoarmějci.
Často se objevují pochyby o věrohodnosti idejí, jež naši společnost (snad ještě) spojují. Letošní květnové oslavy osmdesátého výročí konce druhé světové války ukáží, jak na tom skutečně jsme. A jakou republiku chceme povzbuzovat k životu. Třeba i pískotem, jehož možného výskytu se jedna paměťová instituce v předstihu zalekla natolik, že prohlásila, že by tak byl narušen pietní charakter akce a z oficiálního uctění osvoboditelů udělala uzavřené setkání. Jistě, pískot není příjemný ani uctivý, ale není „uzavírání se“ či alibismus ještě horší?
Jaro plné nejen politických vizí vám za redakci přeje
Iveta Coufalová