Dobrý den vám přeji, dnes v rámci rozšiřování našich znalostí o smrti v různých epochách, což je samozřejmě paradoxem, protože člověk se skácí a umře, jak je známo, ve starověku stejně jako v postmodernismu, vám nabízím krátkou přednášku o středověkém liturgickém dramatu. Je to velmi zábavný žánr, protože kostel je církevní instituce a divadlo Boha uráží, ale v dějinách byly pokusy o jejich spojení (…) všechno se odehrává v kostele. V případě životních otřesů máme po ruce kostel nebo policii… Polská spisovatelka a teatroložka Zośka Papużanka v románu Vytrácení (přeložila Jarmila Horáková, Kniha Zlín – Albatros Media, Praha 2025) zachycuje osudy tří generací jedné rozvětvené rodiny především v ženských postavách, přinejmenším průměrných a s omezenou schopností milovat (nejen) muže. Všechny vzdorují limitním okamžikům existence, jejich osudy prorůstají a převrstvují se. Soustředěné intimní okamžiky přízemní každodennosti střídají vlny dramatické akademické expresivnosti. A v pozadí probleskují konkréta dějinných i aktuálních polských zkušeností, jež rozostří neodvratně všudypřítomný konec: Život není psaní knihy o smrti. Člověk sedí nad prázdným papírem, od prázdného papíru vstane, odejde, aby se další den zase k prázdnému papíru vrátil, přestože by neměl a přestože žádný další den není. Mezitím přicházejí nějaká slova, která bylo potřeba zapsat rychle, protože utíkají (…) A nikdy se už ta stejná nevrátí. Nějaká se vrátí, ale ne ta stejná. Proto je potřeba psát rychle, rychle, rychle…
-ivc-