Před dávnými časy stál na Královské hoře hrad. Bombardovali ho, ostřelovali, zapalovali a bořili, a přesto zůstal nejtrvalejší stavbou ve městě na březích řeky Pregoly. Najdeme ho na památečních vyobrazeních, turistických magnetkách, jantarových mozaikách, hrnečcích a skleničkách, na fototapetách v restauracích a obchodních centrech, na kioscích i autobusových zastávkách. (…) Z pohlednice se usmívá zrzavý vousatý muž v rytířské zbroji. Přes ni má přehozený bílý plášť, na plášti černý kříž, v rukou meč zabodnutý do země, na hlavě zlatou korunu. V pozadí stojí Dům Sovětů – hranatá silueta nikdy nedokončené stavby, která se měla stát sídlem správy sovětského města. Dole je napsáno: „Otakar byl zde“ a datum – 1255. To město je jako palimsest. Ve vrstvách se do něj propisují dějiny jeho obyvatel – na tom by nebylo až tak moc pozoruhodného. Ovšem Královec (jak mu říkáme v češtině), Königsberg (jak se dlouhá staletí jmenoval v němčině) či Kaliningrad (jak zní jeho aktuální oficiální název), to je jiná káva. I proto se polská etnografka, rusistka a publicistka Paulina Siegień ve své knize Královec. Město pohádka (přeložila Michala Benešová, Absynt, Žilina 2023) vydala na průzkumnou cestu do této ruské enklávy. Významné historické události získávají po čase zkrácenou kanonickou podobu. Kanonická historie úpadku královeckého hradu zní následovně: bez ohledu na odpor místní inteligence vyhodili straničtí úředníci na konci šedesátých let na Brežněvův příkaz trosky pruského královského hradu do povětří. Ve skutečnosti začala likvidace zbytků hradu (…) ihned po válce a trvala dlouho…
-ivc-