Devadesátky znamenaly boom skinheadů. Bílý blbečci, který neměli kamarády, oholili si hlavu a najednou jich bylo padesát. Takhle si troufli, čekali, až půjde nějakej Cigán, a dělali show. Několikrát jsem se s nima střetl… Kniha Já byl frajer kluk (Garamond – Albatrosmedia, Praha 2024) je jako divoká jízda po Žižkově (nejen) devadesátých let, v níž se realita mísí s mýtem a každá ulice má svůj příběh. Od dětství až k dospělosti nás bývalý boxerský šampion romského původu Stanislav Tišer (nar. 1957) vtahuje do světa, v němž frajeřina nebyla jen pózou, ale životním stylem. S humorem a nadhledem odhaluje zákulisí možná trošku drsné pražské čtvrti, kde svého času nejeden kluk toužil být kingem, kápem nebo alespoň šíbrem. Živá exkurze do doby, kdy se status určoval podle síly slov i pěstí a mezi baráky voněla levná voňavka. Tišer servíruje upřímnou zpověď bez sentimentu, ale i s humorem, něhou a až překvapivou dávkou občanské participace. V roce 1994 jsem se rozhodl, že to takhle dál nejde – jenom mačkat automaty a válet se doma, zbláznil bych se. Chyběli mi lidi, chyběl mi box. Ležel jsem v posteli a viděl se, jak trénuju. Chodili jsme s manželkou a malou na procházku, koukali na ty Cigány na lavičkách, ani škola, ani práce… Řekl jsem si, že je začnu trénovat. Záplava příběhů, které jste možná ani nechtěli slyšet, ale teď je nemůžete pustit z hlavy. Pokud jste tehdy na Žižkově vyrůstali, budete se usmívat, a pokud ne, budete tak trochu závidět, že jste to nezažili. Knihu edičně připravila Marie Urbanová – bez patosu, s respektem k pamětníkovi i jazyku.
-kk-