Už nějaký čas je v západních humanitních vědách zřejmá intenzivní reflexe jejich společenské odpovědnosti. S vědomím rozkolísanosti dnešního světa začali někteří akademici nově promýšlet úkoly a poslání univerzit, bez rozpaků debatují o akademickém aktivismu. Tváří v tvář současným environmentálním výzvám se konkrétně historikům nabízí otázka: Jaké dějiny potřebujeme v časech klimatické krize? O tom, ale i o badatelské oblasti environmental humanities jsme hovořili s nizozemskou historičkou Liesbeth van de Grift.
Začněme možná banálně: Co jsou environmental humanities?
Na to, upřímně, není jednoduchá odpověď. Jedním z rysů této vzkvétající oblasti je její obrovská rozmanitost. V jádru environmental humanities probíhají mezioborové dialogy, a to mezi humanitními vědami samotnými, ale živý dialog je veden i s uměním nebo vědami přírodními a společenskými. Dalším prvkem jsou environmentální témata v nejširším slova smyslu, kolem nichž se tyto diskuse točí. Zpravidla se takto environmentálně orientovaný humanitní výzkum soustředí na otázky kulturních reprezentací, etiky, moci a politik, ale i dalších aspektů, které se považují za klíčové pro pochopení environmentálních a společenských změn – nebo naopak jejich absenci.
Říkáte, že pro environmental humanities je typické překračování hranic jednotlivých disciplín, snaha o propojování přírodních, sociálních a humanitních věd, a to i ve spojení s umělci. Jde o doklad nutnosti hledat nové perspektivy expertních pohledů na globální problémy a výzvy? Třeba proto, že si turbulentní časy žádají komplexněji promyšlenou vědu?
Klimatická krize bezpochyby ukazuje, že samo vědecké a technologické know-how není pro dosažení nezbytné změny dostačující. Přinejmenším v rámci akademické komunity a mezi odborníky na udržitelnost zaznamenávám všeobecnou shodu na tom, že právě společenský, ekonomický a politický rozměr přechodu k udržitelnosti je klíčový – a tudíž i perspektiva společenských a humanitních věd. [...]
Zájem o životní prostředí, byť odborný, může být spojován s občanskou angažovaností. Je vůbec možné od environmental humanities občanský postoj a angažovanost odmyslet?
Myslím, že při promýšlení vlastního výzkumu je každý humanitní vědec ovlivňován dobou, ve které žije. To však nutně neznamená, že je jeho výzkum prezentistický. Řekla bych spíše, že se nelze odtrhovat od společnosti, ve které žijeme, nebo od událostí, které nás obklopují – vždyť právě to probouzí nové otázky. [...]
Když tedy veřejně vystupujete a přednášíte, hovoříte jako akademička, anebo jako aktivní občanka s historickým know-how?
Hovořím jako akademička věnující se historickému výzkumu environmentálních témat, přičemž na základě své odbornosti mohu popisovat environmentální a společenské změny a jejich podmínky. Když ale zaujímám osobní nebo politický postoj, který nevychází z mého výzkumu, vždy jej výslovně uvádím žertovným komentářem: teď mluví občanka Liesbeth.
Pokud jsou environmental humanities interdisciplinárním badatelským polem, jakou roli v jejich rámci hraje historie? V čem vidíte přínos zkoumání dějin v této oblasti?
Všímám si, že ve společnosti roste zájem o otázky typu: Jak jsme se ocitli tam, kde jsme? Proč je tak složité – při všem, co známe – provést nezbytné změny? Historická perspektiva nám pomáhá pochopit, proč jsou dlouhodobě formované společenské normy a instituce tak rezistentní vůči změnám. Také ukazuje, že ke změnám může dojít náhle: zásadní roli přitom nemusí hrát jen průkopníci těchto změn, ale také různé nepředvídatelné události. Analýza této dynamiky dění nám může pomoct pochopit, co se děje dnes a co může nastat zítra.
Uvedu příklad. Pro nás je stěžejní otázka, jak nizozemské komunity historicky zacházely s vodou, jak k ní přistupovaly, jak s ní žily. A nabízí se přitom celá řada příležitostí ke spolupráci historiků s literárními vědci, vědci z oblasti postkoloniálních nebo gender studies či odborníky na média a kulturu, což je klíčové pro pochopení, jak nizozemská společnost reaguje třeba na stoupající hladinu moře. [...]
Jde tedy o jistý způsob legitimizace historie? Potvrzení její společenské prospěšnosti?
Poukazem na důležitost historické perspektivy jistě můžeme podtrhnout její „užitečnost“. To by nicméně neměl být samotný smysl existence oboru – stal by se tak velmi zranitelným. Vlastně mě ohromuje, kolik posluchačů, jež oslovuji, se zajímá o historii environmentální politiky a snaží se jí porozumět – právě teď, když začala být pro jejich životy tak zásadní.
Leoš Jeleček, autor jednoho z prvních českých příspěvků věnovaných environmentálním dějinám, vyslovil na přelomu tisíciletí přesvědčení, že environmentální dějiny na rozdíl od tradiční historiografie vykládají dějiny jako vývoj „od lepšího k horšímu“, tedy že nevyhnutelně směřují ke globální environmentální krizi. Skutečně nám environmentální dějiny říkají právě tohle? Je vůbec funkční nad nimi tímto způsobem uvažovat?
Environmentální dějiny se objevily jako důsledek rodícího se environmentálního hnutí. Zprvu bylo skutečně jedním z jejich cílů zvýšit společenské povědomí o stavu životního prostředí, což mohlo vést k podobně „úpadkovým“ narativům. Postupně však environmentální dějiny získaly na pestrosti i teoretickém ukotvení, mj. i díky provázanosti s interdisciplinárními studii vědy a techniky (STS), environmental humanities nebo politickou ekologií.
Jakou historii tedy psát třeba právě v časech klimatické změny?
Otázka, jaký příběh vyprávět, je důležitá, ale i obtížná. Na jedné straně se lze ptát: Když jsme toho tolik věděli už v sedmdesátých letech, jak je možné, že dosud došlo k tak malým změnám? Vnímám, že se s tímto dotazováním studenti ztotožňují. Na druhou stranu se toho mezitím událo dost. Vzpomeňme zákaz freonů, čištění řek, třeba Rýna, regulace řady environmentálních rizik. [...]
V univerzitním prostředí pracujete se studenty. S vědomím toho, co jsme až dosud řešili, se chceme zeptat: Proč by se dnes měli mladí lidé obracet do minulosti?
Jak jsem říkala, studenti se ptají, jak jsme dospěli k dnešní situaci. Díky výzkumu to mohou lépe pochopit. Zjistit, že to není jen záležitost předcházejících generací, které sice měly povědomí o dobových problémech, ale nebyly schopné provést nezbytné změny. Je pravda, jak ostatně ukázali Naomi Oreskes a Eric Conway v knize Merchants of Doubts (2010), že určití aktéři, jako třeba společnosti vyrábějící fosilní paliva, se záměrně snažili zasít pochybnosti ohledně nepříznivých dopadů změny klimatu. Komplikací pro rychlou změnu je však i teprve pozvolná konceptualizace environmentálních problémů a strukturálních faktorů. Ostatně i zjištění, že širší povědomí o problematice změny klimatu ve skutečnosti není tak staré, může svědčit o rychlosti určitého vývoje.
Takže jaké absolventy by měla historie vlastně produkovat pro současný, ale i budoucí svět?
Vlastně si nejsem jistá. Myslím, že jde o otázku, která se klade vzácně, natož aby se o ní diskutovalo. Navíc se netýká jen studentů a jimi osvojovaných dovedností a znalostí, souvisí i s rolí univerzit v proměňujícím se světě. Jak bude náš svět vypadat třeba za třicet let? Jsou univerzity při současném stavu schopny předvídat, jaké absolventy budeme potřebovat v blízké budoucnosti i střednědobém horizontu? Při takovém nedostatku sebereflexe, jaký sleduji, o tom pochybuji.
Zaujalo nás, že vy sama jste formálně profesorkou mezinárodních dějin a životního prostředí (Professor of International History and the Environment). Takto vymezená pozice je z českého hlediska nezvyklá. Můžete ji trochu přiblížit? Jak historie mezinárodních vztahů souvisí s environmentální problematikou?
Environmentální dějiny se v jednotlivých zemích vyvíjely odlišně. Konkrétně Nizozemsko lze s ohledem na institucionalizaci oboru považovat za opozdilce. Moje profesura odkazuje k tomu, že se zapojuji se svým výzkumem do různých komunit historiků, mimo jiné i mezinárodních a environmentálních. [...]
Jaká jsou tedy podle vás hlavní témata environmentálně orientovaných dějin?
Nemohu mluvit za ostatní, ale podle mého názoru zasluhuje pozornost politický rozměr environmentálních dějin. Kdo může mluvit jménem „budoucích generací“ nebo „životního prostředí“? Proč jsou některá reprezentativní tvrzení (Michael Saward, The Representative Claim, 2010) v jedné době považovaná za absurdní, ale v jiné za zcela legitimní? Jaké byly dopady opatření, která měla zajistit, aby se v našich politických systémech více dbalo o zájmy nelidských (ve smyslu teorií Bruno Latoura) aktérů?
V rozhovoru pro ĎaS (č. 7/2022) líčili Johan Östling a David Larsson Heidenblad vznik Centra pro dějiny vědění ve švédském Lundu. Jejich centrum vzniklo – řečeno v nadsázce – jako jakýsi akademický start-up několika mladých historiků a historiček. Vy působíte na univerzitě v Utrechtu v rámci Ústavu dějin a dějin umění (Department of History and Art History), ale současně i v rámci tamní Sítě pro environmentální humanitní vědy (Network for Environmental Humanities). Jak vaše centrum vzniklo? Jste i vy součástí akademického start-upu vznikajícího „zdola“?
Rozhodně. Začínali jsme jako malá čtenářská skupina a náš prvotní zápal pro vzájemné seznamování, společné čtení a učení podnítil další činnost. Začali jsme organizovat pravidelná měsíční setkání a naše síť se tak docela rychle rozrostla na víc než sto členů. Naše akce byly čím dál rozmanitější a přitahovaly zaměstnance i studenty. [...]
Skutečnou cestou k úspěchu je radost a inspirace ze společné práce a hledání příležitostí ke spolupráci – mezi námi navzájem, ale i se zástupci přírodních věd a s dalšími partnery z řad umělců, nevládních organizací nebo politiků.
Nakonec přejděme od udržitelnosti světa k udržitelnosti našich vlastních životů – v českém prostředí musejí akademici, ale čím dál častěji i studenti, balancovat osobní a profesní život. Pokud tedy nejde o příliš osobní otázku na závěr, zeptáme se: Co vám osobně pomáhá vyvažovat profesní a osobní život?
Několik hodin týdně pracuji jako dobrovolnice na ekologické zahradě fungující již od roku 1947. To mi pomáhá.