A pokud máme před sebou korespondenci dvoustrannou, její dostatečně vypovídající soubor, jako je tomu v případě edice Korespondence T. G. Masaryka, můžeme si mimo jiné právě na skladbě Masarykových korespondentů dotvářet, potvrzovat, případně napravovat obraz jeho samého. A přestože z Masarykovy listinné korespondenční p ozůstalo st i můžeme vysledovat jistou strohou praktičnost, až pragmatičnost ve formování a přístupu k blízkým kruhům, množství vazeb a kontaktů i tak přináší pozoruhodná svědectví o názorové a lidské blízkosti k některým z partnerů.
Blízká setkání
K těm nejbližším a nejváženějším náležel v meziválečných letech v jeho německé korespondenci Albert Schweitzer. Oba muži si museli být blízcí již proto, že si bylo podobné jejich vnitřní ustrojení a vnější záměry. U obou můžeme sledovat shodný přístup k životu a osobnímu poslání, snahu o soustředěné pojetí a dosažení vnitřních principů starořecké kalokagathie, vyrovnanosti tělesné i duševní síly, odolnosti a dobroty, směřující k sebevědomí vlastní identity konfrontovanému s hlubokou a pevně danou náboženskou představou a vírou; též vírou v sebe, svoji sílu a pravdu, danou přesvědčením o oprávněnosti cílů a záměrů jako horizontu vědomí práce účelné, vnitřně oprávněné obecnou potřebou i božím úradkem. [...]
Schweitzer se stal ikonou, prototypem humanitárního pracovníka moderní doby, který je obětavý, oddaný svému cíli, ale přitom neústupný a neobyčejně vynalézavý při jeho prosazování. Navíc v nadcivilizačním, globálním smyslu poukazoval na omezenost a nedostatečnost vnímání světa euro-americkým prizmatem. Mnohé z toho u Masaryka v přímém smyslu nenacházíme, ale přesto můžeme v jisté nadsázce vnímat Alberta Schweitzera jako muže pracujícího na roli a v prostoru, který představoval bílá místa působnosti T. G. Masaryka, která Masaryk ani při svém neobyčejném záběru a šíři aktivit, pracovní vytrvalosti a píli nestihl pokrýt (a ani stihnout a pokrýt nemohl), přesto mu však byly vlastní a zčásti se promítly i do aktivit jeho dětí.
Oba spojovala společná láska k filozofii a umění a snaha využít vědecké poznání a kulturní inspirace k léčbě nemocné společnosti. Jestliže Masaryk tuto léčbu spatřoval na poli domácím i mezinárodním v práci s veřejným prostorem a politikou, Schweitzer, vzdělaný teolog, filozof a lékař, hudební teoretik i interpret, se již jako dospělý muž vydal v roce 1913 na exotickou, dobrodružnou a také nebezpečnou cestu do afrického pralesa, aby zde se svou ženou Helenou, zdravotní sestrou a sociální pracovnicí, pomáhali a zachraňovali, nikoli jako misionáři, ale jako nezávislí medicínští pomocníci v nově zřizované nemocnici v Lambaréné v Gabonu, tehdejší součásti Francouzské rovníkové Afriky. V dubnu 1913 dorazili do hlavního města Libreville, aby vstoupili na africkou půdu, jíž chceme věnovat svůj život.
Vztah mezi Schweitzerem a Masarykem se ovšem začal rozvíje až později, v jiné situaci, kdy jeden budoval svůj špitál, druhý svůj stát. Ovšem vzájemnou úctu, pocit sounáležitosti a vědomí blízké cesty si uvědomovali oba. Když se chystaly jubilejní tisky k Masarykovým osmdesátinám, přispěl k nim též Albert Schweitzer a jádro jeho poselství bylo výmluvné: [...]
Přání z pralesa
Z pohledu chystané edice korespondence je jméno Alberta Schweitzera příznačné ještě v jednom ohledu. Výběr zahraničních korespondenčních souborů (konvolutů) je náročný i při stanovení hranic výběru. Již jsme se setkali se jménem filozofa Husserla, německo-moravského rodáka, který byl do souboru korespondentů z Německa zařazen s ohledem na jeho dlouholetou působnost na německých univerzitách. Naopak do připravované edice nezařazujeme pracovní migranty, kteří v Německu po roce 1918 pracovali s československým pasem. Schweitzer nás svým zařazením staví před problém jiného druhu. [...]
Schweitzer se narodil 14. ledna 1875 v Kaysersbergu v Alsasku, tehdy přináležejícímu k Německu. Zde, ve Štrasburku (ale také v Paříži a Berlíně), získal své vzdělání, ještě jako německý občan působící na území francouzského Gabunu byl za války a vlády předsedy nacionální strany George Clemenceau deportován francouzskou vládou jako nepřátelský cizinec. Ale po válce bylo Alsasko přičleněno k Francii a ta si také začala stále populárnějšího světoběžníka německého původu působícího na území její koloniální správy, tuto osobnost bez hranic, nárokovat.
Shromážděná korespondence mezi prezidentem Masarykem a Albertem Schweitzerem není nijak početná, přesto se jedná o pozoruhodný doklad vztahu vzájemného respektu a souznění. Pokud chceme tento vztah rekonstruovat, nemůžeme opomenout ani dopisy, které si Masaryk vyměnil se Schweitzerovými spolupracovníky, ať už těmi z Lambaréne, nebo se stoupenci působícím v Čechách (E. Klatscher). Prvnímu dopisu, který můžeme doložit k roku 1929, předcházela návštěva A. Schweitzera v Praze od 4. do 10. prosince 1928. Do Prahy zavítal již podruhé, poprvé tomu bylo již v roce 1923 v rámci jednoho z evropských turné po konci války, kdy se snažil prostřednictvím svých přednášek a koncertních vystoupení získat na benefičních akcích po celé Evropě dostatek prostředků k dalšímu provozování nemocnice v Lambaréné. [...]
Právě toto setkání a osobní rozhovor obou mužů stály na počátku jejich vztahu. Na ně patrně navázal Schweitzerův dopis s poděkováním za prezidentův dar ve prospěch jeho nadace (dopis se ale nepodařilo dohledat) a konečně Masarykova odpověď vysvětlující jeho pohnutky. V dopisu z 20. ledna 1929 Masaryk komentoval účel daru, který měl nejen pomoci nemocnici, ale především ukázat, jak si vážím toho, co děláte. Nic na světě není lepší, než příklad člověka, který obrátí své teorie, svou filozofii do činů lásky. Proto myslím často na Vás s hlubokou náklonností. Prokázal jste mi velkou radost tím, že jste mě poctil svou návštěvou. Spolu s pozdravem manželce Masaryk svůj list zakončil pozdravem, který můžeme rovněž číst jako upřímné vyznání sympatií a dovětek k předchozím rozhovorům: V hluboké přátelské shodě Váš T. G. Masaryk. Když nedlouho poté obdržel prostřednictvím E. Klatschera časopis Briefe aus dem Lambarene-Spital, adresoval Masaryk, tentokrát však spíše jeho Kancelář, slova uznání i pracovníkům nemocnice.
Vytížení obou mužů nedovolovalo pravidelný častý korespondenční styk, přesto je i z dalších náznaků patrné, jak vzájemně bedlivě sledovali svoji práci a úspěchy, ale také životní jubilea. Tak si Albert Schweitzer ani v době, kdy jeho nemocnice denně pečovala již o dvě stě padesát, ale nezřídka i tři sta pacientů, nenechal ujít Masarykovo významné životní jubileum v roce 1930. Své srdečné přání z pralesa psal z předstihem již 20. února, ale i tak se omlouval, že si nemůže být jist, zda list do Prahy dorazí ve správný čas. Následoval Masarykův děkovný list z 29. března 1930.
Rovněž poslední obsáhý dopis Alberta Schweitzera měl slavnostní nádech. Bylo to v roce 1934, v té době se již Masaryk potýkal s vážnými zdravotními problémy, což se sice projevilo utlumením jeho aktivit, včetně korespondenčních, ale na druhé straně jej nutkavý pocit zodpovědnosti a nejistota v naději na zvolení předpokládaného nástupce Edvarda Beneše přiměly znovu, již počtvrté, kandidovat do úřadu prezidenta. Masaryk za svého života požíval na domácí politické scéně neochvějnou úctu a bez výrazných protikandidátů (komunista Klement Gottwald získal 9 % hlasů) byl zvolen i tentokrát. [...]