Podstatou totalitního režimu je soustředění veškeré politické moci politické, ekonomické i kulturní, respektive ideologické, v rukou jedné vládnoucí strany, která ovládá všechny instituce ve státě včetně médií, justice, policie a armády. Není připuštěna žádná opozice. Strany nebo hnutí, které chtějí nastolit sociální spravedlnost při zachování demokratického systému, předpokládajícího i opozici jiných politických či názorových skupin, musí být zlikvidovány. (...) Nelze také zapomínat, že fenomén strachu (faktor zastrašování), který provázel život diktatury – jistě v nestejné intenzitě, ale trvale –, je stále v kostech a působí na chování občanů. Ten se nenajde v archivech. Ale strach byl a je historickým faktem, třebaže ho žádný policejní či soudní spis ani historik nemůže „jako pramen“ deklarovat. Ve značné části společnosti, která se docela nechtěla vzdát své názorové nezávislosti, však stále trval… Sociologa a bytostného i neúnavného sociálního demokrata Karla Hrubého (1923–2021) čtenáři ĎaSu dobře znají, jeho texty zde vycházely v posledních letech často, stejně tak reflexe jeho publikací. Své poslední knihy Věřil jsem v budoucnost (ed. Petr Zídek, Torst, Praha 2022) se však již za života bohužel nedočkal. Sáhla jsem po ní během sledování letošního sjezdu českých sociálních demokratů. Byl to takový mezisoučet před státním svátkem 17. listopadu, kdy si letos připomínáme 35 let od přelomu v roce 1989. A v jakou budoucnost věříme?
-ivc