V srpnu roku 1423 došlo nedaleko Hradce Králové, v blízkosti místa, jemuž se říkalo Strauchův dvůr, k bitvě, která znamenala definitivní konec husitské jednoty. Na válečném poli se tu střetla dvě vojska, přičemž obě bojovala pod korouhví s kalichem a hlásila se k husitskému programu. Jedno vedl slavný hejtman Jan Žižka, druhé zastánce konzervativnějších husitských pozic Diviš Bořek z Miletínka a síly pražského svazu. [...]
Obě znepřátelená vojska vyjadřovala svou legitimitu přítomností eucharistického Krista, nicméně jen jedno mohlo představovat vyvolené boží bojovníky. Rituální zabití kněze znepřátelené strany vypovídá nejen o zásadním významu, který husitství přiřklo oltářní svátosti, ale také o roli spektakulárního násilí a jeho silném symbolickém významu. Žižka se tu postavil do role soudce, který rozhodne, kdo je správným vyznavačem božího zákona. Ve slavném Jenském kodexu je ostatně slepý vojevůdce ztvárněn jako klíčník u nebeské brány, který rozhoduje, kdo vstoupí do království nebeského.
Ve své nesmiřitelnosti, zásadovosti a nekompromisnosti se Jan Žižka jeví jako značně radikální – zejména pokud radikalismus spojujeme s extrémními postoji, s vyhrocenými ideologiemi, které vedou k otevřeným násilným konfliktům, a s černobílým viděním světa, kde mizí šedá zóna „mezi“ a s ní i prostor pro kompromisy. Žižka se tvrdými prostředky zasazoval o nastolení uspořádání, které vyhovovalo jeho hodnotám a zásadám. V jakém smyslu ale můžeme o radikalismu hovořit ve středověku, kdy se postoje a jednání opíraly převážně o náboženská zdůvodnění? Byl tehdy pocit vyvolenosti a nahlédnutí vyšší pravdy, proklamovaný mravní étos a vymezení se vůči hříšné většině radikální? [...]
Návraty ke kořenům
Opřeme-li se o původ slova, je náboženský radikalismus jednoduše návrat ke kořenům (z latinského radix – kořen). V dějinách křesťanské církve, která je podle okřídleného úsloví neustále zralá na reformu (semper reformanda), se skutečně pokusy o obnovu často opírají o představu prvotních ideálů, k nimž je třeba se vracet. Jaké pevnější a životodárnější kořeny si lze představit, nežli učení Ježíše Krista a praxi rané církve složené z jeho apoštolů? Koncem 12. a počátkem 13. století se začal prosazovat ideál tzv. apoštolského života vyznačujícího se chudobou a vyplněného hlásáním evangelia. Šlo o rozchod se způsobem života bohatnoucí měšťanské společnosti, v níž se apoštolská hnutí zrodila. K iniciátorům hnutí apoštolské chudoby a evangelizace patřili i dva muži z románského kupeckého prostředí, František z Assisi a Valdes z Lyonu. Osudy jimi založených společenství nemohly být rozdílnější: menší bratři čili františkáni se stali jedním z nejvýznamnějších řeholních řádů katolické církve a jejich zakladatel světcem, lyonští chudí čili valdenští zase jednou z nejvlivnějších kacířských sekt středověku a jejich zakladatel heresiarchou.
Radikální gesto proměny života pod vlivem náboženského ideálu tedy mohlo mít značně rozdílné důsledky. Nelze přitom říci, že by hnutí k těmto důsledkům směřovala záměrně nebo že by nutně vyplývaly z přístupů a názorů jejich zakladatelů. Osud radikálních skupin byl daleko spíše výsledkem souhry faktorů, z nichž nejdůležitějším býval verdikt církevních institucí o pravověrnosti či bludařství té či oné myšlenky nebo jednání. Před historiky to staví výzvu, jak o náboženských skupinách hovořit a psát, aniž by do svého uvažování nebo slovníku přebírali hodnotící měřítka středověké církve a vrchností s jejich represivním aparátem.
Jednou z možných cest je uvažovat v této souvislosti o radikalismu. V bádání o středověkém náboženství není tento pojem příliš častý, zato historikové raného novověku o jeho výhodách a nevýhodách diskutují hojně. Už před více než půl stoletím dostaly vybrané proudy a odnože nekatolických konfesí 16. a 17. století souhrnnou nálepku „radikální reformace“. Kritici tohoto pojetí poukazují na to, že radikalismus není jakási vrozená vlastnost, která by jistým vyznáním bez dalšího náležela, a jiným zase ne. Vždyť i Martin Luther, prominentní zástupce hlavního (tedy neradikálního) proudu reformace, byl na počátku své dráhy radikální a na konzervativnějších pozicích stanul až po vypuknutí lidového povstání, známého jako selská válka. [...]
Radikalismus se v této debatě ukazuje jako silně relativní pojem. Z našeho hlediska je tato relativnost, tedy nutnost neustále poměřovat radikální jevy s pozadím, vůči němuž se vymezují, výhodou. V sociálních dějinách raného novověku se radikalita definuje jako vize, která se obrací proti zavedenému pořádku, cílí na společenskou změnu a uvádí ji do praxe. Co kdybychom se obdobným způsobem podívali na středověké myslitele a jejich příznivce, kterým jsme uvykli říkat kacíři, bekyně nebo řeholníci? Jako „radikální“ se nám pak vyjeví jednotlivé aspekty hnutí a ideologií bez ohledu na to, na které straně pomyslné linie pravověrnosti ve své době skončily. Pokud stojí v rozporu s panujícími zvyklostmi a snaží se je změnit, působí radikálně; pakliže dosáhnou svých cílů a začnou bránit nově nastolený pořádek, může radikální iniciativa přejít do jiných rukou. Takovéto dynamické chápání radikalismu umožňuje popsat vývoj náboženských proudů, aniž bychom je nálepkovali jednou provždy. [...]
Nástup božího bojovníka
Do světa radikálních slov a činů, které měly ovlivnit běh dějin, vstoupil Jan Žižka až v dosti pokročilém věku. Jeho mladší léta v loupeživé družině a posléze v roli žoldnéře a zbrojnoše se jistě neobešla bez násilí, za projev radikalismu bychom je však asi neoznačili. Co trocnovského zemana motivovalo k tomu, aby se připojil k jihočeským lapkům, přesně nezjistíme, ale jen těžko to byla touha po nastolení nového řádu všemi prostředky. Na možnost, ba potřebu změnit svět kolem sebe asi připadl Žižka teprve v Praze, když se seznámil s názory reformních kazatelů v čele s Janem Husem. Po Husově smrti se náboženské hnutí bezesporu „radikalizovalo“: jeho ideoví vůdci přicházeli s dalšími požadavky, jak napravit soudobou církev a náboženský život a vrátit se ke kořenům prvotní církve, jeho stoupenci pak volili stále přímočařejší prostředky ke změně stávajících poměrů. V létě 1419 byl u jedné takové akce i Jan Žižka: zúčastnil se novoměstské defenestrace, jež odstartovala husitskou revoluci, a vstoupil tak na pětiletou cestu dějinami.
Brzy došlo k prvním ozbrojeným střetům s odpůrci, které vyvrcholily mezinárodní křižáckou invazí do Čech v létě 1420. Pocit obležení nepřáteli přispěl k rozšíření názorů těch kazatelů, kteří vykládali nábožensko-politický konflikt jako rozhodující střetnutí dobra a zla. Husitští proroci ohlásili druhý příchod Krista na zem. V rámci přípravy na poslední soud bylo klíčové, kdo se postaví na kterou stranu. [...]
Za hranice, na hranice
Pro husitství byla jedním z prostředků k vymezení vlastního společenství věřících eucharistická svátost. Neshody o povaze eucharistie, k nimž došlo poměrně záhy i uvnitř nově vytvořené táborské komunity, nutně vedly k rozpadu původní jednoty. Již v roce 1420 se v Táboře zformovala skupina tzv. pikartů, kteří pod vlivem učení Martina Húsky ještě více než ostatní následovali apokalyptická proroctví a chiliastické vize, jež očekávaly zničení starého hříšného světa a nastolení nového řádu v dokonalém věku pod vládou Krista a jeho svatých. Od zbytku táborské komunity se pikarti odlišili tím, že apokalyptická očekávání spojili s velmi svérázným výkladem eucharistické svátosti, které upřeli jakoukoli úctu, protože zcela odmítali, že by v ní byl přítomen Kristus.
Pikartský odklon od toho, jak se o eucharistii učilo na Táboře, byl nejen pro táborské teology, ale později i pro Jana Žižku linií, za kterou nebylo možné nalézt jakýkoli kompromis a smír. Již v předjaří roku 1421 nabraly události v Táboře rychlý spád. Podle slov kronikáře Vavřince z Březové tehdy došlo k rozkolu v táborské komunitě a k rozdělení obce na dvě strany: pikartskou a táborskou. Táborská strana, která byla početnější, vyloučila a vypudila z Tábora více než dvě stě osob obojího pohlaví, které se uchýlily pod hrad Příběnice. Podle Vavřince se pak tito sektáři toulali po horách a lesích, propadli bláznovství, odhodili šaty, prohlásili se za nevinné a oddávali se bezuzdné, dokonce incestní lásce. [...]
Na tomto místě se musíme ptát, co vedlo k takovému rozkolu, který vyústil v obrovský masakr mnoha desítek věřících v plamenech. Táborští pikarté jistě zašli ve svých chiliastických vizích dál než hlavní proud táborského radikalismu (včetně Jana Žižky), který postupně upouštěl od krajních apokalyptických interpretací reality a utopistických představ o stavu bezhříšnosti. Odmítnutí veškeré úcty vůči svátosti oltářní bylo Žižkovi, který bojoval pod standartou s kalichem, jistě zcela protivné. Rozdíly v eucharistické teologii mohly snadno být pod rozlišovacími schopnostmi běžných věřících; praxe ovšem byla čitelná pro všechny. Vavřinec z Březové uvádí, že stoupenci Húskova učení rozbili monstranci na kusy, svátost odhodili jako nejnevěrnější Židé, spálili ji a pošlapali nohama. Dodává, že pikarti rozbíjeli monstrance a kalichy, prodávali je, a když viděli někoho slavit svátost eucharistie, posměšně křičeli: „Proč nenecháte motýla na pokoji?“ Přirovnání hostie k motýlu se pak stalo jedním z klasických míst protipikartských či protitáborských polemických textů.
Radikální a radikálnější
Upálením pikartů a popravou Martina Húsky příběh táborského sektářství nekončí. Ti, kteří přežili Žižkův zásah a upalování na Klokotech, se dále pokoušeli skrýt před násilnými zásahy. Proto se část z nich uchýlila k řece Nežárce do lesů, kde se podle pramenů oddávali prostopášnému chování, chodili nazí a žili v sexuální nevázanosti včetně incestních styků. Také tento příběh ukončil Jan Žižka, který proti sektářům zasáhl v říjnu 1421, kdy je na březích Nežárky zmasakroval.
Po pobití sektářů zvaných adamité Žižka podle svědectví Vavřince z Březové zaslal do Prahy list, ve kterém shrnul všechny jejich prohřešky. V tomto listu nalezneme obvinění ze zavrhování eucharistické svátosti, odmítání svátků, popírání duality nebe a pekla a sklonu ke krajnímu násilí. Obraz sektářů dokresluje výčet sexuálních excesů a úchylek včetně nahých tanců kolem ohně za rouhavého zpěvu Desatera a promiskuitních nebo homosexuálních vztahů. Zejména tento list vzbudil u historiků pochybnosti a otázky, zda táborští sektáři opravdu pobíhali nazí po lesích a oddávali se nejen krvelačnému násilí, ale také volné lásce. Středověk velmi dobře znal očerňující strategie, díky nimž zkušený autor dokázal pomocí stereotypních obrazů učinit z jedinců či skupin, které překročily hranice církevního učení, démonické heretiky propadlé černé magii a sexuální nevázanosti. Obraz, který se pak o takových skupinách vytvořil a šířil, měl málo společného s jejich skutečnou podobou. [...]
V intencích středověkého apokalyptického myšlení se Jan Žižka snažil o zničení starého a hříšného světa, aby ho nahradil novým, lepším uspořádáním. To projektoval v počáteční fázi revoluce do táborské komunity, po rozchodu s Táborem pak do svého bratrstva ve východních Čechách. Žižkova cesta se nezastavila vybudováním jedné vzorové obce; cílem jeho snažení bylo, aby se celé pozemské uspořádání stalo předznamenáním Kristova království. Pro katolíky i umírněné husity Žižka zůstal až do své smrti radikálem, ostatně cestu pro nový řád věcí probojovával s krajní nesmlouvavostí. Již na Táboře se však jeho vizi postavili do cesty bratři a sestry, jejichž myšlenky a skutky měly ještě vyhrocenější podobu, která již nezapadala do Žižkových představ. Likvidací táborských pikartů se tento pro jiné bytostný radikál projevil jako nesmlouvavý, leč tentokrát konzervativní zastánce stávajícího uspořádání.
Žižkova pohnutá životní kariéra a jeho postoje ukazují, že pojem radikalismus má smysl jen jako pojem relativní, který bere v úvahu různé úhly pohledu. Pokud ho tak užíváme a vždy znovu definujeme v kontextu vzájemných vztahů, může být užitečným nástrojem k pochopení a popisu dlouhodobých i dynamických procesů, které probíhaly v rámci středověké církve a náboženských společenství.