V Mostě a mezi obyvateli Chanova dodnes koluje příběh, že toto kdysi krásné sídliště původně sdíleli Romové i Neromové. Názory na příčiny neúspěchu soužití a postupného úpadku této čtvrti se různí – někdo je vidí v pozdějším příchodu dalších, „necivilizovaných“ Romů ze Slovenska a z okolních likvidovaných obcí, někdo je vztahuje až k přelomovým změnám počátku devadesátých let. Každopádně podstatnou součástí příběhu jsou neromští obyvatelé, kteří v průběhu času kamsi zmizeli. Jak známo, podobné ústně tradované příběhy obvykle neslouží k akurátnímu zprostředkování historické skutečnosti. Řídí se vlastní logikou a zároveň nás upozorňují, že fakta jsou pouze tenkou vrstvou žité reality.
Kořeny výše zmíněného příběhu lze možná hledat právě na počátku devadesátých let, kdy se Chanov znenadání objevil na české mediální scéně jako první romské ghetto a poutal pozornost výjevy zdevastovaných zákoutí a společenského rozkladu. Zkazky o dříve idylickém sídlišti byly ozvěnou starších oslavných výroků, které vznik sídliště na konci sedmdesátých let provázely. Zároveň velmi dobře zapadaly do zhoubně se šířícího polistopadového narativu o Romech, kteří si prý ničeho neváží a všechno zničí. Od té doby Chanov ztratil i v českých poměrech svoji exkluzivitu. [...]
Roztříděné obyvatelstvo
Lze říct, že přestože v Chanově skutečně od počátku žilo i několik neromských rodin, bylo sídliště vystavěno v první řadě pro Romy ze starého Mostu a blízkého okolí. Zdejší průmyslový kraj nabízel dočasné nebo stálé zaměstnání i pro nekvalifikovanou pracovní sílu, kterou Romové přicházející po druhé světové válce ze Slovenska převážně představovali. Bydlení nacházeli v barácích bývalých pracovních táborů, provizorních podnikových ubytovnách nebo přímo v Mostě, kde zůstaly volné byty po odsunutých Němcích. Na počátku sedmdesátých let, kdy se výstavba zvláštního sídliště začala plánovat, jich ve městě žilo okolo dvou tisíc. Údaj je ovšem třeba brát pouze jako orientační, protože úřadům se přes snahu o zvláštní evidenci romského obyvatelstva nikdy nedařilo všechny zachytit.
Ne zcela usedlý způsob života některých Romů, migrování mezi Českem a Slovenskem, změny pobytu a zaměstnání svojí nevyzpytatelností vzbuzovaly nedůvěru úřadů a zaměstnavatelů a odrážely se významně na kvalitě bydlení. Většina Romů bydlela v provizoriu, nevyhovujících prostorech a objektech určených k likvidaci, v lepším případě v bytech horší kategorie chátrajících městských center. To byl i případ Mostu. Když bylo na počátku šedesátých let oficiálně posvěceno bezprecedentní rozhodnutí zbourat většinu historického města kvůli těžbě hnědého uhlí, vznikla tu zhruba na dvacet let bezúdržbová zóna podléhající postupné demolici. [...]
U místních Romů tento proces zdaleka neprobíhal takto hladce. Souviselo to s kategorizací do tří skupin podle míry jejich údajné integrace do socialistické společnosti, která byla od poloviny šedesátých let oficiálně zakotvená ve stranických a vládních dokumentech a která nahradila předchozí zaběhlou praxi třídění na kočovné, polokočovné a usedlé Romy. Kategorizace zohledňovala zapojení do pracovního procesu, pravidelnost školní docházky u dětí, ale také životní styl navázaný na privátní sféru bydlení, rodinných a sousedských vztahů. Mimo jiné se hodnotilo, nakolik zůstává každodenní existence spjatá s širší romskou (dobově „cikánskou“) komunitou, která byla všeobecně považována za brzdu zdárné integrace a překonání civilizační zaostalosti. Kategorizaci prováděli pracovníci příslušných národních výborů zjišťováním pracovních poměrů, školní docházky a také inspekčními návštěvami přímo v domácnostech, které často svými neutěšenými kulisami příliš šancí pro dobré zhodnocení neskýtaly. Úřední akt zařazení do určité kategorie, značně arbitrární, mohl přitom mít podstatný vliv na další život. [...]
Sestěhování a rozptylování
S blížící se konečnou likvidací starého Mostu museli místní funkcionáři najít řešení problému, který si odsouváním a hlavně průběžnou selekcí Romů sami do určité míry vytvořili. Předchozí částečně spontánní, částečně řízená kumulace romských obyvatel v historickém centru se odehrávala v době, kdy státní a stranické orgány naopak promýšlely a rozpracovávaly koncepci tzv. rozptylu. Na celostátní úrovni mělo dojít k rozrušení početných romských soustředění v zaostalých osadách východního Slovenska a řízenému rozptýlení jejich obyvatel do českých zemí. Na regionální úrovni mělo analogicky docházet k rozestěhování rodin z nově vzniklých romských soustředění v průmyslových centrech. Týkalo se to i Mostecka a samotného Mostu, které měly v rámci českých zemí i Severočeského kraje jeden z největších podílů romských obyvatel. Původně zamýšlené přestěhování stovky romských rodin z Mostecka do jiných částí kraje nicméně skončilo podobně jako jinde v zemi neúspěchem. I to se stalo jedním z hlavních argumentů, kterým městští a okresní funkcionáři ospravedlňovali projekt na přesídlení více než tisícovky Romů z likvidovaného Mostu, který byl v naprostém rozporu s vyhlášenou státní koncepcí rozptylu i oficiálními představami o žádoucí integraci Romů do majoritní společnosti.
Od počátku sedmdesátých let začaly příslušné odbory národních výborů rozpracovávat záměr panelového sídliště pro mostecké Romy, pro které po zvážení různých variant našly umístění v Chanově-Rudolicích. Toto území se sice nacházelo v katastru města, čímž umožňovalo příslušným orgánům tvrdit, že je jeho integrální součástí, zároveň však šlo o poměrně odlehlou a dopravně špatně dostupnou oblast nenavazující na stávající sídlištní zástavbu. [...]
Místní funkcionáři se nenechali těmito rozpaky odradit a rozvinuli argumentaci na ospravedlnění záměru, v níž důležitou roli přisoudili mínění „běžných obyvatel“, kteří odmítají žít v sousedství s Romy druhé a třetí kategorie. Situaci ve starém Mostě vylíčili v těch nejčernějších barvách a jeho romské obyvatele šmahem zařadili mezi neintegrované, s „nízkou kulturou bydlení“ a nezpůsobilé k životu mezi majoritou. Vůbec přitom nezohledňovali předchozí, mnohem strukturovanější kategorizaci a svého argumentu se drželi po celou projektovou přípravu, během které se desítkám romských rodin podařilo vystěhovat do nové zástavby mezi ostatní obyvatele.
Pominuli i výsledky sociologického průzkumu z roku 1973, jehož vypracování sami zadali a podle kterého velká většina romských obyvatel starého Mostu žila navzdory nepříznivým podmínkám v dobře udržovaných domácnostech. Stálé navyšování plánového počtu bytů na chanovském sídlišti (z původních 280 na konečných 390) navzdory stále se snižujícímu počtu adeptů z údajné druhé a třetí kategorie mosteckých Romů svědčilo o záměru vytvořit izolované sídliště s potenciálem pojmout jak další generace jeho obyvatel, tak Romy z blízkých, likvidaci podléhajících obcí. S námitkou ohledně nového nežádoucího soustředění se vypořádali odkazem na to, že o žádné nové soustředění ve skutečnosti nejde, protože už vlastně existuje. Navíc vyzdvihli potenciální výhody koncentrace, neboť prý usnadní a zefektivní převýchovné působení, které spolu s vymoženostmi moderního bydlení uspíší civilizační pozdvihnutí dotčených Romů. [...]
Elitní čtvrť bez dětského hřiště
Destrukce a rozklad hraje v historii Chanova významnou roli, spojitost s destrukcí řízenou státem se po letech rozmlžila. Přitom je příznačné, že s těmito kategoriemi ve vztahu k plánovanému sídlišti pracovali zodpovědní činitelé ještě předtím, než vůbec vzniklo, čímž chtě nechtě přiznávali, že celý podnik považují za vysoce problematický. Rizikovost sestěhování mosteckých Romů, samotnými úředníky označovanými za neintegrované, sociálně zanedbané a k modernímu městskému životu mezi majoritou nezpůsobilé, do nově postaveného sídliště měla být minimalizována tzv. souborem politicko -organizačních opatření. Ta předjímala zesílený institucionální dohled nad výchovou a volným časem dětí i dospělých prostřednictvím školních a osvětových zařízení, zvýšené asistence sociálních pracovníků a veřejné bezpečnosti. [...]
Už od schvalovací a přípravné fáze provázela chanovské sídliště ambivalentnost, která se promítla i do jeho prezentace na veřejnosti a do způsobu, jakým o něm referovala dobová, především lokální, média. Ta zdůrazňovala bezprecedentní vylepšení životních podmínek, které socialistický stát mosteckým Romům nabízí. Euforie korespondovala s utopickou vizí modernistického pokroku, která destrukci a rekonstrukci Mostu obecně provázela, zároveň odkazovala k více či méně explicitnímu srovnání s podmínkami, v nichž velká část československých Romů tehdy žila. V něm se nově budované sídliště mohlo jevit jako „skutečně elitní čtvrť“. I do novinových článků se však vkrádaly pochybnosti ohledně celého záměru, které se promítaly do často užívaného pojmu „experiment“.
Sídliště, do kterého se mostečtí Romové začali stěhovat v roce 1978, skutečně vykazovalo některé nadstandardní prvky. Především se to týkalo převahy tří a čtyřpokojových bytů. Panelové prototypy nebyly normovány na mnohočetné rodiny, zatímco domácnosti mosteckých Romů měly běžně pět a více dětí. Nadstandardní byla i vybavenost poměrně malého sídliště plánovaného na necelých 400 bytů. [...]
Zvýšené náklady měly být kompenzovány úsporami v použitých materiálech, minimalizací vnitřního vybavení bytů či při terénních úpravách. V důsledku toho se chanovské děti nedočkaly dětského hřiště, sportoviště ani jakéhokoliv zázemí pro venkovní hry, které jinak představovaly zcela standardní vybavení panelových sídlišť. Takřka naprostá absence telefonních linek a budek zase prohlubovala sociální izolaci prostorově odděleného sídliště. Nepružný jízdní řád autobusů a dlouhodobá neexistence chodníku při hlavní silnici spojení s městem neusnadňovaly. Výstavba Chanova byla provázena ideologickým patosem a deklarovanou vírou ve formovatelnost socialistického člověka, pojila se s nadějí na zlepšení životních podmínek sociálně marginalizované skupiny obyvatel, zároveň však jejich segregací sledovali zodpovědní aktéři především ochranu běžných obyvatel, a tedy i sebe, před sociálními konflikty, problémy a patologiemi, se kterými si tuto skupinu spojovali.
Soustředění na odlehlém místě, byť v nových, čistých kulisách s civilizačními vymoženostmi tekoucí teplé vody, splachovacích záchodů a dálkového topení, které bezesporu řadě rodin usnadnily a zlepšily život, sociální problémy, konflikty a patologie nevyřešilo. Jejich nekontrolovatelnému bujení ústícímu v rychlou vandalizaci obytných domů, chodeb, instalací a společných prostor nezabránil ani předběžně vypracovaný soubor organizačně-politických opatření, který zůstal do velké míry na papíře. Nezabránily jim ani pozdější návrhy řešit situaci větším zapojením oficiálních společenských organizací, kulturně-osvětovou činností či opakovanými návštěvami sociálních pracovnic v domácnostech. [...]
Navzdory návrhům na desegregaci tu byla později zřízena ubytovna pro sociálně nepřizpůsobivé a navrátilce z vězení a směřovali sem další Romové z okolních likvidovaných obcí. Stejně jako předtím starý Most se stal i sociálně značně izolovaný Chanov útočištěm nejrůznějších problematických jedinců a místem s nejvyšším podílem trestných činů, trestně stíhaných osob a recidivistů. Nelze říct, že by Chanov zůstal zcela vydán na pospas sám sobě. Jeho postupný rozklad ve zdevastované ghetto se odehrával za asistence poměrně široké škály nejrůznějších institucionálních aktérů, kteří zde zajišťovali nejrůznější služby – pedagogové, lékař, prodavači, sociální pracovníci a zaměstnanci národního výboru, podniku bytového hospodářství a technických služeb, správci infrastruktury a sítí, aktivisté a funkcionáři společenských organizací, mezi které patřil například Pionýr, Socialistický svaz mládeže nebo Svaz žen. [...]