Když Sapkowski dokončil text, který z něj udělal hvězdu fantasy první velikosti, přemýšlel, zda navázat na již napsané. Nakonec se rozhodl pro nový pří běh – a umístil jej do dvacátých a třicátých let 15. století, do husitských Čecha katolického Slezska . V českých překladech vyšla Husitská trilogie velmi krátce po polských vydáních (polsky 2002, 2004 a 2006, česky 2003, 2005, 2008, anglický překlad vyšel 2020–2022), spíše ale zapadla. Zatímco v Polsku za ni byl její autor nominován na nejprestižnější literární cenu Nike a někteří kritici v ní viděli průkopnické navázání na tradici polského historického románu, v českém prostředí neopustila debata o ní hranice žánrové literatury.
Nejsem hi storik , už vůbec ne odborník na středověk. Následující esej nesměřuje k posouzení historické adekvátnosti obrazu obou válečníků, to by ostatně bylo absurdní porovnání. Jde mi o něco jiného: podívat se, jak oba obrazy vstoupily do české veřejné debaty o husitství, jakým způsobem nás učí o husitství přemýšlet.
Husitství mezi třemi hegemoniemi
Americký historik Timothy Snyder popsal rozdíl mezi českým a polským národním vědomím 19. století na tom, k jaké slavné epoše národní minulosti odkazovaly. Zatímco pro Čechy to byl vzdálenější středověk, což mělo depolitizující účinky (ještě podtržené recepcí novověku, zejména Bílé hory), polské odkazy k ranému novověku učily Poláky politickému myšlení a přístupu. [...]
Můžeme snad pokládat tento Snyderův soud za příliš zjednodušující (nebyl by to z jeho soudů ani zdaleka jediný). Nicméně o klíčovém významu středověku a v jeho rámci i husitství pro české historické vědomí nelze pochybovat. Náš pohled na husitství je přitom určován třemi hegemoniemi (nacionalistickou, národně komunistickou a postmoderně liberální), které sice jedna druhou vystřídaly v čase, ale jejich sedimenty působí stále vedle sebe, proti sobě a napříč, jako Kosseleckovy vrstvy časovosti, bez toho, abychom mohli říct, že jedna překonala druhou.
Jestliže český nacionalismus 19. století husity vzkřísil (historiograficky i filozoficky nejpůsobivějším způsobem v třetím dílu Palackého Dějin), postavil je zároveň do svých služeb. Pro ideology KSČ by bylo husitství příliš lákavé, i kdyby nebylo odkazu Engelsovy Německé selské války. Rekonstrukce „selskoplebejského“ Tábora šla ruku v ruce se stalinským vkořeněním komunismu do historické kultury českého národa, Nejedlého přivlastnění národního demokrata Jiráska pro komunistické účely bylo součástí geniální ideologické operace. [...]
I v jejich důsledku tu na třetím místě působil podivný mix pozitivismu a postmodernismu, charakteristický pro dlouhá devadesátá léta 20. století. Klíčovým sloganem bylo odmítnutí „historických mýtů“, vesměs spojených s předchozími dvěma hegemoniemi. K tomu existovala řada dobrých důvodů. V historickém vědomí nicméně vzniklo vakuum – a to bylo zaplňováno všelijak. Na jedné straně představou o tom, že proti „mýtu“ lze postavit „historickou pravdu“, což umístilo pravdu na místo mýtu. Tato „pravda“ pak velmi často znamenala prostě změť historických faktů, kombinovanou se selektivním důrazem na naprostou nepřevoditelnost mezi historickými epochami. Na straně druhé byl tento přístup doplňovaný násilnými a vulgárními aktualizacemi a zcela prezentistickými hodnoceními. [...]
Jak do této debaty vstupují Čornejův Jan Žižka a Sapkowského Reinmar z Bělavy? Co nám jejich postavy umožňují z husitské reality vidět – a co naopak zneviditelňují?
Husitství skrze Žižku
Petr Čornej představuje kombinaci, která je stále spíše výjimkou než pravidlem: dokonalou znalost „svého“ období spojuje s citlivostí pro jeho „druhý život“ a soustavným zájmem o něj. Už zkraje devadesátých let, v úvodu k reedici Tomkova životopisu Žižky, pojmenoval pozoruhodný paradox, k němuž se posléze opakovaně vracel (naposledy v eseji Spory o Jana Žižku 1424–2024): české národněobrozenecké vědomí do sebe pojalo dva soupeřící obrazy, Palackého i jeho oponenta Tomka. Zatímco z Palackého si vypůjčilo obraz husitského hnutí, z Tomka obraz geniálního vojevůdce, hrdiny, který může být z kontextu hnutí i vytržen, protože jej zdaleka přesahuje. [...]
Monografii Petra Čorneje o Janu Žižkovi a následnou řadu veřejných vystoupení k tématu můžeme chápat i jako snahu tuto průrvu zacelit. Důkladnou inventurou pramenů a dosavadních interpretací autor ukazuje, že na řadu podstatných otázek týkajících se Žižky nemáme odpověď, že vlastně o této klíčové postavě českých dějin až příliš mnoho nevíme. Nelze-li podat portrét osobnosti jako příspěvek k portrétu doby, rozhoduje se Čornej (v podstatě jako nouzové řešení) vysvětlit osobnost z její doby a dovodí, že Žižka se patrně změnil ve fanatického vojevůdce v důsledku životní bilance a obav z posmrtného trestu. Už byl člověk na prahu fyzické smrti, takže nejvyšší čas myslet na spásu duše a na to, aby se nedostal do věčného pekelného zatracení. Chtěl tedy odčinit své poklesky a hříchy a vyřešil si to tak, že se ztotožnil s husitským chápáním božího zákona a s tím, že když bude tento boží zákon hájit a šířit, dostane se mu od Boha odpuštění, abychom citovali autorovo shrnutí teze pro Českou televizi.
Autor sám svou tezi označuje jako hypotézu, je to nicméně hypotéza prakticky nefalzifikovatelná. Zůstane domněnkou, jakkoli domněnkou pravděpodobnou a přesvědčivou. Žižka byl tedy znovu integrován do rámu husitství, co to ale dělá s obrazem husitství? Jestliže jeden z největších odborníků na husitství přinese jako jeden z nejpodstatnějších poznatků o něm strach ze smrti a posmrtného trestu Jana Žižky, snadno to přispěje k redukci historického pohybu na osobní banalitu. [...]
Husitství bez Žižky
Sapkowského husitská trilogie je zdánlivě banální a plytkou „žánrovou“ knihou, již otevírá (po velkolepé evokaci konce světa, který navzdory husitským očekáváním nepřišel) naturalistický popis soulože a následující stejně naturalistický popis bitky. Co je pro historický román ještě mnohem horší, v tom románu se čaruje – a kouzla účinkují. Vedle historických postav zde vystupují nejen na hranicích, ale také v magických soubojích postavy čarodějů a čarodějnic, kouzelné bytosti a jednou z hlavních postav tu je vtělení z jiné dimenze. Zkrátka prachsprostá fantasy, která použila husitství jako atraktivní kulisu a nic víc… nebo ne?
Ve skutečnosti se v Sapkowského psaní potkává více vlivů. Vedle fantasy je to tradice historických románů odkazující v polské literatuře zejména k Henryku Sienkiewiczovi. Právě hra s žánry je patrně důvodem recepce Sapkowského prózy i mimo žánrově vyhraněné publikum. Autor si v románech hraje nejen s vyprávěním, ale také s historickými reáliemi. Některé komentuje i v poznámkách, v nichž je autor (a v českém vydání také překladatel Stanislav Komárek) občas až detailní v odkazování na dobové náboženské, heretické i čarodějnické texty, ale také na středověké básníky, zejména Danta. Občas se přímo vyžívá v komentování některých anachronismů: Agitátorovo kázání je koktejlem z Martina Luthera, Šmalkaldských článků a jiných reformačních manifestů, proloženými citáty z Apokalypsy, II. epištoly Tessalonicenským (2; 9) a druhé epištoly Petrovy (2; 2–3), či ironizování jiných; když autor použije citát z Goetha, dodá v poznámce: Jasný anachronismus též v oblasti lingvistické – hochdeutsch, kterou psal J. W. Goethe, v XV. století ještě neexistovala. Ale kdo ví, ďábel možná vždycky mluvil hochdeutsch. Sapkowského historická próza nabízí obraz husitství bez Žižky, s jeho životem se neprotne a děj se odehrává v době, kdy je už mrtev. To je ale jen jedna z inovací obrazu husitství, kterou polský autor nabízí. Většina děje trilogie se odehrává ve Slezsku, a nabízí tak pohled na husitství z jakéhosi poloodstupu – z území, kde jsou ohlasy husitství silné, ale bezprostředně se ho dotkne až dodatečně, ničivými nájezdy. Slezsko je přitom na rozhraní různých vlivů – římskoněmecké říše, Čech i polského království s působením Litvy. Husitství je líčeno jako součást dobového světa, v myšlení postav jsou jako zdroje novinek a někdy i možnosti útěku přítomny Uhry i Konstantinopol, Francie i Pyrenejský poloostrov, epizodními postavami se stanou i mladý Johan Guttenberg a začínající teolog Mikuláš Kusánský. Autor sem tam projeví vůli ke škodolibému apokryfu a popisu konkrétní brutality, jako třeba v této pasáži o „práčatech“, dětech mezi husity:
Z těch odrostlejších se časem vytvořily svébytné tlupy. Během tažení přibíraly další mládež bez domova, vesnické pasáčky i městské uličníky, a tak se šmahem rozrůstaly. Jejich příslušníci se v armádě stali všemi protěžovanými a rozmazlovanými benjamínky. Na své postavení si záhy zvykli a z roztomilých pacholat se stali rozjívení, nezvládnutelní spratci. Husitská propaganda, která je vydávala za „boží dítka nového pořádku“, probouzela v těch usmrkancích fanatismus a agresivitu a taková setba – jako v každé nezralé mysli – padala na úrodnou půdu. Povšechně byli nazýváni práčata, neboť byli vyzbrojeni hlavně tou pastýřskou a klukovskou zbraní. Reynevan však nikdy neviděl, že by užili svých praků k boji. Že by se vůbec kdy zúčastnili bojů. [...]
Husitství jako různohlas
Jednou z hlavních záporných postav trilogie je démonický muž, který se proměňuje v ptáka, o dalších kouzelných bytostech už jsme mluvili. Lze si klást otázku: do jaké míry brát vážně historický román, který pracuje s nemožným, kde se odehrávají kouzla a vyskytují se nadpřirozené bytosti? Lze odpovědět protiotázkou: Nežila velká část, ne-li většina historických aktérů té doby, právě v takovémto světě? Sapkowski vydává Narrenturm, první díl trilogie, pouhé dva roky po Ecově Baudolinu (2000), románu, který s nereálnými světy středověkých lidí pracuje jinak než on – i on ale nechává ožívat jejich fantazie a rozmlžuje hranice mezi „realitou“ a smyšleným.
Jádrem trilogie ale není kouzlení a fantaskno. V díle se setkáme s Prokopem Holým, Bedřichem ze Strážnice, Janem Čapkem ze Sán i Zikmundem Korybutovičem, stejně jako s preláty, inkvizitory, husity, rytíři, obchodníky, ženami a židy, s postavami reálnými i smyšlenými. Autorova trilogie je hustě a pozoruhodně zalidněná. Zmatený milovník Reinmar z Bělavy se stává rozhodným husitou, provázen veselým prospěchářem Šarlejem a uneseným duchem z jiného vesmíru v těle venkovského siláka a blba Samsona. Jejich putování a dobrodružství, setkávání s všelijakými stoupenci a odpůrci husitství, ale i s lidmi, kteří padají do mlýna revoluční války a křižáckých výprav, dává příležitost pro vyjádření různých pohledů. Postavy většinou mají víc motivů zároveň, které se všelijak setkávají a zápolí spolu. [...]
Pokud podle Petra Čorneje tvořilo husitství nedílnou součást demokratizačních tendencí evropského pozdního středověku, ilustruje to Sapkowského románové různohlasí mnohem lépe než česká umanutá zaměřenost na velkého vojevůdce a Čornejova ochota vyjít vstříc poptávce opakovaným zdůrazněním spekulace o jeho osobním problému. Tak jako šlo ze ságy o Zaklínačovi odvodit nenásilné vtažení do úvah o ekologické budoucnosti lidstva, tak je do příběhu Reinmara z Bělavy vpleten feministický klášter ovlivněný vilemitskou herezí a bekyněmi, ale otevírající feministická témata aktualizačním způsobem. Epizodní postava anarchisty opakující Proudhonovo anarchie je matka pořádku je pak zjevným anachronismem – a ještě zjevnější anachronismus je, když Šarlej před bitvou u Lipan obhajuje kompromisní husitismus s lidskou tváří. Jenže aktualizace nejsou násilné, slouží k nasvícení minulosti.
Ve zdánlivě druhořadé, žánrové literatuře nalezneme nejen strhující různohlas perspektiv a motivací, ale také vystižení základního problému, který jako kdyby nám v české debatě o husitství stále unikal, protože jeho dvě strany se mezi sebou potírají, aniž bychom si uvědomovali pravdivost obou pólů. Jádro Sapkowského líčení lze shrnout i takto: husitská vzpoura proti církevní hierarchii a mocným jejich doby byla plně legitimní, dávala smysl a byla důležitým příspěvkem do lidské kultury už tím, že se odehrála, jakož i myšlením, které ji provázelo. [...]